Organizátoři našeho sjezdu v Jakartě mají velice specifický smysl pro humor, jestli se to tak dá říct, protože datum sjezdu studentů programu Darmasiswa bylo stanoveno na 19.-21. dubna a ještě v pátek 15. jsme absolutně netušili, kdy vlastně poletíme, protože nám ještě neposlali letenky a tak když jsme v pondělí zašli na rektorát se optat co a jak, že to je krapet divé tak nám oznámili, že letenky už teda máme a to na 6h ráro z Padangu. Podotýkám, že do Padang je to od nás asi dvě hodiny autobusem, a protože na letišti musíme být minimálně půl hodiny předem tak jsme zrovna radostí do stropu neskákali, jelikož to znamenalo odjet ve tři ráno.
A tak se také stalo. Jeli jsme dvěma školními auty a tak jsme si krapet zdřímli po cestě, ale nikdo z nás toho moc nenaspal. Na letišti jsme se potkali s našimi spolužáky z University Andalas z Padangu, kteří toho věděli ještě míň než my :)
Do Jakarty jsme přiletěli v osm ráno a pak jsme ještě asi hodimu čekali na letišti až nás vyzvednou.
Hlavní stan celého tohoto setkání byl v Taman Mini (viz můj příspěve o úskalích rodinného krbu na cestách), kde jmse se zaregistrovali, dostali účastnickou cedulku na krk a program setkání...když jsme onen program otevřeli, tak jsme zjistili, že máme mít vystoupení již ten den odpoledne. To doopravdy naštve. Byli jsme děsně unavení, nevyspalí a i když jsme byli ubytování jen pár kroků od místa zápisu tak jim to trvalo jetě asi dvě hodiny než jsme se mohli jít na pokoj a trochu si odpočinout a tak jsme se do hotelu dostali asi až kolem dvanácté a ve dvě už nás zase budili, že se máme spakovat a připravit se na odjezd do areálu University UNAN, kde budou performance pro tento den. Děs, ale co na plat.
"Hotel", kde jsme bydleli, byl sice vizáží podobný spíše ložnici v nějakém výchovném zařízení pro dospívající mládež, zato moje madrace byla značky Luis Vuiton!
Nakonec jsme se stihli alespoň na dvě hodinky prospat a pak nás, všechny co ten večer porformovali, odvezli autobusem na místo určení a to do UNANu (Universitas Nasional)
Tak jsem si říkala, že když už tento studijní program existuje už pěknou řádku let a takovéto setkání dělají každý rok, tak snad připravení a to zejména, když se počítá s různými vystoupeními a podobně....asi jsem si pořádně neuvědomila, že jsme pořád ještě v Indonesii :/
No, takže to vypadalo asi tak, že na dvoře UNANu bylo malé podium a veškeré performance se odehrávaly na kusu "jekoru" nataženém před ním...
Pro nás, účinkující to bylo poněkud flustrující, jelikož akustika místa byla takřka nulová, ale diváci (ostatní studenti) se dobře bavili a i atmosféta tam byla velice přátelská a uvolněná.
Po vystoupení jsme už neměli sil a pospávali, kde se dalo...
Druhý den odpoledne následovaly nějaké přednášky a "workshopy", na kterých si ale nikdo nic nemohl vyzkoušet, jen se dívat...ale my se bavili po svém :)
První večer byl sice chaotický ale s dobrou atmosférou, to se ovšem nedalo říct o hlavním večeru druhý den, ten se odehrával v prostorách mnisterstva škloství a i když tam bylo vše skorem perfektní atmosféra by se dala krájet (samej pohlavár a ambasadoři všech zemí, které do Indonesie vyslaly své studenty) a tak jsme nakonec byli docela rádi, že jsme vystupovali první večer :D
Totiž, až na skupinku studentů z Acehu, kteří předvedli Tari Saman, Byl tento veřer ve znamení Jogyakarty a Bali.
A tak jsme ke konci večera natvrdo "zdrhli" a Já s Oliwií a Ritou jsme vyrazili na večeři. A jelikož život si žáda změny tak jsme si zašli do Japonské restaurace...velice chutná změna, to vám povím :)
Žádné komentáře:
Okomentovat