Od studentů, kteří v minulých letech absolvovali tentýž stipendijní program jako já nyní, jsem se dozvídala spoustu informací ohledně toho, jak bylo vše v minulých letech organizované, že po příjezdu do Indonésie všichni studenti absolvovali takový ten startovací workshop, jako co a jak a taky základní kurz Indonéštiny pro ty, kteří s ní ještě nepřišli do styku. Jistě vás nepřekvapí (jestli jste si pozorně přečetli mé zápisky od začátku), že tento rok zaprvé nic takového neproběhlo, a za druhé, je sice pěkné že letos nabrali asi o dvěstě lidí víc, ale absolutně to nezvládají organizovat. To se krásně ukázalo na meetingu v Jakartě.
Totiž, krom toho workshopu na začátku (o kterém nikdo, včetně Indonéské ambasády v ČR, nevěděl jestli bude nebo ne, nakonec samozřejmě nebyl) měl být v průběho druhého semestru ještě kolektivní meeting studentů, kteří se účastní ročního stipendia. Jenže, přehoupl se nový rok, skončil zimní semestr (jestli se to tu tak dá nazvat, protože "semestr období dešťů by mohlo výt poněkud zavádějící, jelikož u nás by musel být jeden semestr celoročne), skončily prázdniny, začal letní semestr....a pořád nic. Takže jsme se tak trochu zklamaně snažili vyrovnat s představou, že asi žádný meeting nebude, nu což....
Až jednoho dne (na konci března) jsme se díky prořeknutí, jednoho "úředníka" na rektorátě dozvěděli, že teda meeting bude a to v Jakartě a že termín ještě neví, ale asi to bude na konci dubna...Takhle to nezní zas tak špatně, že? Měsíc do předu? Jenže háček je v tom, že jako ISI (Institut Seni Indonesia=umělecká škola) máme povinnost performenc, což nám nastavilo poměrně šibeniční termín. Všichni jsme byli vytočení do běla, jak dlouho to ti kreténi na rektorátě přednáma chtěli tajit...
Což o to, kdyby šlo jen o mně a Ritu které jsme na katedře tance a holky z Karawitanu (katedra tradiční hudby) tak by to šlo poměrně rychle, ale zapojit se museli prakticky všichni (devět lidí) jelikož jsme nechtěli performovat jeden po druhým a rozhodli jsme se pro Randai (viz jeden z minulých příspěvků) a to znamenalo začít téměř s polovinou lidí prakticky od začátku.
Požádali jsme o pomoc jednoho profesora z katedry tradiční hudby, který se Randaiem zabývá,jestli by nám tedy nepomohl zachránit situaci...naštěstí pro nás ho to nadchlo a tak se Bp. Arif Anas stal naším "trenérem" :) a posléze i spolu účastníkem. A začalo se trénovat, podotýkám že každý den...dvě až tři hodiny s Bp. Arifem a také samostatně...já s Ritou jsme pilovali Silet a tari Piring, Jackie, Trang a Oliwia hru na Talempong a Rabab, Poo a Pop z Thajska divadelní část, Nicolson maloval jak o život (no, on to tak dělá vlastně každý den....), a všichni dohromady jsme se učili zpívat trdadičním způsobem a někteří zpívat vůbec ;) a taky jelikož se Randai odehrává v jazyce Minankabau a ne v Indoneštině, tak jsme šprtali a šprtali...
A tak se nám to po dvou týdnech začalopomalu rýsovat.
Jenže to by nebyla Indonesie, kdyby nebyl alespoň nějaký háček, že? A to ten, že nám pořád nebyli schopní říct, kdy teda do tý Jakarty letíme. Nejdřív jsme podezírali z neschopnosti našeho velmi slizkého studijního prorektora, ale pak se ukázalo, že na tom kupodivu zase tolik viny nenese a že chyba je v Jakartě. Já chápu, že organizovat akci po cca 500 lidí je zabíračka, ale přece to nedělají porprvé...a i když jsme do Jakarty pravidelně telefonovali tak pořád vytrvale
mlžili a mlžili. Všichni jsme začínali být nervní, protože den našeho odletu se rapidně blížil a informace a letenky nikde...konečně nám tedy milostivě oznámili že meeting bude19.-21. dubna. Halelua.
Protože pan Rektor chtěl vidět naší preformenc, před tím než odjedem, stanovil nám termín na 14. dubna a že musíme udělat "před představení" pro vedení školy a tak jsme se zprvu lekli, ale uvědomili jsme si, že nápad je to geniální, jelož je dobré si to vyzkoušet na domácí půdě a ještě před publikem (důležité je ztrapnit se hned na začátku, protože pak už vás to nevyvede z míry) a tak se také stalo...byla to selkem prča, mě se během tari piriangu podařilo upustit jeden talíř (pro ty co to neví jedná se o tanec s talíři v rukách) ale bůh žehnej indonéskému keramickému průmyslu, talíř zůstal v celku a tak jsme to mohla dokončit.
Při zpěvu holky zapoměli texty písní, ale všichni se dobře bavili, protože Randai ve své podstatě má být komedie, což se mám povedlo do puntíku :)
I pan Rektor nás pochválil, že to byla legrace, ale že si máme dávat v Jakartě víc záležet a že je nadšený a že nám zařídí vystoupení v Padangu (hlavní město
provincie Západní Sumatra)...ufff
Takže první vystoupení by jsme měli za sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat