Poyalisa aneb konečně prázdniny!

Předem se omlouvám, jestli vám tenhle můj příspěvek bude připomínat text z katalogu nějaké cestovní kanceláře, ale nemůžu si holt pomoct!

Do našeho mikro-ráje jsme se Zaňou dorazily lodí z Ampany (z Marina Village) asi po třech hodinách. Poyalisa je malý ostrůvek na dohled od vesnice Bomba při západním pobřeží ostrova Batu Daka (nejjižnějšího z Togeánských ostrovů). Pár bungalovů. Takový tropický "chatkový tábor". Moře je tu azurově modré a průzračné, spousta korálových útesů a hromady neuvěřitelně barevných ryb.

Když jsme dojely, bylo už na ostrově dalších osm lidí - dva postarší katalánští zahradníci, velice relaxovaný pár z Dánska (ti sem prý jezdí každoročně), velice akční pár Francouzů a dva neuvěřitelně plavovlasí finští hoši. Ubytovaly jsme se v jedné z chatiček za 125tis.Rp/os na den (včetně jídla 4xdenně)  - v té kde evidentně nikdo nechtěl bydlet, protože tam vedly takové silně rozpadlé dřevěné schody a dřevěná lávka. Ta chatka vůbec vypadala jako taková ta typická chatrč z nějakého "woo-doo zombie filmu" - vyšisované, šedobílé dřevo, malá verandička a úžasný výhled na moře.

Sice krapet z ruky od koupelny a záchodku (v noci to bylo krapet dobrodružné), ale zato naprosté soukromí. Chatka byla velice klimatizovaná (tzn. že pokud fičel výtr, profukoval chatkou to samé s deštěm!) Spaly jsme pod moskitierou, což se nakonec ukázalo jako velice nezbytné (už z toho důvodu, že jsme tam nebydlely samy. Kromě nás tam bydlelo pár pavouků, mravenců, gekonů (čičaků) a čas od času se stavila krysa (naštěstí místní krysy jsou velice vybíravé a konzumují pouze sušenky Oreo a červené Marlborky o nic jiného nejeví podstatný zájem - pokud na těchto věcech bazírujete, dávejte si pozor).

sváča

Jídlo bylo z devadesáti procent tvořeno rybami, co bylo úžasné i když po několika dnech bych dala přednost nápaditější úpravě (ryba byla buď pečená na ohni nebo smažená). Také odpolední "vtipné" svačiny byly úžasné.

První den jsme se se Zaňou jen tak povalovaly na místní pidipláži. Půjčili jsme si brýle a šnorchly a očumovaly ryby. Což mělo ten efekt, že na Zaňin pomyslný fobický list přibyly další zvířata! 

Předem nás nikdo neupozornil (a popravdě mě nenapadlo se zeptat), že tu není telefonní signál a tak jsme se druhý den přeplavila ještě s pár dalšími lidmi do Bomby. Oni jeli nakupovat a já zlanařila místního tělocvikáře, který mě pak přes les a několik dalších vesnic zavezl na místo, kde je signál.

Jeli jsme a cesta se pořád zužovala a divočela, až jsem si začala říkat jak tohle dopadne, no ale nakonec jsme dojeli na místo, kde na takových špičatých skalkách posedávala řada místních lidí a všichni telefonovali - prostě jediní dostupné místo kde je signál. něco jako když si chci zavolat u nás na chalupě - taky musím na kopec. Tak jsem si vzřídila všechno, co bylo nezbytné před týdnem v "ráji" a jeli jsme zpátky. Tělocvikář se jmenoval Anča!

Po příjezdu do Bomby jsem zjistila, že loď na Poyalisu už odjela a mě tam nechali. Tak jsem tam asi hodinu čekala na molu než pojede loďka s obědem.   

Druhý den po obědě jsme se skupinově (krom Dánů) vydali na půldenní výlet - šnorchlovat na Atol. Bylo to Fajn, jenže jsme si nevzala šnorchl, protože jsme nenašla žádnej do kterýho neteče a tak sem se spíš jen tak potápěla (což stejnak se šnorchlem nejde), ale byla to sranda, Zaňa si sice šnorchl vzala, ale tekal jí do něj taky voda ... no a přesto že jsem se důkladně namazala 50 krémem, tak sem si pěkně spálila zadek, protože jsem si vzala jen tričko a ne trenky. Jo, a taky jsem se přesvědčila, že můj fotoaparát není vodotěsný (byť je to na něm napsané)

Během našeho pobytu se společnost obměňovala. Druhý den po nás přijel Belgický páreček (ti jak v předchozím příspěvku zapadli do bahna) a ještě pár z Maďarska, ale ti se přijeli potápět, tak jsme se potkávali jen na jídle. asi třetí nebo čtvrtý den původní sestava, v četně Belgičanů, odjela a ostrov na půl dne téměř osiřel. S těmi Maďary ještě přijela jedna velice svérázná anglická lady. K večeru dorazil starší manželský pár z Kanady. Jak se kázalo, tak ten pán je půdně Čech co s rodiči v šedesátémosmém emigroval do Kanady. Byla s nimi sranda. I když jeho paní byla někdy děsivá - perfektní drdol šedých vlasů, velice distingované brejličky a výraz učitelky matematiky matematiky či fyziky - byla fajn, ale tak nějak jsem si v její přítomnosti připadala jako bych se vrátila na internát  - upřímně, kdo z vás by chtěl na prázdniny s vychnou z intru? Ale zase jsme se naučili novou karetní hru "Asshole", kterou jsme po té co dojely ještě ty dvě Dánky co jsme je potkaly na Tana Toraja (svět je malej) hrály každý večer. Vlastně ten pocit letního tábora ani nevadil, po večeři jsme se všichni proměnily opět v malé děti a hrály nejrůznější hry. Jo, ještě dojel  jeden Belgičan (který sem prý jezdí taky, každý rok a vždycky to stráví aspoň měsíc) a jedna Francouzka. Takže, někdo hrál Asshole, někdo kostky (english lady na ně měla slabost) no a ještě jsme hráli taové vylepšené člověče nezlob se co nás zase naučil Belgičan. O zábavu bylo postaráno, zvlášť když v jeden okamžik ze stropu spadnul svítivě zelenej had...ale jinak tam bylo vážně krásně ;)

Když jsme z tama po týdnu odjely a když jsme pak čekaly v Ampaně na autobus do Palu, tak na nás na obě padla taková ta "podovolenková" deprese - prázdniny skončily, jede se dál. Vůbec se nám z tama nechtělo!

Už z Toho důvodu že nás zase čekaly tři dny na cestě...brrrrrr 

Hola hola SUMBAR volá!