" Pomodlit a jedem"
Z Bandungu jsme se Zaňou vyrazily něco po půlnoci (přesně 0:05 5.2.2013), busem společnosti Primajasa, který jede rovnou na letiště Soekarno-Hatta v Jakartě. Než jsme vyrazili, tak závozník vyzval všechny cestující aby se před cestou pomodlili (každý dle svého vyznání) abychom dojeli bez nehod a na čas...Zaňa na mě vrhla poněkud zděšený pohled. "Dělej že se modlíš" procedila jsem mezi zuby "kdyby se něco, tak ať to není na nás!" Asi o půl třetí ráno jsme úspěšně dojeli na letiště, kde jsme se snažily krapet "sebrat" po cestě a hlavně neusnout. Letadlo do Makassaru (hlavní město Sulawes) odlétalo v 5h ráno, což se dokonce povedlo, jen při nastupování do letadla nás obestřela nedůvěra, neboť bylo vidět, že ten stroj má už doopravdy něco za sebou a i letušky vypadaly, že by raději neletěly. Seděly jsme na křídle, u nouzového východu. Když k nám došla letuška a začala nám vysvětlovat jak se máme zachovat v případě nouzového přistání, jak otevřít nouzový východ atd...dostala Zaňa panický záchvat a chtěla si přesednout. Naštěstí jsme ony rady nepotřebovaly a o čtvrt na devět (východního indonéského času) jsme úspěšně přistáli v Makassaru.
Na letišti jsme se opět daly krapet dohromady - zlidštily jsme se od zubů až po sandály a psychicky jsme se připravily na opuštění "bezpečné zóny". Vyšly jsme před budovu. Tam se na nás, jako obvykle, sesypali taxikáři a během toho, co jsme se snažily proboxovat skrz ten dav, tak nějakej chlápek co šel za námi přejel Zani nohu takovým tím vozíkem na kufry, což Zaňu teda nepotěšilo. Došly jsme k autobusu a ten nás za 20tis. Rp hodil na Terminal Daya (autobusové nádraží). Teda skorem tam. Prostě nás vyšoupli z autobusu na ulici a máchli rukou, že prej tamtím směrem to je. Když bus odjel a my se podívaly údajným směrem, kde by měl být autobusák, tak tam na malým plácku stály jen dva angkoty a nějaký bema a po nějakým autobusu ani vidu ani slechu. Nakonec, po chvilce dohadování s jedním řidičem bema, u nás zastavilo nějaký auto, a že prej nás na autobusák hodí. Nedůvěra zapracovala, chlapíkovi to došlo a ujišťoval že žádný prachy za odvoz nechce, že tam jede tak jako tak. Tak jsme se s ním svezly. Nakonec jsme dobře udělaly, jelikož to bylo asi 2 kiláky a po tom našem divokém tripu z Bandungu jsme neměly moc sil na to se někam plahočit v nechutným Makassarským vedru.
Autobusové nádraží Terminal Daya bylo velké a mrtvé. Původně jsme zvažovaly v Makassaru zůstat přes noc, ale vidina toho, že bysme se museli trmácet do obrovskýho města a zase zpátky nás odradila. Před jedním stánkem seděli na lavičce tři dědci, když jsem se jich zeptala, kde se dají sehnat lístky na bus na Tana Toraja, ukázali současně každý jiným směrem. Nakonec nám poradil úplně jinej dědula a my jsme konečně našli jediný otevřený okýnko ve kterým seděl chlápek, který vůbec nevypadal že by nám nějaký lístky chtěl prodat, ale nakonec jsme si koupily lístky za 120 tis. Rp/os. do Rantepao (hl.město Tana Toraja). Když jsem se ptala v kolik bus odjíždí, tak chlápek odseknul, že prej v deset (bylo asi čtvrt na jedenáct) tak jsme se šli alespoň v mírné panice vyčůrat a hupsly do autobusu. Bylo to superluxusní autobus s obrovskejma sedačkama a výklopnýma podpěrama na nohy, takže když se sklopilo sedadlo vypadalo to jako lehátko. Skoro okamžitě jsem vytuhla.
Zastavili jsme na oběd v jednom zájezdním hostinci na pobřeží. Jen co jsem se přiblížila k otevřeným dveřím autobusu tak jsem dostala teplotní facku (skorem takovou jako tenkrát, když jsem poprvé přiletěla do Padangu). Děsný vedro a vlhko. Jídlo nebylo nic moc a bylo drahý. Dala jsem si Ayam goreng kampung (smažené venkovské kuře) - a bylo to doopravdy velice vysportované kuře, neboť se jen stěží dalo ukousat a svalové úpony držely silou nezměrnou. Ale byl tam krásný výhled - na jedné straně moře a na druhé hory, což do jisté míry vyrovnalo ten "gastronomický zážitek". Ještě jsme ani nedopily čaj a už na nás pokřikoval chlapec z autobusu, že chtěj odjet a že se čeká jenom na nás - klasika. Já nevím proč, ale pokaždé, když jím v takovéhle situaci, tak jsem poslední komu donesou jídlo i když přijdu mezi prvními a pak se všichni diví, že musejí čekat na "bělouše".
Do oblasti Tana Toraja jsme dorazili cca po osmi hodinách a do Rantepaa za dvě hodiny na to. Naštěstí jsme většinu cesty prospaly a tak se mi ani neudělalo blbě v autobuse, když jsme jeli po těch serpentinách nahoru na Toraju...po té, co jsme dojely a vylezly z autobusu, nás odchytli nějací chlapíci, a že prý mají homestay za 100tis. Rp/noc. Byly jsme tak hotové, že jsme si řekly, že do toho půjdeme, i kdyby to mělo být na jednu noc, když tak se zítra poohlédneme po něčem dalším, a taky už bylo deset večer. Byly jsme překvapené jak čistý a upravený homestay to byl. Všechno bylo vypíglované a čisté a obrovská koupelna s teplou vodou. Jak se ukázalo majitelem nebyl ani jeden z těch chlápků, ale hrozně milý manželský pár. Ti chlapíci (jak se pak ukázalo) byli místní průvodci, a bylo vidět že vědí co dělají - vždycky si počkají na po cestě polomrtvé turisty zavezou je na homestay a pak se jim snaží vnutit výlet na pohřební rituály atd za šílený částky...stejně tak i tihle. Měly jsme po cestě hlad a jeden z těch chlapíků se nabídl že nás vezme do jednoho warungu, kde docela slušně vaří (no, na výběr bylo: kuře, ryba, prase a pes). No a v tom Warungu se nás právě snažil do jednoho takového výletu natlačit, slušně jsme ho odmítly, za což nás nechal jít samotný zpátky (asi čekal, že se budem bát a doprošovat se) ale nejsme žádný ořezávátka a takovýhle věci na nás neplatěj. Úplně "zrakvený" jsme došly na homestay a pady jsme do postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat