Cesta na sever a zpátky část 1.

24 a 26.5.2011

Náš velice veselý výlet začal ve chvíli, když jsme s Ritou a Olíwií zakoupily jízdenky k jezeru Toba na místním autobusovém nádraží. Původně jsme plánovaly odjet ve čtvrtek 26. května, a tak jsme v určený čas odjezdu (10h ráno) dorazily na autobusové nádraží v Padang Panjangu. Jen jsme tam došly, knám hnal chlapík co nám ty lístky prodával...a že prý náš autobusový spoj byl zrušený pro nedostatek cestujících, ale asi kolem poledne by měl jet další autobus z Padangu co staví v Padang Panjangu také. A tak jsme čekaly....a čekaly a čekaly. Nakonec jsme to o půl třetí vykašlaly a šly domů. Naštěstí nám vrátili peníze a tak jsme se rozhodly, že to zkusíme zítra, ale tentokrát s jinou společností a z Bukittinggi a né z té naší "díry".

Náš slavný první den jsme zakončily za pomocí mikrovečírku na němž jsme popíjeli jakousi sladkou polskou vodku, kterou Olíwii poslali rodiče darem.

27.5.2011

V pátek ráno jsme vyrazily do Bukittinggi. Zakoupily jízdenky a zvesela čekaly na autobus. Čekání jsme si krátily brouzdáním po okolí a hledáním něčeho k snědku, což vzhledem k tomu, že byl pátek nebylo zrovna jednoduché ( pátek je pro muslimy jako pro nás neděle, kdo to nevíte).

Náš autobus se ukázal na stanovišti asi o půl hodiny později než byl plánovaný odjezd. Tak všichni rychle naběhli do autobusu, jací si chlapci ještě naložili na střechu předem připravenou bagáž, čímž výška našeho autobusu vzrostla minimálně o metr a vyjeli jsme.

Protože jsme museli přějet hory, Indonésani na tunely nehrajou, tak jsme se svorně drápali s naším autobusem serpentýnami nahoru a dolů až jsme v Bonjolu překročili rovník a ocitli se tak opět na severní polokouli. No na to, že naše cesta měla vést po hlavním dopravním tahu na sever "Trans Sumatra Hwy", tak ta "silnice", bylo by snad lépe říct cesta, svým povrchem silně připomínala takové ty okresní silničky do nikam, které nikdo neudržuje. Docela jsem se divila, že jsme v některých úsecích nespadli i s autobusem do kaňonu. Aby se mi neudělalo špatně, tak jsem si vzala prášek na spaní a usnula jsem. Asi kolem půlnoci jsem se vzbudila, protože se náš autobus nakláněl na všechny možný strany a chvílema jsem si nepřipadala jako v autobuse, nýbrž v malé bárce znítané v mořské bouři.

Vykoukla jsem ospale z okna. My jsme skutečně jeli po něčem, co svou šířkou a hustotou provozu odpovídalo dálnici, ale po asfaltu nebo jakémkoliv jiném zpevnění ani vidu ani slechu. Spíš to připomínalo takovou obrovskou motokrosovou dráhu a i výkyvy našeho autobusu místy neměly daleko k převrácení. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo a kupodivu se ani nikdo nepozvracel. Asi po dvou hodinách "poskakování a houpání" jsme vjeli na asfaltku. Usnula jsem.

Najednou mě probudilo, jak mi kdosi ječel do ucha PARAPAT!PARAPAT! Chvíli mi trvalo než mi došlo, že v Parapatu máme vystoupit. Když jsme se před odjezdem ptaly v cestovní kanceláři, kdy asi tak dojedeme do Parapatu, tak tvrdili že někdy ráno, jenže jaksi se nezmínili že to bude ve TŘI ráno! A tak nás vyšoupli z autobusu, uprostřed jakého si města a odjeli.

Když jsme se trochu probraly a rozkoukaly, objevily jsme Rumah Masakan Minang non-stop, a tak jsme tam zapadly na čaj a začaly řešit co teď. Nakonec jsme se rozhodly, jít se na pár hodin prospat do hotelu co byl zrovna poblíž. Nevypadal zle a byl celkem levný a tak jsme se doploužily na pokoj. Sice se po chvíli začali hemžit šváby a štěnice a my museli pořádat hon na brebery. Tak jsme nakonec spaly při rozsvíceném světle aby nám nenalezli do postele. Nalezli jen Olíwii do batohu, ale to zjistila až ráno.

28.5.2011

V 11h dopoledne jsme se odebraly osnídat smažené nudle v čínském stylu a vyrazily jsme do přístavu. Tam jsme se nalodily a odjely na ostrov Samosir který leží uprostřed jezera Toba, největšího jezera v jihovýchodní asii. Vastoupily jsme v Tuk-Tuku, na "turistickém výčnělku" tohoto ostrova, kde je hromada rozkošných malých hotýlků a většina jich je určitě bez švábů! Je to krásné a klidné místo, kvalita služeb jako na Bali a ceny za ubytování více než příznivé. Spaly jsme v Bagus Bay Homestay v takovém roztomilém domečku postaveném v místním stylu. Po ubytování jsme se šli projít a taky hlavně najíst. Za celé to odpoledne i spřestávkou na oběd a potom na čaj se zázvorem, jsme celý ten poloostrůvek obešly a jak už to máme ve zvyku, seznámily jsme se i s místníma.

Večer v našem "hotelu" se na terase odehrávalo představení místního tanečního a hudebního souboru. Sice tvrdili, že se jedná o tradiční hudbu a tanec, nemůžu si pomoct, ale svým oděvem a stylem silně připomínali Mexiko. Myslím, že jsem oběvila jeden z inspiračních zrojů Kučerovců (jetli si na ně ještě něktří pamatujete).

29.5.2011

Vzhledem k tomu, že večeře v našem hotelu nestála za nic, tak jsme se rozhodly posnídat v "German Bakery Restaurant". Jídlo excelentní, Olíwia si tam také dala masáž a já s Ritou v mezičase hrála ping pong. Nakonec jsme tam chtě nechtě strávily několik hodin, protože se přihnala bouřka a začala čiva skorem jako u nás v Padang Panjangu :)

Když se nebe vyjasnilo, vyrazily jsme na autobus do Simaninda. Cestou jsme potkaly spoustu až podezřele šťastně vypadajících zvířat, buvoli, krávy, koně, kozy, prasata, slepice, kočky a psi.

Na Autobus jsme čekali jen chvíli a za půl hodiny jsme byly v Simanindu. Ve městě nikoho. Na rozkoukanou jsme si daly v místním warungu čaj. Tenhle warung byl prakticky vytapetovanej Ježíšem, protože Batakové jsou křesťani a kupodivu své náboženství prožívají se stejnou vášní jako zdejší muslimové a tak je zhruba každých 50-100 metrů kostel (katolíci a protestanti na střídačku) a všude obrázky pany marie a samý kříže...Vatikán hadr!

Nakonec se nás ujal jeden chlapík s šedým zákalem na pravém oku a vzal nás do jediného místa kde se dalo přespat. Vypadalo to tam jako v chatové osadě někde u Mácháče po sezóně. A také kvalita a "čistota" tomu odpovídala...naštěstí zase všechny brebery lezli jen do olíwiina batohu a tak jsme s Ritou byly v relativním bezpečí :)