Cekani na Godota

Tak se konecne po tydnu ledy pohnuly a zase krapet jede net. I kdyz porad nam na skole nejede ta zatracena wifina....

No, ono se za ten tyden vlastne nic moc zasadniho neudalo, snad jen to, ze konecne mame kazdy vsedni den tri hodiny indonestiny, coz je dobre i kdyz Mr. Frens ma vyuku ponekud chaotickou :)

Jo a taky mne pekne nasrali na poste. Sla jsem tam s dopisem pro prarodice. Tak jedriv nemohli najit, kde je ceska republika, i kdyz tam dole pod adresou bylo pomnerne velikym pismem napsano EROPA - coz je Evropa po indonesku. Pak prisli s tim, ze to nemuzou poslat, protoze tato pobocka indoneske posty nema kontakty s Evropou - No ja myslela, ze mne v tu chvilku omejou a pak mne jeste dorazili tim, at si to poslu z Padangu (ktery je od Padang Panjangu asi hodinu a pul busem). Tak jsem tomu debilovi za prepazkou vyskubla muj dopis a vzteky bezsebe jsem se vratila do kampusu, ze si jako pujsu stezovat na

rektorat, at s tim neco udelaji. Jenze jelikoz byl patek po poledni, tak uz tam nebyl nikdo kdo umi anglicky tak jsem cekala az do dneska, na toho naseho krapet zmateneho pana ucitele a ten mi taky potvrdil, ze je to teda pekna blbost, to co mi rekli a ze tam zajde a promluvi s nima, tak jsem zvedava s cim prijde. Mezitim, jsem dopis poslala po holkach, ktere jeli na vykend so Padangu, tak jsem zvedava jestli se jim podarilo muj dopis poslat, nebo ne.

Taky tu pry nekde na Sumatre vybuchla nejaka sopka, tak nevim, treba to ma vlivi na lidi :)

V nedeli jsme si s Trang, Hidaiou, Paem a Bu zajeli na vylet do Bukittinggi a zasli jsme se prknout na vyhlidku a do jakehi si tunelu, ktery jak nam vehementne tvrdil chlapik u vchodu tu vyhloubili za valky Japonci...no nic moc jen par betonovych chodeb sem a tam a nijak zajimavy, ale to clovek nikdy nevi dopredu, ze? :)

Air Manis

Jelikož tu není moc co delat, vzhledem k tomu, že ještì nezacala škola, tak

jsme se s Ritou a Beatou vypravily na výlet

do Padangu, respektive na pláž zátoky Air Manis (sladká voda), kde bydlí Beatin krajan (maïar) Juri. Byla jsem nadšená, protože

jsem v padangu pobyla dohromady asi tak hodinku, po mém príjezdu, takže jsem to mìsto vlastnì vùbec neznala.

Tak jsme se v pátek ráno sbalily a šly si chytit nìjaký ten autobus. Nakonec jsme ale jely takovým docela nobl fárem, ne takovým tím prorezlým mikrobusem, za slušnou cenu - 15 tis. Rupií /os.

Jak ríkám, bylo to fakt supr fáro a tak jsme byly v Padangu za necelou hodnu a pùl. Ridiè nás vyhodil u jakého si super

nákupního centra Mata-Hari. Super proto, že tam byly krásný a èistý záchody a taky kavárna, kde si clovek mohl dát takový to klasický evropský kafícko a nic nevadilo, že by za to byly v Padang Panjangu dve vecere. A taky, svete drž se, se tam mohlo jíst! V poledne a to behem Ramadanu! Tak jsme si po ctrnácti dnech mohly krapet vyhodit z kopýtka :)

Když jsme se dostatecne obcerstvily a zacaly si zase pripadat jako lidi, vydaly jsme se hledat zpùsob jak se dostat na Air

manis.

No nebudu vám tu popisovat do podrobností jaký to bylo a nebylo veselý, ale Beata nebyla schopná pochopit,

jak jí nekolikrát jedna krásná mladá sleèna anglicky vysvìtlovala, že jsme na okraji Padangu a že s

e musíme dostat do

centra a tam presednout. Ne, že by snad Beata neumela anglicky, mluví daleko líp než já, ale mela jakou si utkvelou

predstavu o tom, že její známý Juri jí ríkal, že se dostanem k nim právì z tohohle místa. A to, že autobus, který jí doporucil

vubec tuto trasu ne

jede, jak jsme zjistily od jednech chlapíku co tam neco rešili, a že Juri patrnì nepochopil, kde presnì stojíme jí nijak nevadilo. No nakonec jsem se dala do øeèi s tìma chlápkama a ti nás ZADARMO hodili až na Air Manis. Sice Beata

s Ritou mìly dost utkvìlou paranoiu, myslela jsem pozitivnì a vzplatilo se. Vyklubali se z nich pohodoví lidé a holèièí

predstavy o prodání do otroctví a podobnì se nenaplnily (díky bohu)

Když jsem dojely na Air Manis, tak se moje predstavy o krásné zátoce s pláží, kterou nám Beata vybájila, zhroutily.

Její známý, Juri alias Black (jak mu ríkali místní), si sice vzal krásnou Minankabau - Yuli, která vypadala jak z Gauginových obrazu, ale to bylo asi tak všechno. Jejich dum ješt

e nestál, tudíž spali u nìjaké její tety, takže nás nastìhoval do domu, no lépe

receno chatrce jejího tatínka. Byl to drevený "dum" o jedné místnosti, kde krom starého pána, bydleli ješte Yuliini dva mladší

bratri a tri setry a taky ješte nejací Ju

riho známí, dva Francouzi a jedna Americanka. Takže i s náma tam bylo dvanáct lidí. Síla.

Samozrejmì bez jakého koliv sociálního zázemí, když tedy nepocítám ten potok za barákem a záchod u sousedù.

Ale, clovek si zvykne, když se nedá jinak....

Jo, a také všude byli psi a kocky, a kotátka a štenátka a vùbec se nijak navzájem neohrožovali, což mì prekvapilo. A takyto bylo poprvé, co jsem vydela nekolik kohoutù volne pohro

made a nervali se mezi s sebou...no prostì taková varianta na Eden, až na to, že v Edenu byla cistá a pitná voda nebyl plný odpadkù.

A v této zabordelené zátoce jsem se porvé ve svém životì uèila surfovat. I když možná bych to prímo surfováním nenazývala,

vlastnì jsme se uèili jen ležet na prknì a držet balanc na vlnì, na to aby se èlovìk postavil jsou potøeba týdny.

Bylo to fajn, teda až na ty igelitové pytlíky v moøi, i když jse se taky málem utopila a tak trochu si rozsekla ruku....

dobrá zkušenost i když si myslím, že toto není sport pro mì, ale nikdy bych si neodpustila si to nezkusit.

Jelkož se tady poøád odvolávám na Ramadán, tak kdo to ještì neví tak se snídá pøed východem slunce, v našem pøípadì ve

4:30 protože po východu se nesmí jíst a krom vody pít až do 18:30 do veèera, takže nás hezky pìknì po 4h vzbudili asi

aby nám to nebylo líto a snídalo se. Sušené ry

by se sambalem (chilly pasta), rýže a trocha zeleniny.

Když už jsme byly vzhùru, tak jsme se s holkama rozhodly jít na pláž a poèkat na východ slunce. Tak jsme v docela husté tme (v tìchto konèinách není verejné osvìtlení) vydaly na pláž.

Za jiných okolností by to bylo vážnì krásné, jen

že romantický východ slunce mezi

odpadky je tak trochu pro jiné povahy, nebo

pro místní - ti se tam po pùl šesté zaèali houfnì stahovat na svých motorkách, takže šumìní more bylo prehlušeno revem motorù.

Po té, co se rozednilo, sly jsme se projít podél pláže až k místu, kde se dá po odlivu probrodit asi pùl kilometru k Pilau Pisang

(Banánový ostrov), kde ale žádné banány nerostou jak jsme zjistily následující den. A tady ta pláž zacala doopravdy vypadat

jako malý ráj. Nebyly tu odpadky ale mušle a škeble a dokonce jsem našla dva doop

ravdy hezké kousky korálu.

Místní rybári zaèali ve svých malých bárkách vyjíždìt za úlovkem, ro svoje rodiny a dìti si tu hráli s klacíkama a škeblickama.

Kolem poledne, jsme se vydaly do Padangu. Pri cekání na autobus, kam se mimo jiné zacali stahovat místní zevlující dìcka, za

náma jako za atrakcí, došli mimo jiné i jeden Amík a Brazilka, Giovanna. Ta jelikož už nìjaký pátek bydlí v Padangu nás pak protáhla tímhle desne zmateným, chaotickým a hluèným mìstem, za což jsem jí upríme vdecná. Znáte mne. Když je kole mì moc hluku, zaèínám být nesvá a po pravde receno, když na nás furt nìkdo pokøikuje, dohání mì to k šílenství.

Ale Beata s Ritou byly nadšené a dokonce by tu chtìly žít a dojíždet do školy, nechápu....mùžu vám ríct, že jsem se doopravdy, ale doopravdy tešila zpet do Air Manis mez

i odpadky a boží klídek. Nicménìe Giovana nás vzala na obìd do jedné kavárny/restaurace, kde to sice bylo pomerne drahé (cca 2Eura/jídlo) ale desne dobré.

V nedeli jsme se po odlivu probrodily na Pilau Pisang, je to sice krásný ostrov ale malinkatý. S malinkým warungem, kde jedna

paní prodává se svým mužem odvážným návštìvníkùm, jako my, kokosové orechy. Toto bylo poprvé co jsem pila èerstvé kokosové

mléko a jedla kokos ze zeleného kokosu. Po pravdì - nic moc i když celkem osvìžující.

Ještì jsme se krapet pokochaly a kolem poledne jsme se vydaly do Padangu a pak hurá do hor! Doopravdy jsem se tìšila, protože když jsme odjíždìly byl doopravdy horký den ale doopravdy horký, takový jsem tu snad ještì nezažila, ve stínu mohlo výt urcite pres ctyricet i víc.

Každopádne další zážitky a zajímavá setkání do sbírky :)

menunggu dan menunggu dan menunggu, ach jo

Dneska to byl zase den. V pondeli nam jeden chlapik, Fanc, co se ma o nas starat rikal, ze se ve stredu (coz bylo dneska) pojedeme na imigracni urad. Nacez Beata s Ritou na to nejak zapomely, i kdyz mozna to Franc zrusil, kazdopadne jelikoz byl v utery svatek (den nezavislosti Indoneske republiky, ale chudakum jim strasne lilo) tak se nedelo nic a zadne info nedoslo, az vecer...
Trang (Vietnamka) mi povida, ze volal pan z rektoratu a mame byt pripravene na osmou hodinu rano - Ja, ona a Thajka. No, bylo mi to krapet divny, protoze nic se tu prakticky neodehrava pred desatou a holky o nicem nevedely protoze jim se nikdo neozval, ale budiz.
Tak jsem rano vstala. Muzu vam rict, ze se mi teda spi a vztava cim dal tim hur, protoze mame v arealu skoly neco jako minaret a v pet hodin rano to kampusem pekne duni, takze zadnej med...Takze jsem vstala v sedm hodin a v osm jsme s Trang a Hidaiou stepovaly na rektorate. Asi o pul devate prisel chlapik co volal Trang a ze prej jeste nedosel Franc se kterym mame jet na imigracni a ze mame pockat. tak jsme celaly asi do deviti, nacez dosel Franc a ptal se kde jsou holky?
Tak jsme mu rekly, ze o nicem nevedi a asi jeste spi. Rikala jsem mu, ze pro ne dojdu, ale o ne ze jim zavola a dojede pro ne a zmizel v utrobach rektoratu.
Vite, tady je vsechno ve znameni "Jam Karet", coz namena doslova "gumovy cas", na vsechno je dost casu a kdyz se to nestihne, mame prece dalsi dny, ne? Coz tedy vsihni pomnerne uzkostlive dodrzuji. Nechtelo se mi sedet na zadku v hale a tak jsme se s Trang vydaly na prochazku po kampusu a cestou jsme potkaly dve velice simpaticke holciny, co studuji na tehle skole divadlo. Jak jsme tak sly kampusem nakonec jsme dosly az k nasemu domku, pred kterym snidala Rita. Tak ji povidam, ze na ne uz hodnou chvilku cekame a ze jim Franc mel volat a kde jsou, tak vykulila oci, to umi doopravdy pekne, a ze jim nevolal a o nicem nevedi, ale ze se zapakuji a pojedem. Tak jsem se s Trang a holkama vydaly zpet k rektoratu. Holky prisly asi v deset a tak jsme si tam jeste asi pul hodky pockaly, asi aby se nereklo, a jelo se. Dneska bylo doopravdy krasne, a tak pohled na okolni krajinu byd doopravdy uchvacujici.
Imigracni urad je v Bukittinggi, kam to trva asi hodinu, takze jsme dojeli o poledni pauze. Doopravdy nechapu, proc maji poledni pauzu, kdyz je Ramadan a stejnak do vecera nejedi, ale budiz, tak jsme si zase pockali. A kdyz jsme se tedy dockali, podepsal kazdy z nas dva papiry , otiskli si palecek a zas nas poslali ven, kde jsme si pockali dalsi hodinu a pak se jelo domu.
Vlastne ne tak docela, s holkama jsme poprosili ridice aby nas vyhodil v centru, coz tedy diky bohu udelal a sly jsme po nakupech.
Asi nejvecim cilem naseho dnesniho dne, tedy hned po imigracnim :), byl Ricecooker - pro ty z vas co nevi o co jde, je to takovy automaticky varic na ryzi. Coz se nam tedy povedlo a dokonce jsme koupili velky za cenu maleho, takove jsme sikovne. A pak je tu daleko levnejsi balena voda nez v Padang Panjangu. Je sice fakt, ze ta v padang panjangu vyjde asi v prepocku na deset korun ale v Bukittinggi asi na dve, takze jsme se poradne oblozily nakupnima taskama, velikym pytlem ryze a Krabici s nasim vysnenym strojem a vyrazily k "domovu". Asi bych vam mela neco bliz povedet o mistni "autobusove" doprave, krome toho, jak jsem psala minule, ze to jsou spis takove upravene mikrododavky na mikrobusy, ale to neni zas az tak poctatne. Sice jsme chytli jeden mikrobus do Padang Panjangu, ale nas bylo jenom sest, my a jedna pani (jinak mikrobus je asi 8-mi mistny, ale previdelne jede az dvanact lidi) tak jsem porad popojizdeli Bukittinggi a shaneli spolucestujici. Takze z cesty, ktera normalne trva hodinu byla cesta na dve hodiny, a muzu rict, ze jsem toho mela teda vazne plny zuby !
Kdyz jsme dojely domu, do kampusu, tak jsme okamzite vybalily ricecooker a za pomoci Vietnamky uvedly do provozu, nejdriv jsme si uvarily vodu na caj, coz mi teda vazne chybelo, moct si dat caj doma a nemuset hned po ranu vyrazit za cajem do mesta a pak ryzi. Sice jsme ji krapet pripalily, asi tam bylo min vody, nez melo byt, ale prvni vecere doma. Tim nechci rict, ze by mi mistni jidlo nechutnalo, na opak! Ale, prece jen si muzem uvarit i obed a nemusime spolu s ostatnima kolektivne hladovet, kdyz nejsme muslimove :)
A taky jsem dneska objevila super ovoce - Salak. Bohuzel nevim jak se to jmenuje cesky, ale ma to slupku, ktera vypada jako pasovec a chutna podobne jako nase kastany, ale nemusi se, na rozdil od kastanu, tepelne upravovat.Je to takove sladko-kysele a pomerne aromaticke.

Teh Tanpa Gula, silakan

Tak, pomalu ale jiste se tu zacinam orientovat. V patek mne, Vietnamku a Thajku, vzala pani ze skoly na mistni policejni stanici, aby teda s nama sepsali nejaky protokoly, nez pujdem na imigracni. Docela to uslo, policajti sice umeli i anglicky, ale porad meli takovy nablbly narazky, o tom jak by si jednou chteli vzit evropanku a pod... no, vyrizeni trech dokumentu formatu A5 pro kazdou z nas zabralo asi 4 hodiny, protoze v tom jejich "shonu" delali porad nejaky chyby.... tak na priklad, do kolonky, kam se melo napsat moje cely jmeno napsali jen Kristyna a kdyz jsem jim to polopate vysvetlila, tak mi tvrdili, ze to je dobry. Tak jsem jim rekla, ze to teda neni dobry, ze to asi na imogracnim nevezmou, tak to teda prepsal. Jo a jeste mi tam napsal, ze jsem z thajska a thajce, ze je vietnamka, tak jsem tomu ponekud chaotickemu policajtovi, ktery byl zjevne u vytrzeni z toho, ze vidi evropsky pas, nebot mym pasem imrvere listoval rekla, ze to je taky spatne tak se podivoval. Pak jiny policajt chtel videt, jak vypadaji nase penize, tak jsem mu ukazala padesatikorunu, tak ji chvilku zkoumal a pak jestli mu ji dam, tak jsem mu dala dvacku a stejne to probihalo i u holek. Takze jsme nakonec z policejni stanice odchazeli az odpoledne,. JIny kraj, jiny mrav...

+++

V sobotu jsem s holkama (madarkou a italkou) jela na vylet do Bukitinggi, mestecka pobliz Padang panjangu. Jelly jsme asi hodinu mistnim busem...no busem, ony to jsou spis neco mezi takovym kombikem a malou dodavkou a u nitr jsou sedacky a jezdi porad sem a tam a ridici volaji na vsechny strany, kamze to teda jedou a nebo si staci je tak stoupnout na kraj silnice a do par minut nejaky co jede kolem zastavi a ty se ho zeptas a on bud prikyvne a nebo jede dal...tak takhle jsme chytly "bus" do Bukittiggi.
V Bukittinggi nas vyhodil na jakem si namesti a pak jsme sly sly na takovy maly pesi vylet. Rikam maly, protoze zacalo prset a my jsme se z nouze schovaly v jednom mistnim pristresku, kde jme potlay jednoho mistniho chlapika, ktereho holky znaly uz z posledniho vyletu do Bukittinggi (jelikoz dojely tyden predemnou) a ten nam rekl, ze nas za malou uplatu ( 10 000 rupii = cca 1euro) vezme do nejakeho mestecka v horach co postavili jeste danove, kdyz tu meli kolonii. A proslavilo se vyrobou stribrnyh sperku - Kota Gadang. Tak jsem souhlaily jen jsme si rikaly, jak nas cjce vzit vsechny na jedny motorce...samozrejmne to vyresil s eleganci mistni populace, mavnul na nejakeho dedu, asi kamarad, a ten vzal motorku a Italku a ja s Madarkou jsme jeli i snim. Trochu jsem se bala, ale oni tu jezdi dost pomalu a kdyz jeho motorka zacala v pulce kopce vyplyvovat, z pretizeni, vylozili jsme Madarku, vyvezl mne nahoru a pak se pro ni vratil.
Kota Gadang je doopravdy prekrasne mestecko s vetsinou dochovane kolonialni architektury (jelikoz toto zase pisu v iternet roomu, nemam tu fotky, ale pokusim se to dohnat), tak nas vzal za nejaky m mistnim remeslnikem, asi jeho kamaradem. Byla to krasna mala dilnicka plna prekrasnych sperku, predvsim filigranovych...tak jsem neodolala a koupila si nausnice :)
Pak jsme sli pes ryzova pole k takove skalni strzi a chvilku jsme tam jen tak stali. Pak najednou zacal z niceho nic poradne kricet a delat rambajz a pak jsem pohopila proc - z toho skalniho udoli se zacaly vnaset hejna kalonu, meli krasne oranzove hlavy a byli doopravdy velci.
Asi se tam jeste vypravime, jelikoz ten chlapik ma kramek v Bukittinggi s nejakyma suvenirama a podobnyma opicarnama, nbude problem ho kontaktovat. Kdyz jsme se vratily do mesta tak jsme jeste zaskocili do "supermarketu", protoze v Padang Panjangu je pres Ramadan skoro vsechno zavreny a vyrazily jsme k domovu, dokonce se nam povedlo chytit levnejsi bus :)

+++

Dneska cely den prselo, Tak jsme si daly odpocinkovy den = bude se prat. tak jsme z kuchyne zaimprovizovaly pradelnu a bylo to. I kdyz na to aby to pradlo bylo nositelne (suche asi nikoliv) budem muset par dnu pockat :)

http://p2kpsumbar.wordpress.com/about/

Jakarta Kota besar

Tak noc v Jakarte mam uspesne za sebou.

Po prijezdu me na letisti celala mikroskupinka asi ctyr dalsich studentu a dva mistni kluci, co nas pak posadili do takoveho velikeho auta - bez pasu a odvezli do hotelu. Jenze, znate asijska mesta - neustala dopravni zacpa. Takze jsme jeli asi dve hodiny, no to mozna krapet prehanim, ale vypadalo to dost na dlouho. Dalsi co se mnou byli v aute byla jedna spanelka, rus a mexican. Dovezli nas do hostelu. Necekala jsem zazraky a tak jsem, na rozdil od spanelky, nebyla prekvapena ani zklamana. Do hostelu jsme dojeli asi v sest hodin a o pul sedne nas uz Nofi, velice mila mistni, holcina tahla na veceri. Protoze se o nas mela ten vecer postarat. A taky uz mela hlad - Ramadan neni zadne pericko, kdyz clovek cely den nic neji a tak jsme sli. Sice jsem nemela nijak extra hlad, ale budiz.

Protahla nas nejakym trzistem do jakesi Rumah Makan - lokalni restaurace. Jak jsem psala nemela jsem sice hlad, ale nakonec jsem si dala Nasi Goreng (smazena ryze) s morskyma breberkama a musim uznat, ze to bylo velice chutne. Trochu jsem se obavala, co na to moje vnitrosti, ale nic se nestalo ani kdyz jsem to zapila melounovym juicem, ktery byl rovnez vznikajici.

Po veceri nas Nofi dovedla zpet do hostelu a "zahnala" nas do postele s tim, ze zitra jse snidane od pul seste a nejpozdeji v devet hodin se pojede na letiste.

Me to bylo celkem jedno, protoze jsem byla vazne unavena, ale Beatrix (spanelka) prskala, ze se ji tedy rozhodne spat jeste nechce a zmizela ven, jelikoz se tam pak objevilo dalsich par lidi ze spanelsky mluvicich zemi. Coz mi ale nevadilo, alespon jsem mela cas se vykoupat a dat se tak trochu do kupy po te ceste....no vykoupat, ona tam byla vlastne jen sprcha a jen jeden kohoutek s neprilis vlaznou vodou, spis studenou, coz mi zase v tom hicu nevadilo.

Nez jsem sla spat premyslela jsem jak a kam bych dala moskytieru, protoze jsem zahledla poletovat par moskytu v pokoji. jenze nebylo kam. No tak jsem si vzala dalsi antimalarikum, natrela se kde to jen slo repelentem a modlila se jsem se aby vydrzel do rana...marne. Mam na obliceji asi sedm stipancu a jinak nic...proc proboha na obliceji ?! No nic, budu to muset prezit...dalsi pouceni pro priste, ach jo.

Snidane byla doopravdy o pul sedme, tak jsem vzbudila Beatrix, ktera odmitala uverit...no a hadejte co bylo na snidani? Ano, Ryze a ryba a nejaka zelenina - rovnyma nohama rovnou do asijskeho zivota. Ja to celkem cekala, zato zbytek "zapadnich" studentu byl krapet nesvych, zato skupinka z Laosu byla doopravdy nadsena!

V devet hodin nas odvezli busem na letiste. Me to sice letelo az v jednu, ale chlapec co se o nas mel starat na letisti jaksi vytvarel desnej chalos takze jsem byla rada, ze jsem to letadlo stihla :)

Byla jsem celkem unavena, takze jsem cely let prospala a nebyt decka co mi ustavicne kopalo do sedadla byla by ta cesta i docela pohodlna.

Kdyz jsem doletela do Padangu a vystoupila jsem z letadla tak jsem dostala takovou tepotni facku, ze o proti tomu byla Jakarta prochazka ruzovym sadem. No hruza. Tak jsem rychle zapula do haly pro zavazadla, kam se uz predemnou nahrnuli snad vsichni ostatni i stakovyma tema vozikama na zavazadla a semknuli se kolem pasu a a odmitali kohokoliv pustit ...no, nakonec se povedlo nejak se tam prorvat a ukoristit si to sve :) pak jsem prosla pres kontrolu a modlila se aby na me nekdo cekal, protoze tady to uz vypada divoceji nez v Jakarte, ale je tu daleko lepsi a cistci vzduch. Me modlidby byly vyslyseny a doopravdy tam cekal jedem pan. Docela dobre jsme si cestou do Padang Panjangu pokecali...umel docela slusne anglicky a tak jsem si ujasnovala nejake indoneske obraty ktere mi tedy doopravdy nedavaly smysl.

Cestou jsme se stavili na benzince, ne pro benzin. Tady totiz benzinky nejsou jako u nas - ze tam mame jidlo, piti a tak, ale tady je skoro u kazde benzinky micro-mesita a tak si ten pan spolecne s ridicem odskocil pomodlit - to vite, Ramadan a pak jsme pokracovali v ceste.

Kdyz jsme vyjeli z niziny mezi soutezky hor pocasi i teplota se promenila. Vyrazne se ochladilo a vsude byla takova ta oparova mracna jako byvaji na obrazcich. No a cestou mi ten chlapik vesele vypravel o tech zemetresenich z lonska a ze nekolik tisic lidi umrelo a tak... a ukazoval mi cestou, kde to bylo zavalene a jak to krasne opravili...no, reknu vam, ze mi to krapet posramotilo me prvni dojmy.

Padang Panjang je opravdu hezke mestecko ( az se dostanu se svym notasem k internetu pridam nejake foto ), je tu asi jako u nas v lete takze relativne prijemna teplota, ale konstantni asi kolem triceti stupnu. Zatim bydlime jeste s dalsima ctyrma holcinama ( madarka, italka, malajka a vietnamka) v kampusu, ale nic moc to tedy neni. Zachod jenom slapaci a misto koupelny je takova vodni nadrz a clovek se musi polevat takovym vedrem, kdyz se chce o myt, ale da se na to zvyknout, uz mi to potech dvou dnech ani neprijde...jo a voda zase jen jedna -vlazna :)

V celem kampusu nejde internet a tak jsem se ted protlacila do internet caffe, prez den tu decka hrajou samy vydeohry a tak neni realna sance..

Od vcerejska prsi, ale oopravdy fest. Coz o to, me by dest nevadil, ale nic neuschne - uz se mi dva dny susi pradlo a porad je vlhky...a bude hur :)

Praha - Dubaj -Jakarta

Tak se to konečně odehrálo, tak jsem včera odletěla z Práglu. Celkem to ušlo, jen jsem seděla při cestě do Dubaje vedle takového arabáče, který když se nedíval, na nějaký film nebo nespal, tak si chtěl povídat...tak jsem dělala, že spím já :)

+++

Dubaj.... jedno velikánské a pozlacené letiště. Všude je to samá palma, jedna pravá druhá ne...potom je to tu samý šejk, takový jako ho známe z nejrůznějších publikací o Arábii - takový ten v bílém s černou čelenkou, pak tu jsou takoví

asi dvoumetrový černoši v dlouhých

barevných hábitech s malou čepičkou a s obrovskýma rukama a hromady zahalených žen. Kupodivu na to, že je asi půl druhé ráno je tu tedy pěkně živo a narváno.

Chce se mi strašně spát, ale nesmím usnout, protože by mi to určitě uletělo a tak tu tak kroužím pořád sem a tam a tam a sem a už docela ztrácím orientaci, ve které části tohohle obrovitánskýho letiště se to právě nacházím.

Půl čtvrtý, je čas se nalodit....

+++

Tak další let za mnou. Seděla jsem na trojsedačce, sice u okénka, ale vedle takového černocha v hábitu z Ugandy (jak pak se ukázalo podle pasu), který o deodorantu asi niky neslyšel - ne, že bych byla nějaká fajnovka z Evropy, ale byla to občas docela síla. Taky začal Ramadán, takže si celou dobu pouštěl do sluchátek nějaký asi přímý záznam z Mekky a měl to děsně nahlas, takže se nedalo spát taky bez sluchátek...I když mohlo být hůř :)

Sekolah Tinggi Seni Indonesia (STSI)

Tak takhle prý vypadá ta škola kam jedu. Celkem slušná pokrývačská práce, že? :)

jiný kraj -jiný mrav, jsem zvědavá jestli to bude nakažlivé...

Celý minulý týden až do pondělí jsem trpělivě čekala na zprávy z Indonéské ambasády, kdy že se to tedy mohu vypravit pro vízum. Jelikož jsem dodělávala ještě obálku na notovou partituru pro ségru a vydavatel to mermomocí potřeboval v pondělí osobně vidět, tak jsem se na web a mail podívala jen ráno asi v 10 hodin, ale nic tam nebylo.

Vzhledem k tomu, že se mi pak u vydavatele kousnul noťas a tak naše konzultace probíhala spíš ve virtuální poloze, tak jsem po 14 hodině už byla doma, vzkřísila noťas a rychle to dodělala, abych mohla odjet do Brna pro kolo. Opět jsem se mrkla do mailu, ale nic.

Odesláno...ufffffff. A na mailu zase nic. Kašlu na to.

Odjela jsem tak večer do Brna s ne úplně nejlepším pocitem. V úterý jsem si pořešila, co bylo ještě za potřebí a domluvila jsem se s mamkou, která byla u babičky, že tam ve středu přijedu a deponuji kolo. Říkala jsem si, že bych tam zůstala o čtvrtka, když tak dlouho staroušky neuvidím. Ještě jsem se ve středu pro sichr koukla na mail. A co nevidím: že prý si teda už můžeme chodit pro víza a druhá informační schůzka bude bůh ví kdy, protože ještě nepřišlo vízum pro jednoho ze stipendistů.

No, bezva ... nepíšou ale pro koho. Jen doufám, že nejde o mě. Tak jsem si to přečetla ještě jednou a zjistila jsem, že jsem přehlídla jednu maličkost...že totiž kancelář pro vydávání víz má otevřeno jen od pondělí do čtvrtka a ještě ke všemu jen do 12 hodin a vyřízení víza trvá TŘI DNY! A do pr...

Tak se nedá nic dělat, na pondělí to holt odkládat nemůžu vzhledem k tomu, že v úterý odlétám. Ach jo:(

+++++

Tak jsem si tedy byla vyřídit to vízum, sice jsem s sebou měla hezky pas, fotečku, letenku jak mi přišlo mailem. Jenže jaksi mi tam taky zapoměli připsat, že je ještě zapotřebí kopie té letenky. Takže jsem udělala krásná smutná očička na tu paní co to vyřizovala a ta se tedy nakonec zvedla a šla mi to někam za dveře okopírovat a ať si dojdu v pondělí odpoledne a vylifrovala mě ven.

Tak a teď se budu doopravdy modlit!