Sulawesi (část třetí) - Tana Toraja

7. 2. 2013

Pro změnu jsme tentokrát se Zaňou vyrazily na sever od Rantepaa. Když jsme na naší pidi mapce zjistily, že tu je taky "Pálava" (Palawa), tak jsme ani chvilku nezaváhaly a zajely se tam podívat. Po cestě na Palawu jsme náhodně objevily jednu pohřební vesnici, o které Zaňa prohlásila, že vypadá jako skautský tábor - kruhové náměstí se vztyčenými kameny.

Oni tady místní buď mají a nebo k příležitosti pohřbu postaví dočasnou vesnici, kam se na těch několik dní pohřebních ceremonii přesune veškerý život a dění, zabije se  někdy i několik desítek buvolů a stovek prasat aby bylo čím nakrmit účastníky pohřbu...v týhle vesnici měli dokonce i kulečník (asi kdyby se někdo nudil) ale pod vrstvou prachu a pavučin. Asi už dlouho nikdo neměl na tak honosný pohřeb dostatek financí.

Pálawa je docela pěkná vesnice - skanzen, ale o proti Ke'te Kesu nic moc, a ještě navíc tam byla hromada otravných děcek co furt chtěly nějaký bonbóny - dala jsem ji poslední tři hašlerky a jeden ovocnej bombon co jsem našla po kapsách s omluvou, že fakt víc nemám. Dívaly se na mě jako na největšího hamouna pod sluncem.

Z Palawy jsme vyjely do hor na Batutomonga. Cesta byla příkrá a dost poničená, v některých úsecích musela Zaňa sesednout a jít kousek pěšky, protože by to motorka ve dvou neutáhla. Ale ten výhled stál za to!

Okolo cesty byly vesničky a terasová políčka a v nich takové skalky - velké kameny, nejspíš pozůstatky nějakých vulkanických aktivit - no a do těj skalek si místní taky vydlabali hroby takže to vypadalo jako takové malé kamenné domečky s vyřezávanými dvířky a okénky. Nad některými z těch dvířek vysely i fotografie či podobizny zemřelého v hezkém rámečku a s květinovou ozdobou. Samá krása, hroby kam člověk dohlédnul!

Do Batutomonga jsme dorazily asi v poledne. Cestou nás na chvilku zdržel krátký déšť. Z tama jsme sjeli asi další dva kilometry do Pana - Tam jsou další skalní hroby a speciální vykotlané stromy kam se pohřbívají miminka a nenarozené děti. No a zase byly všude popadané kosti a vůbec to tam bylo takové celé zanedbané (na to, že vybírají vstupné).

Nechtělo se nám absolvovat tu šílenou cestu zase zpátky a tak jsme z Pana sjely do Tikala, po takové sice provizorní, ale o dost kvalitnější cestě a asi za hodinu a něco jsme byly zpátky v Rantepau. Do našeho Homestay (Wisma Riana) jsme dojely něco po šesté a docela dost promoklé, protože jsme do Rantepaa dorazili současně s deštěm...no, ale co bylo nejvtipnější, že jsme se na homstay potkaly s několika holčinama z Darmasiswa co studují v Jogje a okolí. No a holky nám řekly, že jedou zítra ráno na jednu pohřební ceremonii. A protože my jsme tady ještě na pohřbu nebyly, tak že pojedeme spolu s nima - teda holky busem a my na motorce. Holky měly tip na místo od místních kamarádů od jedné z nich. Ono nemá cenu věřit všem těm "průvodcům" co loví turisty po té co přijedou a slibují, že je vezmou na pohřeb (za nehorázné částky - v našem případě chtěl 200tis.Rp/os, ale potkaly jsme dvě Dánky a ty kývly na skorem 300tis./os - tak jsme jim řekly o našem plánu a Dánky rychle výlet s průvodcem stornovaly a jely pak druhý den s našima holkama)

8. 2. 2013

Pohřeb měl být v jedné z vesnic na cestě do Sangalla (tudy jsme už jeli první den), ale po cestě nebylo nic vidět. Tak jsme to zapíchli do jednoho "zájezdního hostince" který si tam bůhví proč postavil u prostěd ničeho jeden pán. Daly jsme si čaj, to vždycky pomůže. Poklábosila jsem krapet s majitelem a ukázalo se, že  pohřeb je skutečně nedaleko.

Je v jedné z vesniček kam se dá dostat po jedné takové téměř polní cestě. A skutečně, během toho co jsme dopíjely čaj, projelo kolem nás několik náklaďáků (styl Tatra) naložených místními obyvateli v pohřebním - "zájezd na pohřeb v tradiční verzi". Dopily jsme čaj, nasedly na mašinu a za chvíli jsme už "hopsaly" po kamenité cestě do nikam. Tak to alespoň z počátku vypadalo. Za chvíli jsme dojeli na místo. Všude plno lidí, krve a podezřele veselá atmosféra.

Otevřelo se nám náměstíčko zastřešené plachtou (spíš proti slunci než dešti) a tam byl vidět ten "masakr" - všude krev, buvolí hlavy, žebra, nohy, vyvržené vnitřnosti a na cestě natažené buvolí kůže, které se místní psi snažili zbavit posledních kousků ulpělého masa a do toho davy lidí v černém s oranžovými korálky kolem krku a dalšími dekoracemi z nich. Zrovna když jsme přišly, nesli v čele jednoho takového průvodu několik živých prasat (kterým se to evidentně dost nelíbilo).

Připadala jsem si trochu jako nějakej úchyl - takhle se vetřít na cizí pohřeb, ale nikomu o nijak nevadilo. Chvilku jsme jen tak okouněly a pak k nám přiběhla paní, celá rozesmátá, a že prý je ráda že jsme přišli a ať si s ní jdeme vypít čaj. Ukázalo se, že to byla vnučka onoho zesnulého pána.

Tak jsme chvíli klábosily o všem možném - hlavně teda o pohřbech a tak... - tak na tenhle pohřeb padlo deset buvolů a několik desítek prasat (ty se ale zabíjeli jinde) - dědeček zemřel před půl rokem, ale zato babičku prý měli doma čtyři roky! Začalo se mi navalovat z pachu těch mrtvých buvolů a kvičících prasat tak jsme popřály upřímnou soustrast, poděkovaly a vyrazily pryč.

Původní záměr byl jet na Londa, ale ještě před tím jsme se na skok chtěly stavit v Lemo. Tam jsme ale nakonec zkejsly skorem dvě hodiny, protože začal pořádnej slejvák.
V Lemu jsou taky skalní hroby a ještě taková "galerie" vytesaná do skály a tam jsou vystavené figury-podobizny  zesnulých co v tam odpočívají. Moc hezké to tam bylo i když docela maličké. Jenže pak začalo pršet, namokly nám helmy a tak jsme jen tak seděly pod střížkou a dívaly se jak padají trakaře. Kolem nás chodila kuřata a ozobávala nás.

V jedné chvíli déšť polevil a my přeběhly do warungu na čaj k jedné takové babce. Vypadalo to tam s píš jako nějaký čarodějnický doupě než warung a i ta babka co tam byla vypadala tak na sto let. Jenže, když jsem se s ní dala do řeči tak se ukázalo že jí je padesát sedm! No, teda na svůj věk vypadala dost hrozně, měla jen dva zuby, jo a taky říkala, že má doma mrtvolu, teď si nejsem jistá jestli manžela nebo tatínka, už sedm let.

Když déšť výrazně polevil, vyrazily jsme zpátky do Rantepaa, jednak proto, že do pěti jsme museli vrátit půjčenou motorku a taky jsme už byly nějaký utahaný a já jsem ještě krapet nastydla a taky už jsem byly po těch třech dnech na motorce dost vyřízená.

9. 2. 2013
Tenhle den jsme se jen tak poflakovaly po Rantepau, sháněly lístky na autobus na druhý den do Poso (bohužel žádná noční autobus nejede tím směrem) a taky jsme nakupovaly nějaké upomínkové předměty.
Po buvolím baksu (polévka s masovými knedlíčky) jsme se už šly pomalu zapakovat. Už jsme si tak trochu připadaly jako nekrofililové a taky nás to už po těch čtyřech dnech přestalo bavit. Hurá k móóóři!