Jak jsme jely na Togeány

V devět hodin ráno, jsme nasedly do autobusu - relativně prázdného - a vyjely jsme. Původně jsme plánovaly jet do Tentena k jezeru Poso, ale když nám paní v kanceláři řekla, že to je do Tentena cca. 13h (v průvodci psali 10h) tak jsme se rozhodly jet rovnou do města Poso a z tama pak rovnou do Ampana, kde by jsme měly podle plánu stihnout trajekt do Wakai. Plány jsme změnily taky hlavně pro to, že na téhle trase nejezdí žádné noční autobusy a tak vidina toho, že dojedeme v deset večer do Tentena, budeme hledat místo kde přespat a jeden den se tam pohybovat a pak večer zase odjet, nám připadala nepřitažlivá. 

Asi jsme zpohodlněly. Zhruba v pět hodin odpoledne jsme narazili na kolonu náklaďáků, autobusů apod...totiž, před pár dny došlo vlivem deště k sesuvu půdy a strhlo to kus cesty i s mostem. Všichni museli z autobusu vystoupit, vzít si svoje saky-paky a s příslibem odvozu na druhé straně jsme vyrazili vstříc osudu. Šli jsme pěšky kolem kolony až jsme narazili na místo "přechodu". Toho času tam zrovna za pomocí bagru přetahovali jeden náklaďák z jedný strany na druhou a čtyři chlapi přenášeli na bambusových stvolech zavěšenou motorku. Kromě nás se Zaňou jeli v autobuse ještě další čtyři "bělouši", dva páry - jedni Francouzi a jedni Belgičani. My se Zaňou nejsme žádný béčka a přejít po mokré kládě obalené kluzkým jílem pro nás nepředstavoval žádný problém, zato Belgičani tam zahučeli oba dva a pěkně se vyváleli v bahně z čehož měl okolní přihlížející dav děsnou prču, ale okamžitě jim pomohli z bláta ven. Od přechodu jsme zase došli na opačný konec kolony a tam v provizorním přístřešku čekali na odvoz. V mezičase jsem si fotila výhledy než se setmělo a začalo pršet. 

Čekali jsme tam takhle asi hodinu a odvoz nakonec doopravdy přijel - náklaďák s korbou přikrytou plachtou. Tak jsme tam všichni nalezli a jelo se. Toto byla si nejlepší a nejzábavnější část z celé naší cesty z Tana Toraja do Ampana, protože předtím to byla samá serpentina a nevím jak dlouho bych ještě zvládla držet blivný pocit na uzdě. ale ta procházka a pak ten náklaďák na stojáka ta bylo osvěžující. Asi po hodině jsme zastavili u rumah makanu, dali si super véču a čakalo se na autobus. Nakonec jsme tam tvrdly něco přes dvě hodiny, a tak s tím vším zdržením jsme nakonec do Posa (kam jsme měli podle plánů dorazit kolem jedenácté večer) dorazili o půl třetí ráno.

sranda musí bejt!

Dle indonéské tradice nás opět vyšoupli z autobusu někde na ulici a že prej snad ještě něco do Ampany pojede. Bezva. Tak jsme tam čekaly ještě s jedním chlapíkem, ale ten jel jinam. Naštěstí ve tři přijel jeden, ale už z dálky vypadal hodně narvaně - i střechu měl naloženou tak, že takřka o třetinu převyšoval své původní rozměry. a jak se pak ukázalo i vnitřek byl do poloviny zaskládanej věcma a lidi seděli jen prvních čtyřech nebo pěti sedačkách. Nejdřív nás nechtěli vzít, že prej jsou plný, ale nakonec se dvě místa přeci jenom našly a my jsme se díky bohu ocitly zase na cestě. Jenže zase, autobus pro Indonésany = dětské rozměry, takže se nám tam nevešly nohy, tak jsme se musely hodně zkroutit a smáčknout. Cesta začala docela dobře a dokonce to vypadalo, že dojedeme na čas (měli jsme být v Ampana v 7h ráno) a stihneme ještě ten den odjet. O půl páté ráno, jsme zastavili u jednoho zájezdního hostince (zavřeného) a z prvu to vypadalo na obyčejnou "čůrpauzu" a že se řidič trochu občerství a pojedese dál. Jelikož se na záchodkách rojili nějaký veklý a evidentně bodaví hmyzové (asi divocí sršni) tak jsme šli se zaňou čurat do křaku. A furt jsme čekali...nechápu proč, ale tvrdli jsme tam skorem až do osmi hodin, takže se v mezičase udělalo vedro a do Ampana jsme dojeli těsně po desáté. Trajekt nám samozřejmě ujel.

Autobus nás vyhodil před kanclem plavební společnosti, ti nám samozřejmě řekli že smůla a že až za dva dny. Byl tam jeden chlápek a ten se nabídl, že nás sveze do Marina village, kde se můžeme poptat jetli dneska, nebo zítra nepojede loď do Bomba. To bylo sice jinde než jsme původně plánovaly dojet, ale představa, dvou dnů v Ampaně se stávala děsivou. Jenže ten chlápek nás místo toho dovezl k nějakámi domku, kde mám v ústrety vyšla "ULFA"! Kamarádi nás už dopředu varovali, že v Ampaně operuje tahle "šílená" ženština a že je lepší se jí vyhnout, jenže se nám představila pod jiným jménem (znělo to něco jako "Mrs Harbour") a tak jsme včas neodhalily s kým máme tu čest, asi tu taky hrála roli únava po cestě která snížila naše rozlišovací schopnosti :D ... no ale nakonec to zas až tak šílený nebylo, Ulfa nám docela dobře poradila a pomohla, ale každému kdo jedete do Ampany doporučuju být na Ulfu připravený! Když více co chcete a kam chcete a taky to Ulfě narovinu řeknete (dokonce dává studentům slevu, hahaha) není problém. Spaly jsme u její sestra, no ale za 75tis Rp i když se snídaní to teda nestálo. Ale aspoň tam byl klid a Ulfina sestra je moc milá paní. 

Druhý den ráno odjela Ulfa do přístaviště s tím, že nám zařídí lístky na loď (což se nakonec ukázalo jako zbytečné) a poslala pro nás drožku, což bylo příjemný, že jsme nemuseli shánět odvoz do Marina village. Loď měla vyjet v devět hodin, ale jak už tomu v Indonésii bývá " Jam Karet - gumový čas" vyjeli jsme o půl jedenácté a na ostrůvek Poyalisa u Bomby jsme dojeli po necelých třech hodinách, právě v čas na oběd.