Poyalisa aneb konečně prázdniny!

Předem se omlouvám, jestli vám tenhle můj příspěvek bude připomínat text z katalogu nějaké cestovní kanceláře, ale nemůžu si holt pomoct!

Do našeho mikro-ráje jsme se Zaňou dorazily lodí z Ampany (z Marina Village) asi po třech hodinách. Poyalisa je malý ostrůvek na dohled od vesnice Bomba při západním pobřeží ostrova Batu Daka (nejjižnějšího z Togeánských ostrovů). Pár bungalovů. Takový tropický "chatkový tábor". Moře je tu azurově modré a průzračné, spousta korálových útesů a hromady neuvěřitelně barevných ryb.

Když jsme dojely, bylo už na ostrově dalších osm lidí - dva postarší katalánští zahradníci, velice relaxovaný pár z Dánska (ti sem prý jezdí každoročně), velice akční pár Francouzů a dva neuvěřitelně plavovlasí finští hoši. Ubytovaly jsme se v jedné z chatiček za 125tis.Rp/os na den (včetně jídla 4xdenně)  - v té kde evidentně nikdo nechtěl bydlet, protože tam vedly takové silně rozpadlé dřevěné schody a dřevěná lávka. Ta chatka vůbec vypadala jako taková ta typická chatrč z nějakého "woo-doo zombie filmu" - vyšisované, šedobílé dřevo, malá verandička a úžasný výhled na moře.

Sice krapet z ruky od koupelny a záchodku (v noci to bylo krapet dobrodružné), ale zato naprosté soukromí. Chatka byla velice klimatizovaná (tzn. že pokud fičel výtr, profukoval chatkou to samé s deštěm!) Spaly jsme pod moskitierou, což se nakonec ukázalo jako velice nezbytné (už z toho důvodu, že jsme tam nebydlely samy. Kromě nás tam bydlelo pár pavouků, mravenců, gekonů (čičaků) a čas od času se stavila krysa (naštěstí místní krysy jsou velice vybíravé a konzumují pouze sušenky Oreo a červené Marlborky o nic jiného nejeví podstatný zájem - pokud na těchto věcech bazírujete, dávejte si pozor).

sváča

Jídlo bylo z devadesáti procent tvořeno rybami, co bylo úžasné i když po několika dnech bych dala přednost nápaditější úpravě (ryba byla buď pečená na ohni nebo smažená). Také odpolední "vtipné" svačiny byly úžasné.

První den jsme se se Zaňou jen tak povalovaly na místní pidipláži. Půjčili jsme si brýle a šnorchly a očumovaly ryby. Což mělo ten efekt, že na Zaňin pomyslný fobický list přibyly další zvířata! 

Předem nás nikdo neupozornil (a popravdě mě nenapadlo se zeptat), že tu není telefonní signál a tak jsme se druhý den přeplavila ještě s pár dalšími lidmi do Bomby. Oni jeli nakupovat a já zlanařila místního tělocvikáře, který mě pak přes les a několik dalších vesnic zavezl na místo, kde je signál.

Jeli jsme a cesta se pořád zužovala a divočela, až jsem si začala říkat jak tohle dopadne, no ale nakonec jsme dojeli na místo, kde na takových špičatých skalkách posedávala řada místních lidí a všichni telefonovali - prostě jediní dostupné místo kde je signál. něco jako když si chci zavolat u nás na chalupě - taky musím na kopec. Tak jsem si vzřídila všechno, co bylo nezbytné před týdnem v "ráji" a jeli jsme zpátky. Tělocvikář se jmenoval Anča!

Po příjezdu do Bomby jsem zjistila, že loď na Poyalisu už odjela a mě tam nechali. Tak jsem tam asi hodinu čekala na molu než pojede loďka s obědem.   

Druhý den po obědě jsme se skupinově (krom Dánů) vydali na půldenní výlet - šnorchlovat na Atol. Bylo to Fajn, jenže jsme si nevzala šnorchl, protože jsme nenašla žádnej do kterýho neteče a tak sem se spíš jen tak potápěla (což stejnak se šnorchlem nejde), ale byla to sranda, Zaňa si sice šnorchl vzala, ale tekal jí do něj taky voda ... no a přesto že jsem se důkladně namazala 50 krémem, tak sem si pěkně spálila zadek, protože jsem si vzala jen tričko a ne trenky. Jo, a taky jsem se přesvědčila, že můj fotoaparát není vodotěsný (byť je to na něm napsané)

Během našeho pobytu se společnost obměňovala. Druhý den po nás přijel Belgický páreček (ti jak v předchozím příspěvku zapadli do bahna) a ještě pár z Maďarska, ale ti se přijeli potápět, tak jsme se potkávali jen na jídle. asi třetí nebo čtvrtý den původní sestava, v četně Belgičanů, odjela a ostrov na půl dne téměř osiřel. S těmi Maďary ještě přijela jedna velice svérázná anglická lady. K večeru dorazil starší manželský pár z Kanady. Jak se kázalo, tak ten pán je půdně Čech co s rodiči v šedesátémosmém emigroval do Kanady. Byla s nimi sranda. I když jeho paní byla někdy děsivá - perfektní drdol šedých vlasů, velice distingované brejličky a výraz učitelky matematiky matematiky či fyziky - byla fajn, ale tak nějak jsem si v její přítomnosti připadala jako bych se vrátila na internát  - upřímně, kdo z vás by chtěl na prázdniny s vychnou z intru? Ale zase jsme se naučili novou karetní hru "Asshole", kterou jsme po té co dojely ještě ty dvě Dánky co jsme je potkaly na Tana Toraja (svět je malej) hrály každý večer. Vlastně ten pocit letního tábora ani nevadil, po večeři jsme se všichni proměnily opět v malé děti a hrály nejrůznější hry. Jo, ještě dojel  jeden Belgičan (který sem prý jezdí taky, každý rok a vždycky to stráví aspoň měsíc) a jedna Francouzka. Takže, někdo hrál Asshole, někdo kostky (english lady na ně měla slabost) no a ještě jsme hráli taové vylepšené člověče nezlob se co nás zase naučil Belgičan. O zábavu bylo postaráno, zvlášť když v jeden okamžik ze stropu spadnul svítivě zelenej had...ale jinak tam bylo vážně krásně ;)

Když jsme z tama po týdnu odjely a když jsme pak čekaly v Ampaně na autobus do Palu, tak na nás na obě padla taková ta "podovolenková" deprese - prázdniny skončily, jede se dál. Vůbec se nám z tama nechtělo!

Už z Toho důvodu že nás zase čekaly tři dny na cestě...brrrrrr 

Hola hola SUMBAR volá!

Jak jsme jely na Togeány

V devět hodin ráno, jsme nasedly do autobusu - relativně prázdného - a vyjely jsme. Původně jsme plánovaly jet do Tentena k jezeru Poso, ale když nám paní v kanceláři řekla, že to je do Tentena cca. 13h (v průvodci psali 10h) tak jsme se rozhodly jet rovnou do města Poso a z tama pak rovnou do Ampana, kde by jsme měly podle plánu stihnout trajekt do Wakai. Plány jsme změnily taky hlavně pro to, že na téhle trase nejezdí žádné noční autobusy a tak vidina toho, že dojedeme v deset večer do Tentena, budeme hledat místo kde přespat a jeden den se tam pohybovat a pak večer zase odjet, nám připadala nepřitažlivá. 

Asi jsme zpohodlněly. Zhruba v pět hodin odpoledne jsme narazili na kolonu náklaďáků, autobusů apod...totiž, před pár dny došlo vlivem deště k sesuvu půdy a strhlo to kus cesty i s mostem. Všichni museli z autobusu vystoupit, vzít si svoje saky-paky a s příslibem odvozu na druhé straně jsme vyrazili vstříc osudu. Šli jsme pěšky kolem kolony až jsme narazili na místo "přechodu". Toho času tam zrovna za pomocí bagru přetahovali jeden náklaďák z jedný strany na druhou a čtyři chlapi přenášeli na bambusových stvolech zavěšenou motorku. Kromě nás se Zaňou jeli v autobuse ještě další čtyři "bělouši", dva páry - jedni Francouzi a jedni Belgičani. My se Zaňou nejsme žádný béčka a přejít po mokré kládě obalené kluzkým jílem pro nás nepředstavoval žádný problém, zato Belgičani tam zahučeli oba dva a pěkně se vyváleli v bahně z čehož měl okolní přihlížející dav děsnou prču, ale okamžitě jim pomohli z bláta ven. Od přechodu jsme zase došli na opačný konec kolony a tam v provizorním přístřešku čekali na odvoz. V mezičase jsem si fotila výhledy než se setmělo a začalo pršet. 

Čekali jsme tam takhle asi hodinu a odvoz nakonec doopravdy přijel - náklaďák s korbou přikrytou plachtou. Tak jsme tam všichni nalezli a jelo se. Toto byla si nejlepší a nejzábavnější část z celé naší cesty z Tana Toraja do Ampana, protože předtím to byla samá serpentina a nevím jak dlouho bych ještě zvládla držet blivný pocit na uzdě. ale ta procházka a pak ten náklaďák na stojáka ta bylo osvěžující. Asi po hodině jsme zastavili u rumah makanu, dali si super véču a čakalo se na autobus. Nakonec jsme tam tvrdly něco přes dvě hodiny, a tak s tím vším zdržením jsme nakonec do Posa (kam jsme měli podle plánů dorazit kolem jedenácté večer) dorazili o půl třetí ráno.

sranda musí bejt!

Dle indonéské tradice nás opět vyšoupli z autobusu někde na ulici a že prej snad ještě něco do Ampany pojede. Bezva. Tak jsme tam čekaly ještě s jedním chlapíkem, ale ten jel jinam. Naštěstí ve tři přijel jeden, ale už z dálky vypadal hodně narvaně - i střechu měl naloženou tak, že takřka o třetinu převyšoval své původní rozměry. a jak se pak ukázalo i vnitřek byl do poloviny zaskládanej věcma a lidi seděli jen prvních čtyřech nebo pěti sedačkách. Nejdřív nás nechtěli vzít, že prej jsou plný, ale nakonec se dvě místa přeci jenom našly a my jsme se díky bohu ocitly zase na cestě. Jenže zase, autobus pro Indonésany = dětské rozměry, takže se nám tam nevešly nohy, tak jsme se musely hodně zkroutit a smáčknout. Cesta začala docela dobře a dokonce to vypadalo, že dojedeme na čas (měli jsme být v Ampana v 7h ráno) a stihneme ještě ten den odjet. O půl páté ráno, jsme zastavili u jednoho zájezdního hostince (zavřeného) a z prvu to vypadalo na obyčejnou "čůrpauzu" a že se řidič trochu občerství a pojedese dál. Jelikož se na záchodkách rojili nějaký veklý a evidentně bodaví hmyzové (asi divocí sršni) tak jsme šli se zaňou čurat do křaku. A furt jsme čekali...nechápu proč, ale tvrdli jsme tam skorem až do osmi hodin, takže se v mezičase udělalo vedro a do Ampana jsme dojeli těsně po desáté. Trajekt nám samozřejmě ujel.

Autobus nás vyhodil před kanclem plavební společnosti, ti nám samozřejmě řekli že smůla a že až za dva dny. Byl tam jeden chlápek a ten se nabídl, že nás sveze do Marina village, kde se můžeme poptat jetli dneska, nebo zítra nepojede loď do Bomba. To bylo sice jinde než jsme původně plánovaly dojet, ale představa, dvou dnů v Ampaně se stávala děsivou. Jenže ten chlápek nás místo toho dovezl k nějakámi domku, kde mám v ústrety vyšla "ULFA"! Kamarádi nás už dopředu varovali, že v Ampaně operuje tahle "šílená" ženština a že je lepší se jí vyhnout, jenže se nám představila pod jiným jménem (znělo to něco jako "Mrs Harbour") a tak jsme včas neodhalily s kým máme tu čest, asi tu taky hrála roli únava po cestě která snížila naše rozlišovací schopnosti :D ... no ale nakonec to zas až tak šílený nebylo, Ulfa nám docela dobře poradila a pomohla, ale každému kdo jedete do Ampany doporučuju být na Ulfu připravený! Když více co chcete a kam chcete a taky to Ulfě narovinu řeknete (dokonce dává studentům slevu, hahaha) není problém. Spaly jsme u její sestra, no ale za 75tis Rp i když se snídaní to teda nestálo. Ale aspoň tam byl klid a Ulfina sestra je moc milá paní. 

Druhý den ráno odjela Ulfa do přístaviště s tím, že nám zařídí lístky na loď (což se nakonec ukázalo jako zbytečné) a poslala pro nás drožku, což bylo příjemný, že jsme nemuseli shánět odvoz do Marina village. Loď měla vyjet v devět hodin, ale jak už tomu v Indonésii bývá " Jam Karet - gumový čas" vyjeli jsme o půl jedenácté a na ostrůvek Poyalisa u Bomby jsme dojeli po necelých třech hodinách, právě v čas na oběd. 

Sulawesi (část třetí) - Tana Toraja

7. 2. 2013

Pro změnu jsme tentokrát se Zaňou vyrazily na sever od Rantepaa. Když jsme na naší pidi mapce zjistily, že tu je taky "Pálava" (Palawa), tak jsme ani chvilku nezaváhaly a zajely se tam podívat. Po cestě na Palawu jsme náhodně objevily jednu pohřební vesnici, o které Zaňa prohlásila, že vypadá jako skautský tábor - kruhové náměstí se vztyčenými kameny.

Oni tady místní buď mají a nebo k příležitosti pohřbu postaví dočasnou vesnici, kam se na těch několik dní pohřebních ceremonii přesune veškerý život a dění, zabije se  někdy i několik desítek buvolů a stovek prasat aby bylo čím nakrmit účastníky pohřbu...v týhle vesnici měli dokonce i kulečník (asi kdyby se někdo nudil) ale pod vrstvou prachu a pavučin. Asi už dlouho nikdo neměl na tak honosný pohřeb dostatek financí.

Pálawa je docela pěkná vesnice - skanzen, ale o proti Ke'te Kesu nic moc, a ještě navíc tam byla hromada otravných děcek co furt chtěly nějaký bonbóny - dala jsem ji poslední tři hašlerky a jeden ovocnej bombon co jsem našla po kapsách s omluvou, že fakt víc nemám. Dívaly se na mě jako na největšího hamouna pod sluncem.

Z Palawy jsme vyjely do hor na Batutomonga. Cesta byla příkrá a dost poničená, v některých úsecích musela Zaňa sesednout a jít kousek pěšky, protože by to motorka ve dvou neutáhla. Ale ten výhled stál za to!

Okolo cesty byly vesničky a terasová políčka a v nich takové skalky - velké kameny, nejspíš pozůstatky nějakých vulkanických aktivit - no a do těj skalek si místní taky vydlabali hroby takže to vypadalo jako takové malé kamenné domečky s vyřezávanými dvířky a okénky. Nad některými z těch dvířek vysely i fotografie či podobizny zemřelého v hezkém rámečku a s květinovou ozdobou. Samá krása, hroby kam člověk dohlédnul!

Do Batutomonga jsme dorazily asi v poledne. Cestou nás na chvilku zdržel krátký déšť. Z tama jsme sjeli asi další dva kilometry do Pana - Tam jsou další skalní hroby a speciální vykotlané stromy kam se pohřbívají miminka a nenarozené děti. No a zase byly všude popadané kosti a vůbec to tam bylo takové celé zanedbané (na to, že vybírají vstupné).

Nechtělo se nám absolvovat tu šílenou cestu zase zpátky a tak jsme z Pana sjely do Tikala, po takové sice provizorní, ale o dost kvalitnější cestě a asi za hodinu a něco jsme byly zpátky v Rantepau. Do našeho Homestay (Wisma Riana) jsme dojely něco po šesté a docela dost promoklé, protože jsme do Rantepaa dorazili současně s deštěm...no, ale co bylo nejvtipnější, že jsme se na homstay potkaly s několika holčinama z Darmasiswa co studují v Jogje a okolí. No a holky nám řekly, že jedou zítra ráno na jednu pohřební ceremonii. A protože my jsme tady ještě na pohřbu nebyly, tak že pojedeme spolu s nima - teda holky busem a my na motorce. Holky měly tip na místo od místních kamarádů od jedné z nich. Ono nemá cenu věřit všem těm "průvodcům" co loví turisty po té co přijedou a slibují, že je vezmou na pohřeb (za nehorázné částky - v našem případě chtěl 200tis.Rp/os, ale potkaly jsme dvě Dánky a ty kývly na skorem 300tis./os - tak jsme jim řekly o našem plánu a Dánky rychle výlet s průvodcem stornovaly a jely pak druhý den s našima holkama)

8. 2. 2013

Pohřeb měl být v jedné z vesnic na cestě do Sangalla (tudy jsme už jeli první den), ale po cestě nebylo nic vidět. Tak jsme to zapíchli do jednoho "zájezdního hostince" který si tam bůhví proč postavil u prostěd ničeho jeden pán. Daly jsme si čaj, to vždycky pomůže. Poklábosila jsem krapet s majitelem a ukázalo se, že  pohřeb je skutečně nedaleko.

Je v jedné z vesniček kam se dá dostat po jedné takové téměř polní cestě. A skutečně, během toho co jsme dopíjely čaj, projelo kolem nás několik náklaďáků (styl Tatra) naložených místními obyvateli v pohřebním - "zájezd na pohřeb v tradiční verzi". Dopily jsme čaj, nasedly na mašinu a za chvíli jsme už "hopsaly" po kamenité cestě do nikam. Tak to alespoň z počátku vypadalo. Za chvíli jsme dojeli na místo. Všude plno lidí, krve a podezřele veselá atmosféra.

Otevřelo se nám náměstíčko zastřešené plachtou (spíš proti slunci než dešti) a tam byl vidět ten "masakr" - všude krev, buvolí hlavy, žebra, nohy, vyvržené vnitřnosti a na cestě natažené buvolí kůže, které se místní psi snažili zbavit posledních kousků ulpělého masa a do toho davy lidí v černém s oranžovými korálky kolem krku a dalšími dekoracemi z nich. Zrovna když jsme přišly, nesli v čele jednoho takového průvodu několik živých prasat (kterým se to evidentně dost nelíbilo).

Připadala jsem si trochu jako nějakej úchyl - takhle se vetřít na cizí pohřeb, ale nikomu o nijak nevadilo. Chvilku jsme jen tak okouněly a pak k nám přiběhla paní, celá rozesmátá, a že prý je ráda že jsme přišli a ať si s ní jdeme vypít čaj. Ukázalo se, že to byla vnučka onoho zesnulého pána.

Tak jsme chvíli klábosily o všem možném - hlavně teda o pohřbech a tak... - tak na tenhle pohřeb padlo deset buvolů a několik desítek prasat (ty se ale zabíjeli jinde) - dědeček zemřel před půl rokem, ale zato babičku prý měli doma čtyři roky! Začalo se mi navalovat z pachu těch mrtvých buvolů a kvičících prasat tak jsme popřály upřímnou soustrast, poděkovaly a vyrazily pryč.

Původní záměr byl jet na Londa, ale ještě před tím jsme se na skok chtěly stavit v Lemo. Tam jsme ale nakonec zkejsly skorem dvě hodiny, protože začal pořádnej slejvák.
V Lemu jsou taky skalní hroby a ještě taková "galerie" vytesaná do skály a tam jsou vystavené figury-podobizny  zesnulých co v tam odpočívají. Moc hezké to tam bylo i když docela maličké. Jenže pak začalo pršet, namokly nám helmy a tak jsme jen tak seděly pod střížkou a dívaly se jak padají trakaře. Kolem nás chodila kuřata a ozobávala nás.

V jedné chvíli déšť polevil a my přeběhly do warungu na čaj k jedné takové babce. Vypadalo to tam s píš jako nějaký čarodějnický doupě než warung a i ta babka co tam byla vypadala tak na sto let. Jenže, když jsem se s ní dala do řeči tak se ukázalo že jí je padesát sedm! No, teda na svůj věk vypadala dost hrozně, měla jen dva zuby, jo a taky říkala, že má doma mrtvolu, teď si nejsem jistá jestli manžela nebo tatínka, už sedm let.

Když déšť výrazně polevil, vyrazily jsme zpátky do Rantepaa, jednak proto, že do pěti jsme museli vrátit půjčenou motorku a taky jsme už byly nějaký utahaný a já jsem ještě krapet nastydla a taky už jsem byly po těch třech dnech na motorce dost vyřízená.

9. 2. 2013
Tenhle den jsme se jen tak poflakovaly po Rantepau, sháněly lístky na autobus na druhý den do Poso (bohužel žádná noční autobus nejede tím směrem) a taky jsme nakupovaly nějaké upomínkové předměty.
Po buvolím baksu (polévka s masovými knedlíčky) jsme se už šly pomalu zapakovat. Už jsme si tak trochu připadaly jako nekrofililové a taky nás to už po těch čtyřech dnech přestalo bavit. Hurá k móóóři!

Sulawesi (část druhá) - jak začala náše poněkud nekrofilní výprava za krásami Tana Toraja

6. 2. 2013

Po té naší divoké cestě (viz předcházející příspěvek) jsme se konečně pořádně vyspaly a tak nám trvalo poměrně dlouho vykopat se z postele a vyrazit do města. Od prvního momentu jsme pochopily, že v Rantepau doopravdy není nic k vidění natož nějaká možnost se na zbytek dne zabavit. Samotné Rantepao má cca 45tis. obyvatel, ale jinak to tam vypadá skorem jak v Bechyni - jedna hlavní ulice, kolem které se odehrává celý život Rantepaa a taky je tam dost hospod. Rozhodly jsme se půjčit si motorku - já sice řídím jak ponocnej, ale Zaňa vůbec a tak to zbylo na mě.

Naštěstí je na Tana Toraja na rozdíl od Bandungu provoz minimální a tak to docela šlo a má sebenedůvěra postupně odpadla. Vzhledem k tomu, že bylo už skorem poledne, tak jsme se rozhodly že vyjet jen kousek za Rantepao do Ke'te Kesu, jenže jsme měli jen mapku která nebyla moc podrobná a tak jsme samozřejmě přejeli odbočku (jenže ne tak docela naší vinou - prostě tu nejsou cedule) a až po chvíli nám začalo být divný, že už jedem docela dlouho a pořád nic. Najednou se před námi objevila cedule " Obyekt Wisata - Tilanga" (volně přeloženo: výletní místo - Tilanga). Když jsme to zkontrolovaly v naší "mapce" tak se ukázalo, že jsme už dost daleko za plánovanou odbočkou na Ke'te Kesu a tak jsme se rozhodly podívat se teda na tu Tilangu. Vedla tam celkem hezká, i když poněkud nekompaktní cesta, kterou těsně před naším cílem silničáři polili asfaltem asi aby jí krapet zpevnili, jenže se stalo to, že se na nás ten asfalt akorát nalepil a my jsme (i s motorkou) byly celé zadělané od asfaltu. Já teda míň, ale chudák Zaňa jak seděla vzadu byla nahozená pěkně.

Tilanga je přírodní jezírko - rybník- s azurovou vodou, kde se dá vykoupat v na místní poměry ledové vodě. Taky tam prý žijí ryby, které vypadají jako hadi (patrně úhoři) a dají se prý nalákat na vařené vejce - no neviděly jsme, že by to byl někdo zkoušel, ale jeden chlapec nám ukazoval na fotce v mobilu cosi rozmazaného ale to mohlo být cokoliv. Také se prý k tomu jezírku váže jedna  místní pověst o matce, která i se svým dítětem zkameněla, jenže nikdo z místních si nebyl schopný vybavit jak to přesně bylo (klasika). Zpátky jsme se nakonec vrátily tou samou cestou přes asfalt, protože se mezitím cesta proměnila v změť poměrně velkých a poměrně ostrých kamenů a začala klesat pod velice prudkým úhlem a my jsme radši přistoupily na to, že budem ještě víc od asfaltu než abysme se někde vymázly.

Vrátily jsme se na hlavní silnici a pokračovaly na dál na jih směrem k Makale. Asi 5-7km před Makale, jsme za mostem odbočily do leva, kudy se prý také dá do Ke'te Kesu dostat (jak nám poradily jedny místní děcka). Je to sice oklikou přez Sangalla a La'bo, ale lepší než se vracet stejnou cestou.

Tak jsme jely. A byla to vážně dobrá trasa. Jely jsme po úzkých silničkách mezi rýžovými políčky a všude kolem malé vesničky s tradičními domy (Tongkonan) se střechami ve tvaru lodě a se sýpkami na rýži bohatě zdobenými tradičními ornamenty. Na polích se líně povalovala a přežvykovala spousta vodních buvolů a bylo krásné počasí. Za La'bo nás sice chytla přeháňka, ale zato jsme poklábosily s místníma, když jsme před vodní stěnou, která se k nám blížila, prchly do přístěnku nejbližšího domu. Asi za hodinu déšť ustal (trochu nám aspoň omyl motorku) a my jsme konečně mohly dojet do Ke'te kesu.

Ke'te Kesu je tradiční vesnice - skanzen, a za vesnicí jsou hrobky a vysuté skalní hroby. Je to velice působivé, hlavně taky pro to, že se místní starají jen o ty nové hrobky a tak jsme procházely spíš pohřebištěm než hřbitovem. Všude se válely lidské kosti a lebky a každou chvíli spadne nějaká ta krásná vyřezávaná rakev dolů a její obsah se vysype a tak to tak zůstane ležet.

Před vesnicí bylo ještě vidět zbytky rozpadající se "dočasné pohřební vesnice" která byla postavena ku příležitosti pohřbu někoho asi dost bohatého. Lidé na Tana Toraja si na pohřbech dost zakládají a svým přístupem k posmrtnému životu a posedlostí "kvalitním" pohřbem silně připomínají egyptskou starověkou kulturu. Dokud není zemřelý pohřben se všemi náležitostmi, tak vlastně není ještě mrtvý, jen "nemocný". A takového "nemocného" mají lidé někdy doma i několik let než se podaří nashromáždit dostatek financí na pohřeb, klidně i deset let.

Po Ke'te Kesu jsme jeli už domů, jednak proto, že jsme byly už utahaný z toho slunka, deště (a já z toho řízení) a taky se začalo pomalu šeřit.

Sulawesi - část první

" Pomodlit a jedem"

Z Bandungu jsme se Zaňou vyrazily něco po půlnoci (přesně 0:05 5.2.2013), busem společnosti Primajasa, který jede rovnou na letiště Soekarno-Hatta v Jakartě. Než jsme vyrazili, tak závozník vyzval všechny cestující aby se před cestou pomodlili (každý dle svého vyznání) abychom dojeli bez nehod a na čas...Zaňa na mě vrhla poněkud zděšený pohled. "Dělej že se modlíš" procedila jsem mezi zuby "kdyby se něco, tak ať to není na nás!" Asi o půl třetí ráno jsme úspěšně dojeli na letiště, kde jsme se snažily krapet "sebrat" po cestě a hlavně neusnout. Letadlo do Makassaru (hlavní město Sulawes) odlétalo v 5h ráno, což se dokonce povedlo, jen při nastupování do letadla nás obestřela nedůvěra, neboť bylo vidět, že ten stroj má už doopravdy něco za sebou a i letušky vypadaly, že by raději neletěly. Seděly jsme na křídle, u nouzového východu. Když k nám došla letuška a začala nám vysvětlovat jak se máme zachovat v případě nouzového přistání, jak otevřít nouzový východ atd...dostala Zaňa panický záchvat a chtěla si přesednout. Naštěstí jsme ony rady nepotřebovaly a o čtvrt na devět (východního indonéského času) jsme úspěšně přistáli v Makassaru.   

Na letišti jsme se opět daly krapet dohromady - zlidštily jsme se od zubů až po sandály a psychicky jsme se připravily na opuštění "bezpečné zóny". Vyšly jsme před budovu. Tam se na nás, jako obvykle, sesypali taxikáři a během toho, co jsme se snažily proboxovat skrz ten dav, tak nějakej chlápek co šel za námi přejel Zani nohu takovým tím vozíkem na kufry, což Zaňu teda nepotěšilo. Došly jsme k autobusu a ten nás za 20tis. Rp hodil na Terminal Daya (autobusové nádraží). Teda skorem tam. Prostě nás vyšoupli z autobusu na ulici a máchli rukou, že prej tamtím směrem to je. Když bus odjel a my se podívaly údajným směrem, kde by měl být autobusák, tak tam na malým plácku stály jen dva angkoty a nějaký bema a po nějakým autobusu ani vidu ani slechu. Nakonec, po chvilce dohadování s jedním řidičem bema, u nás zastavilo nějaký auto, a že prej nás na autobusák hodí. Nedůvěra zapracovala, chlapíkovi to došlo a ujišťoval že žádný prachy za odvoz nechce, že tam jede tak jako tak. Tak jsme se s ním svezly. Nakonec jsme dobře udělaly, jelikož to bylo asi 2 kiláky a po tom našem divokém tripu z Bandungu jsme neměly moc sil na to se někam plahočit v nechutným Makassarským vedru.

Autobusové nádraží Terminal Daya bylo velké a mrtvé. Původně jsme zvažovaly v Makassaru zůstat přes noc, ale vidina toho, že bysme se museli trmácet do obrovskýho města a zase zpátky nás odradila. Před jedním stánkem seděli na lavičce tři dědci, když jsem se jich zeptala, kde se dají sehnat lístky na bus na Tana Toraja, ukázali současně každý jiným směrem. Nakonec nám poradil úplně jinej dědula a my jsme konečně našli jediný otevřený okýnko ve kterým seděl chlápek, který vůbec nevypadal že by nám nějaký lístky chtěl prodat, ale nakonec jsme si koupily lístky za 120 tis. Rp/os. do Rantepao (hl.město Tana Toraja). Když jsem se ptala v kolik bus odjíždí, tak chlápek odseknul, že prej v deset (bylo asi čtvrt na jedenáct) tak jsme se šli alespoň v mírné panice vyčůrat a hupsly do autobusu. Bylo to superluxusní autobus s obrovskejma sedačkama a výklopnýma podpěrama na nohy, takže když se sklopilo sedadlo vypadalo to jako lehátko. Skoro okamžitě jsem vytuhla. 

Zastavili jsme na oběd v jednom zájezdním hostinci na pobřeží. Jen co jsem se přiblížila k otevřeným dveřím autobusu tak jsem dostala teplotní facku (skorem takovou jako tenkrát, když jsem poprvé přiletěla do Padangu). Děsný vedro a vlhko. Jídlo nebylo nic moc a bylo drahý. Dala jsem si Ayam goreng kampung (smažené venkovské kuře) - a bylo to doopravdy velice vysportované kuře, neboť se jen stěží dalo ukousat a svalové úpony držely silou nezměrnou. Ale byl tam krásný výhled - na jedné straně moře a na druhé hory, což do jisté míry vyrovnalo ten "gastronomický zážitek". Ještě jsme ani nedopily čaj a už na nás pokřikoval chlapec z autobusu, že chtěj odjet a že se čeká jenom na nás - klasika. Já nevím proč, ale pokaždé, když jím v takovéhle situaci, tak jsem poslední komu donesou jídlo i když přijdu mezi prvními a pak se všichni diví, že musejí čekat na "bělouše".

Do oblasti Tana Toraja jsme dorazili cca po osmi hodinách a do Rantepaa za dvě hodiny na to. Naštěstí jsme většinu cesty prospaly a tak se mi ani neudělalo blbě v autobuse, když jsme jeli po těch serpentinách nahoru na Toraju...po té, co jsme dojely a vylezly z autobusu, nás odchytli nějací chlapíci, a že prý mají homestay za 100tis. Rp/noc. Byly jsme tak hotové, že jsme si řekly, že do toho půjdeme, i kdyby to mělo být na jednu noc, když tak se zítra poohlédneme po něčem dalším, a taky už bylo deset večer. Byly jsme překvapené jak čistý a upravený homestay to byl. Všechno bylo vypíglované a čisté a obrovská koupelna s teplou vodou. Jak se ukázalo majitelem nebyl ani jeden z těch chlápků, ale hrozně milý manželský pár. Ti chlapíci (jak se pak ukázalo) byli místní průvodci, a bylo vidět že vědí co dělají - vždycky si počkají na po cestě polomrtvé turisty zavezou je na homestay a pak se jim snaží vnutit výlet na pohřební rituály atd za šílený částky...stejně tak i tihle. Měly jsme po cestě hlad a jeden z těch chlapíků se nabídl že nás vezme do jednoho warungu, kde docela slušně vaří (no, na výběr bylo: kuře, ryba, prase a pes). No a v tom Warungu se nás právě snažil do jednoho takového výletu natlačit, slušně jsme ho odmítly, za což nás nechal jít samotný zpátky (asi čekal, že se budem bát a doprošovat se) ale nejsme žádný ořezávátka a takovýhle věci na nás neplatěj. Úplně "zrakvený" jsme došly na homestay a pady jsme do postele.