Cesta na sever a zpátky část 2.

30.5.2011

Druhý den ráno jsme vyrazily do Muzea shlédnout představení tradičních Batáckých tanců a hudby (od toho představení v našem hotelu se to lišilo, ale ne o moc). Náš chlapík ze včerejška tančil také! Nebylo to špatné, ale krapet monotóní a nudné. Náhodou jsem tam potkala jednoho klučinu z čech a tak jsme si alespoň popovídali a vyměnili zkušenosti z cest.

Když představení zkončilo, začaly holky prudit, že si nekoupily žádný Ole-Ole (suvenýry) a že než odjedem tak si musej něco koupit. Tímhle mě dohánějí někdy k šílenství, místo toho aby si koupili něco jako já už v tuk tuku a nemuseli potom stresovat, tak to vždycky nechají na poslední chvíli a pak zdržujou. Tak jsme ze Simaninda odjeli busem do Tomoku, kde na trhu to sice bylo samý Ole-Ole, ale silně to zavánělo made in china a o kvalitě se také hovořit nedalo...takže nakonec jsme místo v poledne odjížděli zpět do Parapatu až ve tři hodiny odpoledne. Já jsem se jim pořád snažila vysvětlit, že cesta do Medanu trvá od tud asi čtyři až pět hodin a tak po příjezdu do přístavu v Parapatu hupsly do prvního autobusu do Medanu ktrý tam stál.

Měla jsem pocit, že si patrně neuvědomují opravdovou délku naší cesty, protože jinak by do autobusu, kde není klimatizace a nedají se otevřít okna a kde na sedačku pro dva se musejí vejít tři, snad nevlezly. Nakonec to nebylo tak hrozný, i když autobus byl děsně narvanej a cesta trvala asi šest hodin. Když jsme se vyplazily z busu, tak mi Rita povídá, že to bylo strašně dlouhý,

když jsem namítla, že od začátku do nich hučím, že to bude asi pět hodin tak mi řekla, že si neuvědomila reálnou délku pěti hodin...někdy mám pocit, že cestuju s polovičníma bláznama.

V Medanu pršelo. Hotel, který jsme měli v plánu okupovat byl bohužel plný a tak jsme šli o kousek vedle do sice dražšího, zato ale velice pohodlného hotelu. Byl krásný a čistý. Tedy alespoň do té doby, než brebery, co byly mezitím ukrité v Olíwiině batohu, vyrazily na průzkum! Olíwia začala plašit a panikařit a tak jsem jí skočila na proti do obchodu koupit spřej a donutila jí ať si všechno vybalí a ten batoh si pořádně vystříká a bude klid...zapoměla jsem vám říct, že tuto teorii jsem se jí snažila vnutit už tenkrát, co jsme spali v tom zabreberenám hotelu v Parapatu, ale marně. Teď to však konečně dotáhla do konce.

31.5.2011

Ráno jsme se šly podívat do Mesjid Raya, krásné staré mešity s černou střechou, která byla nedaleko našeho hotelu,

potom do sultánova paláce Istana Mainmoon

a nakonec do Tjong a Fie Maison, krásného starého domu, postavené v 19.stol. jedním čínským obchodníkem.

Po obědě jsme si vyzvedli z hotelu batohy a vyrazily jsme do Bukit Lawang. Cesta přes Medan trvala asi hodinu a z Pinang Baris, odkud jezdí busy do Bukit Lawang, asi tři hodiny. V autobuse jsme se seznámily rovněž s jedním chlapíkem, který nám doporučil jeden velice levný a pohodlný hotel (cca. 5 euro za pokoj pro tři lidi za noc) a jelikož se z něj vyklubal průvodce tak jsme s ním pak vyrazily druhý den do džungle. V autobuse s náma jel taky jeden němec, který se rozhodl využít naší společnosti a šel do džungle s náma. My jsme z toho moc nadšené tedy nebyly, ale rozhodly jsme se že nebudem asociální a budem skusíme se také bavit i s jinými lidmi než s Indonésany :)

1.6.2011

Vyrazili jsme v osm hodin ráno. Kromě Rena, našeho průvodce který šel ve předu, s námi šel ještě jeden chlapík v zadu, jeho jmého jsem buhužel zapoměla. Džungle není nic moc, když to srovnám s našimi lesy. Pořád to vypadá stejně, výhled žádnej, protože kolem vás je to samý listí a je fakt, že bez průvodce by bylo snadné se ztratit, protože se není noc podle čeho orientovat, všechno vypadá stejně. Zato jsme ale viděli Orangutany a další druhy opic. Také se na mě přisály dvě pijavice (ty lesní jsou mnohem simpatičtější než ty naše z rybníka), což dost krvácelo poté co jsem je odstranila, ale pořád to bylo lepší, než ta hejna vyhladovělých moskitů na které repelent neměl nejmenšího účinku. Vlhkost vzduchu byla takřka stoprocentní a také bylo děsný vedro, takže na nás nit nezůstala suchá, ale kupodivu to nebylo zas až tak nepříjemné.

Když jsme se odpoledne vrátili, naší prioritou byla sprcha a jídlo. Večer se za náma stavil ten náš němec na večeři i s jedním svým známým Američanem, vlastním jménem James Brown...a tak máme fotku s Jamesem Brownem! A nikomu nevadilo, že není černoch :)

2.6. 2011

Po snídani začala naše velká cesta zpět na jižní polokouli. Když jsme si zapakovaly, vyrazili jsme na autobusák. Já jsem se ještě schválně ptala místních od kud ty autobusy jedou, protože když jsme před dvěma dny přijely tak nám autobus zastavil u nějakého hotelu a pokračoval dál a holky mi tvrdily, že při včerejší procházce viděly na druhé straně řeky (náš hotel byl u řeky) za mostem nějaký autobusy, ale místní tvrdili, že z tama ne a že se musíme vydat stejnou cestou jakou jsme přišly a pak pokračovat dál, jenže vykládat tohle těm mým dvěma krasavám nezabralo. Tak jsem si řekla budiž, když se musejí nutně přesvědčit na vlastní oči a nohy tak půjdeme jejich cestou. Autobusy tam sice byly, ale byly to soukromé autobusy jaké si cestovky z Medanu, která sem vozí na jednodenní výlety turisty a tak nejevili nejmenší zájem nás teď hned odvést do Medanu, jak se jim Rita s naivitou sobě vlastní snažila vnutit. A tak jsme se stejně museli nakonec vidat cestou zpět jak jsme přišly. ASi za půl hodiny jsme dorazili na autobusák a naštěstí pro nás autobus do Medanu právě odjížděl, tak jsme nasedly a odjely.

Původně jsme plánovaly v Medanu přespat a jet až druhý den, ale po cestě jsme se rozhodly, že se jako první půjdeme zeptat na Autobusové nádraží v kolik hodim ty autobusy odlíždějí. Když jsme tam dorazily, tak se ptáme slečny za přepážkou kdy jede autobus do Bukittinggi? A ona řekla teď, a tak jsme si koupily lístky, hupsly do autobusu, zavřely se dveře a jelo se. Bohužel stejnou cestou jako prve. HIGHWAY TO HELL!

Cesta na sever a zpátky část 1.

24 a 26.5.2011

Náš velice veselý výlet začal ve chvíli, když jsme s Ritou a Olíwií zakoupily jízdenky k jezeru Toba na místním autobusovém nádraží. Původně jsme plánovaly odjet ve čtvrtek 26. května, a tak jsme v určený čas odjezdu (10h ráno) dorazily na autobusové nádraží v Padang Panjangu. Jen jsme tam došly, knám hnal chlapík co nám ty lístky prodával...a že prý náš autobusový spoj byl zrušený pro nedostatek cestujících, ale asi kolem poledne by měl jet další autobus z Padangu co staví v Padang Panjangu také. A tak jsme čekaly....a čekaly a čekaly. Nakonec jsme to o půl třetí vykašlaly a šly domů. Naštěstí nám vrátili peníze a tak jsme se rozhodly, že to zkusíme zítra, ale tentokrát s jinou společností a z Bukittinggi a né z té naší "díry".

Náš slavný první den jsme zakončily za pomocí mikrovečírku na němž jsme popíjeli jakousi sladkou polskou vodku, kterou Olíwii poslali rodiče darem.

27.5.2011

V pátek ráno jsme vyrazily do Bukittinggi. Zakoupily jízdenky a zvesela čekaly na autobus. Čekání jsme si krátily brouzdáním po okolí a hledáním něčeho k snědku, což vzhledem k tomu, že byl pátek nebylo zrovna jednoduché ( pátek je pro muslimy jako pro nás neděle, kdo to nevíte).

Náš autobus se ukázal na stanovišti asi o půl hodiny později než byl plánovaný odjezd. Tak všichni rychle naběhli do autobusu, jací si chlapci ještě naložili na střechu předem připravenou bagáž, čímž výška našeho autobusu vzrostla minimálně o metr a vyjeli jsme.

Protože jsme museli přějet hory, Indonésani na tunely nehrajou, tak jsme se svorně drápali s naším autobusem serpentýnami nahoru a dolů až jsme v Bonjolu překročili rovník a ocitli se tak opět na severní polokouli. No na to, že naše cesta měla vést po hlavním dopravním tahu na sever "Trans Sumatra Hwy", tak ta "silnice", bylo by snad lépe říct cesta, svým povrchem silně připomínala takové ty okresní silničky do nikam, které nikdo neudržuje. Docela jsem se divila, že jsme v některých úsecích nespadli i s autobusem do kaňonu. Aby se mi neudělalo špatně, tak jsem si vzala prášek na spaní a usnula jsem. Asi kolem půlnoci jsem se vzbudila, protože se náš autobus nakláněl na všechny možný strany a chvílema jsem si nepřipadala jako v autobuse, nýbrž v malé bárce znítané v mořské bouři.

Vykoukla jsem ospale z okna. My jsme skutečně jeli po něčem, co svou šířkou a hustotou provozu odpovídalo dálnici, ale po asfaltu nebo jakémkoliv jiném zpevnění ani vidu ani slechu. Spíš to připomínalo takovou obrovskou motokrosovou dráhu a i výkyvy našeho autobusu místy neměly daleko k převrácení. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo a kupodivu se ani nikdo nepozvracel. Asi po dvou hodinách "poskakování a houpání" jsme vjeli na asfaltku. Usnula jsem.

Najednou mě probudilo, jak mi kdosi ječel do ucha PARAPAT!PARAPAT! Chvíli mi trvalo než mi došlo, že v Parapatu máme vystoupit. Když jsme se před odjezdem ptaly v cestovní kanceláři, kdy asi tak dojedeme do Parapatu, tak tvrdili že někdy ráno, jenže jaksi se nezmínili že to bude ve TŘI ráno! A tak nás vyšoupli z autobusu, uprostřed jakého si města a odjeli.

Když jsme se trochu probraly a rozkoukaly, objevily jsme Rumah Masakan Minang non-stop, a tak jsme tam zapadly na čaj a začaly řešit co teď. Nakonec jsme se rozhodly, jít se na pár hodin prospat do hotelu co byl zrovna poblíž. Nevypadal zle a byl celkem levný a tak jsme se doploužily na pokoj. Sice se po chvíli začali hemžit šváby a štěnice a my museli pořádat hon na brebery. Tak jsme nakonec spaly při rozsvíceném světle aby nám nenalezli do postele. Nalezli jen Olíwii do batohu, ale to zjistila až ráno.

28.5.2011

V 11h dopoledne jsme se odebraly osnídat smažené nudle v čínském stylu a vyrazily jsme do přístavu. Tam jsme se nalodily a odjely na ostrov Samosir který leží uprostřed jezera Toba, největšího jezera v jihovýchodní asii. Vastoupily jsme v Tuk-Tuku, na "turistickém výčnělku" tohoto ostrova, kde je hromada rozkošných malých hotýlků a většina jich je určitě bez švábů! Je to krásné a klidné místo, kvalita služeb jako na Bali a ceny za ubytování více než příznivé. Spaly jsme v Bagus Bay Homestay v takovém roztomilém domečku postaveném v místním stylu. Po ubytování jsme se šli projít a taky hlavně najíst. Za celé to odpoledne i spřestávkou na oběd a potom na čaj se zázvorem, jsme celý ten poloostrůvek obešly a jak už to máme ve zvyku, seznámily jsme se i s místníma.

Večer v našem "hotelu" se na terase odehrávalo představení místního tanečního a hudebního souboru. Sice tvrdili, že se jedná o tradiční hudbu a tanec, nemůžu si pomoct, ale svým oděvem a stylem silně připomínali Mexiko. Myslím, že jsem oběvila jeden z inspiračních zrojů Kučerovců (jetli si na ně ještě něktří pamatujete).

29.5.2011

Vzhledem k tomu, že večeře v našem hotelu nestála za nic, tak jsme se rozhodly posnídat v "German Bakery Restaurant". Jídlo excelentní, Olíwia si tam také dala masáž a já s Ritou v mezičase hrála ping pong. Nakonec jsme tam chtě nechtě strávily několik hodin, protože se přihnala bouřka a začala čiva skorem jako u nás v Padang Panjangu :)

Když se nebe vyjasnilo, vyrazily jsme na autobus do Simaninda. Cestou jsme potkaly spoustu až podezřele šťastně vypadajících zvířat, buvoli, krávy, koně, kozy, prasata, slepice, kočky a psi.

Na Autobus jsme čekali jen chvíli a za půl hodiny jsme byly v Simanindu. Ve městě nikoho. Na rozkoukanou jsme si daly v místním warungu čaj. Tenhle warung byl prakticky vytapetovanej Ježíšem, protože Batakové jsou křesťani a kupodivu své náboženství prožívají se stejnou vášní jako zdejší muslimové a tak je zhruba každých 50-100 metrů kostel (katolíci a protestanti na střídačku) a všude obrázky pany marie a samý kříže...Vatikán hadr!

Nakonec se nás ujal jeden chlapík s šedým zákalem na pravém oku a vzal nás do jediného místa kde se dalo přespat. Vypadalo to tam jako v chatové osadě někde u Mácháče po sezóně. A také kvalita a "čistota" tomu odpovídala...naštěstí zase všechny brebery lezli jen do olíwiina batohu a tak jsme s Ritou byly v relativním bezpečí :)

Jak se jelo na "turné" 2.část

Jak jsem se minule zmiňovala, náš nový pan rektor se nadchl pro "Ranadai Bule" a domluvil nám vystoupení v Padangu (hlavním městě provincie Západní Sumatra)

Poté co jsme se vrátili z Jakarty (21.4. v noci), dali jsme si dva dny oddech...upřímě, bylo to doopravdy potřeba!

Když jsme pak přišli na další tréning, tak nám Bp. Arif oznámil, že vystoupení v Padangu bude za týden (2.5.), a že musí být dvakrát tak dlouhé než je naše dosavadní nejdelší verze (pro Jakartu jsme to museli zkrátit a teď zase natáhnout, ach jo) a tím pádem potřebujeme delší dialogy plus nějaké nové a taky prodloužit choreografii. Takže to, co jsme předtím dřeli necelý měsíc musíme stihnout za sedm dní...welcome to Indonesia!

A tak se zase začlo tránovat, ale tentokrát v daleko ostřejším tempu. Nová Choerografie, nové písně, nové hudební nástroje, nové dialogy...

Ale nejsme žádná ořezávátka a tak jsme zatli zuby, táhli a zvládli!

Nakonec nastal den D. Kolem poledne jsme naložili školní autobus nejen lidmi, ale tentokrát i proprietami pro vytvoření scény.

V Padangu bylo děsný vedro a tak jsme se po obědě vydaly s Ritou a Oliwii pro čerstvý ovocný džus a pak si dáchnout....Jelikož jsme měli začít v osm hodin večer tak jsme měli relativně dost času i když jsme ho většinu prospali :) okolo čtvrté hodiny následoval micro tréning kvůli "osahání" prostoru a pak až do půl sedné volno...

...A tak jsme se bavili sledováním jak si místní hoši krátí odpoledne hip-hopem (místňáci dělají hip-hop a cizáci místní tadiční divadlo :)

V osm hodin už bylo Taman Budaya naplněno lidmy a začlo se, jako obvykle...Salam alaikum, allahu akbar atd....pak sáhodlouhý projev našeho pana rektora (on patrně miluje projevy) ještě než jsme doopravdy vběhli na scénu, tak se nám jeden z profesorů neopomenul zmínit o tom, že se na nás přišel podívat i starosta Padangu, což myslím neměl dělat, protože nás to vystreslo ještě víc a i naši jinak velice odolní Thajští hoši byli ten veřer nějací zamlklí, což u Randaie není dobré...

...pak jsme ještě museli zvládnout diskuzi nad tématem cizinců a kultury Minangkabau...

Ale nakonec jsme to zvládli, nikdo nespald z pódia ani žádný talíř se nerozbil a Nicolson všechny překvapil svou oblibou Indického Bollywoodu.

Dva dny po té jsme měli focení a natáčení v Minang village v Padang Panjangu....no, byla to sranda. Mrvili jsme co se dalo, snad to bylo tím, že se mohlo opakovat všechno do nekonečna, ale já si myslím, že jsme byli zkrátka unavení fyzicky, ale hlavně duševně.

Pak mě taky našval fotograf, když za náma v pauze natáčení došel že chce udělat nějaký fota tari piring. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ted´ to tedy rozhodně není nejlepší nápad, já i Rita jsme absolutně zplavený a já ještě k tomu rudá jak rajče díky vedru a pohybu. No marně. Aspoň že jsem si sebou vzala pudr a trochu jsem zakytovala tu rudou záři...

Na to, že videlo a fotky z Minang village měly být pro reprezentaci tak, i když jsem video ještě neviděla tak si myslím, že to možná nebude nejlepší nápad :)

Setkání studentů Darmasiswa v Jakartě aneb Kdo nemá rád chaos má smůlu

Organizátoři našeho sjezdu v Jakartě mají velice specifický smysl pro humor, jestli se to tak dá říct, protože datum sjezdu studentů programu Darmasiswa bylo stanoveno na 19.-21. dubna a ještě v pátek 15. jsme absolutně netušili, kdy vlastně poletíme, protože nám ještě neposlali letenky a tak když jsme v pondělí zašli na rektorát se optat co a jak, že to je krapet divé tak nám oznámili, že letenky už teda máme a to na 6h ráro z Padangu. Podotýkám, že do Padang je to od nás asi dvě hodiny autobusem, a protože na letišti musíme být minimálně půl hodiny předem tak jsme zrovna radostí do stropu neskákali, jelikož to znamenalo odjet ve tři ráno.

A tak se také stalo. Jeli jsme dvěma školními auty a tak jsme si krapet zdřímli po cestě, ale nikdo z nás toho moc nenaspal. Na letišti jsme se potkali s našimi spolužáky z University Andalas z Padangu, kteří toho věděli ještě míň než my :)

Do Jakarty jsme přiletěli v osm ráno a pak jsme ještě asi hodimu čekali na letišti až nás vyzvednou.

Hlavní stan celého tohoto setkání byl v Taman Mini (viz můj příspěve o úskalích rodinného krbu na cestách), kde jmse se zaregistrovali, dostali účastnickou cedulku na krk a program setkání...když jsme onen program otevřeli, tak jsme zjistili, že máme mít vystoupení již ten den odpoledne. To doopravdy naštve. Byli jsme děsně unavení, nevyspalí a i když jsme byli ubytování jen pár kroků od místa zápisu tak jim to trvalo jetě asi dvě hodiny než jsme se mohli jít na pokoj a trochu si odpočinout a tak jsme se do hotelu dostali asi až kolem dvanácté a ve dvě už nás zase budili, že se máme spakovat a připravit se na odjezd do areálu University UNAN, kde budou performance pro tento den. Děs, ale co na plat.

"Hotel", kde jsme bydleli, byl sice vizáží podobný spíše ložnici v nějakém výchovném zařízení pro dospívající mládež, zato moje madrace byla značky Luis Vuiton!

Nakonec jsme se stihli alespoň na dvě hodinky prospat a pak nás, všechny co ten večer porformovali, odvezli autobusem na místo určení a to do UNANu (Universitas Nasional)

Tak jsem si říkala, že když už tento studijní program existuje už pěknou řádku let a takovéto setkání dělají každý rok, tak snad připravení a to zejména, když se počítá s různými vystoupeními a podobně....asi jsem si pořádně neuvědomila, že jsme pořád ještě v Indonesii :/

No, takže to vypadalo asi tak, že na dvoře UNANu bylo malé podium a veškeré performance se odehrávaly na kusu "jekoru" nataženém před ním...

Pro nás, účinkující to bylo poněkud flustrující, jelikož akustika místa byla takřka nulová, ale diváci (ostatní studenti) se dobře bavili a i atmosféta tam byla velice přátelská a uvolněná.

Po vystoupení jsme už neměli sil a pospávali, kde se dalo...

Druhý den odpoledne následovaly nějaké přednášky a "workshopy", na kterých si ale nikdo nic nemohl vyzkoušet, jen se dívat...ale my se bavili po svém :)

První večer byl sice chaotický ale s dobrou atmosférou, to se ovšem nedalo říct o hlavním večeru druhý den, ten se odehrával v prostorách mnisterstva škloství a i když tam bylo vše skorem perfektní atmosféra by se dala krájet (samej pohlavár a ambasadoři všech zemí, které do Indonesie vyslaly své studenty) a tak jsme nakonec byli docela rádi, že jsme vystupovali první večer :D

Totiž, až na skupinku studentů z Acehu, kteří předvedli Tari Saman, Byl tento veřer ve znamení Jogyakarty a Bali.

A tak jsme ke konci večera natvrdo "zdrhli" a Já s Oliwií a Ritou jsme vyrazili na večeři. A jelikož život si žáda změny tak jsme si zašli do Japonské restaurace...velice chutná změna, to vám povím :)

Jak se jelo na "turné"

Od studentů, kteří v minulých letech absolvovali tentýž stipendijní program jako já nyní, jsem se dozvídala spoustu informací ohledně toho, jak bylo vše v minulých letech organizované, že po příjezdu do Indonésie všichni studenti absolvovali takový ten startovací workshop, jako co a jak a taky základní kurz Indonéštiny pro ty, kteří s ní ještě nepřišli do styku. Jistě vás nepřekvapí (jestli jste si pozorně přečetli mé zápisky od začátku), že tento rok zaprvé nic takového neproběhlo, a za druhé, je sice pěkné že letos nabrali asi o dvěstě lidí víc, ale absolutně to nezvládají organizovat. To se krásně ukázalo na meetingu v Jakartě.

Totiž, krom toho workshopu na začátku (o kterém nikdo, včetně Indonéské ambasády v ČR, nevěděl jestli bude nebo ne, nakonec samozřejmě nebyl) měl být v průběho druhého semestru ještě kolektivní meeting studentů, kteří se účastní ročního stipendia. Jenže, přehoupl se nový rok, skončil zimní semestr (jestli se to tu tak dá nazvat, protože "semestr období dešťů by mohlo výt poněkud zavádějící, jelikož u nás by musel být jeden semestr celoročne), skončily prázdniny, začal letní semestr....a pořád nic. Takže jsme se tak trochu zklamaně snažili vyrovnat s představou, že asi žádný meeting nebude, nu což....

Až jednoho dne (na konci března) jsme se díky prořeknutí, jednoho "úředníka" na rektorátě dozvěděli, že teda meeting bude a to v Jakartě a že termín ještě neví, ale asi to bude na konci dubna...Takhle to nezní zas tak špatně, že? Měsíc do předu? Jenže háček je v tom, že jako ISI (Institut Seni Indonesia=umělecká škola) máme povinnost performenc, což nám nastavilo poměrně šibeniční termín. Všichni jsme byli vytočení do běla, jak dlouho to ti kreténi na rektorátě přednáma chtěli tajit...

Což o to, kdyby šlo jen o mně a Ritu které jsme na katedře tance a holky z Karawitanu (katedra tradiční hudby) tak by to šlo poměrně rychle, ale zapojit se museli prakticky všichni (devět lidí) jelikož jsme nechtěli performovat jeden po druhým a rozhodli jsme se pro Randai (viz jeden z minulých příspěvků) a to znamenalo začít téměř s polovinou lidí prakticky od začátku.

Požádali jsme o pomoc jednoho profesora z katedry tradiční hudby, který se Randaiem zabývá,jestli by nám tedy nepomohl zachránit situaci...naštěstí pro nás ho to nadchlo a tak se Bp. Arif Anas stal naším "trenérem" :) a posléze i spolu účastníkem. A začalo se trénovat, podotýkám že každý den...dvě až tři hodiny s Bp. Arifem a také samostatně...já s Ritou jsme pilovali Silet a tari Piring, Jackie, Trang a Oliwia hru na Talempong a Rabab, Poo a Pop z Thajska divadelní část, Nicolson maloval jak o život (no, on to tak dělá vlastně každý den....), a všichni dohromady jsme se učili zpívat trdadičním způsobem a někteří zpívat vůbec ;) a taky jelikož se Randai odehrává v jazyce Minankabau a ne v Indoneštině, tak jsme šprtali a šprtali...

A tak se nám to po dvou týdnech začalopomalu rýsovat.

Jenže to by nebyla Indonesie, kdyby nebyl alespoň nějaký háček, že? A to ten, že nám pořád nebyli schopní říct, kdy teda do tý Jakarty letíme. Nejdřív jsme podezírali z neschopnosti našeho velmi slizkého studijního prorektora, ale pak se ukázalo, že na tom kupodivu zase tolik viny nenese a že chyba je v Jakartě. Já chápu, že organizovat akci po cca 500 lidí je zabíračka, ale přece to nedělají porprvé...a i když jsme do Jakarty pravidelně telefonovali tak pořád vytrvale

mlžili a mlžili. Všichni jsme začínali být nervní, protože den našeho odletu se rapidně blížil a informace a letenky nikde...konečně nám tedy milostivě oznámili že meeting bude19.-21. dubna. Halelua.

Protože pan Rektor chtěl vidět naší preformenc, před tím než odjedem, stanovil nám termín na 14. dubna a že musíme udělat "před představení" pro vedení školy a tak jsme se zprvu lekli, ale uvědomili jsme si, že nápad je to geniální, jelož je dobré si to vyzkoušet na domácí půdě a ještě před publikem (důležité je ztrapnit se hned na začátku, protože pak už vás to nevyvede z míry) a tak se také stalo...byla to selkem prča, mě se během tari piriangu podařilo upustit jeden talíř (pro ty co to neví jedná se o tanec s talíři v rukách) ale bůh žehnej indonéskému keramickému průmyslu, talíř zůstal v celku a tak jsme to mohla dokončit.

Při zpěvu holky zapoměli texty písní, ale všichni se dobře bavili, protože Randai ve své podstatě má být komedie, což se mám povedlo do puntíku :)

I pan Rektor nás pochválil, že to byla legrace, ale že si máme dávat v Jakartě víc záležet a že je nadšený a že nám zařídí vystoupení v Padangu (hlavní město

provincie Západní Sumatra)...ufff

Takže první vystoupení by jsme měli za sebou.