Saya Dari Ceko...: Sulawesi (část druhá) - jak začala náše poněkud nekrofilní výprava za krásami Tana Toraja

6. 2. 2013

Po té naší divoké cestě (viz předcházející příspěvek) jsme se konečně pořádně vyspaly a tak nám trvalo poměrně dlouho vykopat se z postele a vyrazit do města. Od prvního momentu jsme pochopily, že v Rantepau doopravdy není nic k vidění natož nějaká možnost se na zbytek dne zabavit. Samotné Rantepao má cca 45tis. obyvatel, ale jinak to tam vypadá skorem jak v Bechyni - jedna hlavní ulice, kolem které se odehrává celý život Rantepaa a taky je tam dost hospod. Rozhodly jsme se půjčit si motorku - já sice řídím jak ponocnej, ale Zaňa vůbec a tak to zbylo na mě.

Naštěstí je na Tana Toraja na rozdíl od Bandungu provoz minimální a tak to docela šlo a má sebenedůvěra postupně odpadla. Vzhledem k tomu, že bylo už skorem poledne, tak jsme se rozhodly že vyjet jen kousek za Rantepao do Ke'te Kesu, jenže jsme měli jen mapku která nebyla moc podrobná a tak jsme samozřejmě přejeli odbočku (jenže ne tak docela naší vinou - prostě tu nejsou cedule) a až po chvíli nám začalo být divný, že už jedem docela dlouho a pořád nic. Najednou se před námi objevila cedule " Obyekt Wisata - Tilanga" (volně přeloženo: výletní místo - Tilanga). Když jsme to zkontrolovaly v naší "mapce" tak se ukázalo, že jsme už dost daleko za plánovanou odbočkou na Ke'te Kesu a tak jsme se rozhodly podívat se teda na tu Tilangu. Vedla tam celkem hezká, i když poněkud nekompaktní cesta, kterou těsně před naším cílem silničáři polili asfaltem asi aby jí krapet zpevnili, jenže se stalo to, že se na nás ten asfalt akorát nalepil a my jsme (i s motorkou) byly celé zadělané od asfaltu. Já teda míň, ale chudák Zaňa jak seděla vzadu byla nahozená pěkně.

Tilanga je přírodní jezírko - rybník- s azurovou vodou, kde se dá vykoupat v na místní poměry ledové vodě. Taky tam prý žijí ryby, které vypadají jako hadi (patrně úhoři) a dají se prý nalákat na vařené vejce - no neviděly jsme, že by to byl někdo zkoušel, ale jeden chlapec nám ukazoval na fotce v mobilu cosi rozmazaného ale to mohlo být cokoliv. Také se prý k tomu jezírku váže jedna místní pověst o matce, která i se svým dítětem zkameněla, jenže nikdo z místních si nebyl schopný vybavit jak to přesně bylo (klasika). Zpátky jsme se nakonec vrátily tou samou cestou přes asfalt, protože se mezitím cesta proměnila v změť poměrně velkých a poměrně ostrých kamenů a začala klesat pod velice prudkým úhlem a my jsme radši přistoupily na to, že budem ještě víc od asfaltu než abysme se někde vymázly.

Vrátily jsme se na hlavní silnici a pokračovaly na dál na jih směrem k Makale. Asi 5-7km před Makale, jsme za mostem odbočily do leva, kudy se prý také dá do Ke'te Kesu dostat (jak nám poradily jedny místní děcka). Je to sice oklikou přez Sangalla a La'bo, ale lepší než se vracet stejnou cestou.

Tak jsme jely. A byla to vážně dobrá trasa. Jely jsme po úzkých silničkách mezi rýžovými políčky a všude kolem malé vesničky s tradičními domy (Tongkonan) se střechami ve tvaru lodě a se sýpkami na rýži bohatě zdobenými tradičními ornamenty. Na polích se líně povalovala a přežvykovala spousta vodních buvolů a bylo krásné počasí. Za La'bo nás sice chytla přeháňka, ale zato jsme poklábosily s místníma, když jsme před vodní stěnou, která se k nám blížila, prchly do přístěnku nejbližšího domu. Asi za hodinu déšť ustal (trochu nám aspoň omyl motorku) a my jsme konečně mohly dojet do Ke'te kesu.

Ke'te Kesu je tradiční vesnice - skanzen, a za vesnicí jsou hrobky a vysuté skalní hroby. Je to velice působivé, hlavně taky pro to, že se místní starají jen o ty nové hrobky a tak jsme procházely spíš pohřebištěm než hřbitovem. Všude se válely lidské kosti a lebky a každou chvíli spadne nějaká ta krásná vyřezávaná rakev dolů a její obsah se vysype a tak to tak zůstane ležet.

Před vesnicí bylo ještě vidět zbytky rozpadající se "dočasné pohřební vesnice" která byla postavena ku příležitosti pohřbu někoho asi dost bohatého. Lidé na Tana Toraja si na pohřbech dost zakládají a svým přístupem k posmrtnému životu a posedlostí "kvalitním" pohřbem silně připomínají egyptskou starověkou kulturu. Dokud není zemřelý pohřben se všemi náležitostmi, tak vlastně není ještě mrtvý, jen "nemocný". A takového "nemocného" mají lidé někdy doma i několik let než se podaří nashromáždit dostatek financí na pohřeb, klidně i deset let.