Cesta na sever a zpátky část 2.

30.5.2011

Druhý den ráno jsme vyrazily do Muzea shlédnout představení tradičních Batáckých tanců a hudby (od toho představení v našem hotelu se to lišilo, ale ne o moc). Náš chlapík ze včerejška tančil také! Nebylo to špatné, ale krapet monotóní a nudné. Náhodou jsem tam potkala jednoho klučinu z čech a tak jsme si alespoň popovídali a vyměnili zkušenosti z cest.

Když představení zkončilo, začaly holky prudit, že si nekoupily žádný Ole-Ole (suvenýry) a že než odjedem tak si musej něco koupit. Tímhle mě dohánějí někdy k šílenství, místo toho aby si koupili něco jako já už v tuk tuku a nemuseli potom stresovat, tak to vždycky nechají na poslední chvíli a pak zdržujou. Tak jsme ze Simaninda odjeli busem do Tomoku, kde na trhu to sice bylo samý Ole-Ole, ale silně to zavánělo made in china a o kvalitě se také hovořit nedalo...takže nakonec jsme místo v poledne odjížděli zpět do Parapatu až ve tři hodiny odpoledne. Já jsem se jim pořád snažila vysvětlit, že cesta do Medanu trvá od tud asi čtyři až pět hodin a tak po příjezdu do přístavu v Parapatu hupsly do prvního autobusu do Medanu ktrý tam stál.

Měla jsem pocit, že si patrně neuvědomují opravdovou délku naší cesty, protože jinak by do autobusu, kde není klimatizace a nedají se otevřít okna a kde na sedačku pro dva se musejí vejít tři, snad nevlezly. Nakonec to nebylo tak hrozný, i když autobus byl děsně narvanej a cesta trvala asi šest hodin. Když jsme se vyplazily z busu, tak mi Rita povídá, že to bylo strašně dlouhý,

když jsem namítla, že od začátku do nich hučím, že to bude asi pět hodin tak mi řekla, že si neuvědomila reálnou délku pěti hodin...někdy mám pocit, že cestuju s polovičníma bláznama.

V Medanu pršelo. Hotel, který jsme měli v plánu okupovat byl bohužel plný a tak jsme šli o kousek vedle do sice dražšího, zato ale velice pohodlného hotelu. Byl krásný a čistý. Tedy alespoň do té doby, než brebery, co byly mezitím ukrité v Olíwiině batohu, vyrazily na průzkum! Olíwia začala plašit a panikařit a tak jsem jí skočila na proti do obchodu koupit spřej a donutila jí ať si všechno vybalí a ten batoh si pořádně vystříká a bude klid...zapoměla jsem vám říct, že tuto teorii jsem se jí snažila vnutit už tenkrát, co jsme spali v tom zabreberenám hotelu v Parapatu, ale marně. Teď to však konečně dotáhla do konce.

31.5.2011

Ráno jsme se šly podívat do Mesjid Raya, krásné staré mešity s černou střechou, která byla nedaleko našeho hotelu,

potom do sultánova paláce Istana Mainmoon

a nakonec do Tjong a Fie Maison, krásného starého domu, postavené v 19.stol. jedním čínským obchodníkem.

Po obědě jsme si vyzvedli z hotelu batohy a vyrazily jsme do Bukit Lawang. Cesta přes Medan trvala asi hodinu a z Pinang Baris, odkud jezdí busy do Bukit Lawang, asi tři hodiny. V autobuse jsme se seznámily rovněž s jedním chlapíkem, který nám doporučil jeden velice levný a pohodlný hotel (cca. 5 euro za pokoj pro tři lidi za noc) a jelikož se z něj vyklubal průvodce tak jsme s ním pak vyrazily druhý den do džungle. V autobuse s náma jel taky jeden němec, který se rozhodl využít naší společnosti a šel do džungle s náma. My jsme z toho moc nadšené tedy nebyly, ale rozhodly jsme se že nebudem asociální a budem skusíme se také bavit i s jinými lidmi než s Indonésany :)

1.6.2011

Vyrazili jsme v osm hodin ráno. Kromě Rena, našeho průvodce který šel ve předu, s námi šel ještě jeden chlapík v zadu, jeho jmého jsem buhužel zapoměla. Džungle není nic moc, když to srovnám s našimi lesy. Pořád to vypadá stejně, výhled žádnej, protože kolem vás je to samý listí a je fakt, že bez průvodce by bylo snadné se ztratit, protože se není noc podle čeho orientovat, všechno vypadá stejně. Zato jsme ale viděli Orangutany a další druhy opic. Také se na mě přisály dvě pijavice (ty lesní jsou mnohem simpatičtější než ty naše z rybníka), což dost krvácelo poté co jsem je odstranila, ale pořád to bylo lepší, než ta hejna vyhladovělých moskitů na které repelent neměl nejmenšího účinku. Vlhkost vzduchu byla takřka stoprocentní a také bylo děsný vedro, takže na nás nit nezůstala suchá, ale kupodivu to nebylo zas až tak nepříjemné.

Když jsme se odpoledne vrátili, naší prioritou byla sprcha a jídlo. Večer se za náma stavil ten náš němec na večeři i s jedním svým známým Američanem, vlastním jménem James Brown...a tak máme fotku s Jamesem Brownem! A nikomu nevadilo, že není černoch :)

2.6. 2011

Po snídani začala naše velká cesta zpět na jižní polokouli. Když jsme si zapakovaly, vyrazili jsme na autobusák. Já jsem se ještě schválně ptala místních od kud ty autobusy jedou, protože když jsme před dvěma dny přijely tak nám autobus zastavil u nějakého hotelu a pokračoval dál a holky mi tvrdily, že při včerejší procházce viděly na druhé straně řeky (náš hotel byl u řeky) za mostem nějaký autobusy, ale místní tvrdili, že z tama ne a že se musíme vydat stejnou cestou jakou jsme přišly a pak pokračovat dál, jenže vykládat tohle těm mým dvěma krasavám nezabralo. Tak jsem si řekla budiž, když se musejí nutně přesvědčit na vlastní oči a nohy tak půjdeme jejich cestou. Autobusy tam sice byly, ale byly to soukromé autobusy jaké si cestovky z Medanu, která sem vozí na jednodenní výlety turisty a tak nejevili nejmenší zájem nás teď hned odvést do Medanu, jak se jim Rita s naivitou sobě vlastní snažila vnutit. A tak jsme se stejně museli nakonec vidat cestou zpět jak jsme přišly. ASi za půl hodiny jsme dorazili na autobusák a naštěstí pro nás autobus do Medanu právě odjížděl, tak jsme nasedly a odjely.

Původně jsme plánovaly v Medanu přespat a jet až druhý den, ale po cestě jsme se rozhodly, že se jako první půjdeme zeptat na Autobusové nádraží v kolik hodim ty autobusy odlíždějí. Když jsme tam dorazily, tak se ptáme slečny za přepážkou kdy jede autobus do Bukittinggi? A ona řekla teď, a tak jsme si koupily lístky, hupsly do autobusu, zavřely se dveře a jelo se. Bohužel stejnou cestou jako prve. HIGHWAY TO HELL!