Úskalí rodinného krbu na cestách

Po té, co jsem tedy zvedla své ctěné "kotvy" ze Sumbaru (= Sumatera Barat /západní sumatra), a neohroženě přistála v Jakartě na Jávě, začalo něco co se dá poměrně těžce popsat, ale možná, že to nejlépe vyjadřuje úsloví "kdo z koho". Jak jistě všichni víte, tak Jakarta má něco kolem 20 milionů obyvatel, přičemž rozlohou není o moc větší než čechy, takže jak si myslíte, že funguje veřejná doprava? Jedním slovem - blbě, tedy pokud přesně nevíte jak a co.

Prvních pár hodin jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Což o to, dostat se z letiště do centra ješte ušlo, zaplať pánbu za přehledný systém letištních autobusů, i když co by jim to udělalo, kdyby krapet ztlumili klimatizaci, aby si tam člověk, poté co nastoupí, nepřipadal jako v mrazáku.

Tak a tady začíná ta pravá a nefalšovaná legrace. Protože jakmile jste jednou v procesu, tak se kolo roztáčí čím dál rychleji a rychleji a mě samotné trvalo přibližně tři dny, než jsem se alespoň trochu začala orientovat v tom, jak celý ten podivný organismus jménem Jakarta funguje a to jen díky tomu, že jsem na to bohudík nebyla sama :)

Do Jakarty jsem přijela dva dny před tím než měla dorazit máti s Lídou. Takže mě čekal takový mikro maraton, jako že jak a kde koupit letenky, pak se pokusit najít hotel ve kterém jsme měly přespat a zajistit dostatečně interesantní program pro den mezi jejich příletem a našim odletem do Yogyakarty. Jak se nakonec ukázalo, nejtěžší bylo najít onen hotel, jenž mamka zarezervovala...ale i to se nakonec povedlo i když cesta z místa, kde jsem přebývala k onomu hotelu, byť to podle mapy je jen pár kilometrů zabrala v přeplněné a totálně ucpané Jakartě asi tři hodiny...

Jo a taky ještě jedna věc, o katalizátoru tu asi ještě neslyšeli, takže jsem si připadala jako v Praze, ale tak před dvaceti lety, no děs. Mám takovej pocit, že tady je úplně jedno jestli člověk kouří, nebo si jinými způsoby huntuje tělo, protože taková jedna cesta přez Jakartu je jakobyste si šli udělat procházku strahovským tunelem během dopravní špičky....fuj.

Nastal den D a tak jsem se vypravila vyzvednout mamku a Lídu na letiště, spočítala jsem si tu cestu asi tak na tři hodiny, což by jako mohlo stačit plus nějaká ta drobná rezerva na víc...jenže specifikum Jakarty je, jak jste již zajisté pochopili, že je až na pozdní noční hodiny prakticky pořád totálně zasekaná a tak ta cesta trvala nakonec něco přez čtyři hodiny a ještě ke všemu se začalo schylovat k takové té tropické bouřce...

...ale všechno dobře dopalo, tedy skorem všechno...jistou chybou v komunikaci, má milovaná máti a její kamarádka nějak nepochopily, navzdory přibližně třem telefonátům od té chvíle co přistály, že mají zůstat u východu z terminálu, protože je potom poměrně obtížné se nahánět na přeplněném indonéském letišti...miluji rodinná setkání!

Druhý den jsme se vypravily navštívit Taman mini. Sice jsem zhruba věděla jak se tam za pomoci místní "veřejné dopravy" dostat, ale pro jistotu jsem se přeptala chlapíka v hotelu. Ten na mě koukal s otevřenou pusou a pořád se mi snažil namluvit, že jinak než taxikem se tam nemáme šanci dostat...tak tady pšenka nepokvete, já nevím jestli sám neměl tušení jak se tam dostat a nebo tu mají jakýsi pakt s taxikáři, že když je "bule" (běloch) požádají o radu tak to vždycky skončí taxíkem...nicmémě jsme se tam pohodlně dostali asi za hodinu míštní dopravou a to jsme přesedaly jen jednou :)

V lonely planet psali, že jde o ukázku architektury a potažmo i kultury ze všech koutů indonesie. Možná, že to je tím názvem, ale z nějakého důvodu jsem si myslela, že jde o miniatury domů, takový ten park po holandském vzoru...a tak jsem byla vážně zaskočená, když jsme tam dorazily. Všechno totiž bylo 1:1 a rozlohou na několika kilometrech čtverečních....každopádně to byl dobře strávený den, ikdyž Lídě se podařilo zakopnout a rozbít si při tom foťák, což hned druhý den po příletu docela nasere

Jo a nejúchylnější z celýho tohohle parku bylo něco po vzoru Disneylandu.

Cesta zpátky k domovu už byla o něco málo dobrodružnější. Což o to, od Taman mini jsme chytli minibus k zoologické zahradě odkud nám měl jet další bus až skorem před hotel, jenže ten z nějakých nejasných důvodů nejel a nejel. Když jsme se, již krapet nervozní, ptala lidí na zastávce tak jedni tvrdili že jede, jiní zase že už nepojede...naštestí asi po hodinovém čekání, přeci jen jeden přijel a tak jsme si oddechly a nasedly...