Koncem ledna, v době kdy vrcholilo zkouškové období, postupně začali odjíždět ostatní studenti z programu Darmasiswa na prázdniny. Někteří se jeli podívat domů, jako třeba naši Thajští chlapci, a ostatní se rozprchli po Indonáském souostroví. Nakonec jsem tu zbyla jen já a Hidayah.
Můžu vám říct, že jsem byla teda pěkně nakrknutá, že takhle prachsprostě vzali kramle a jen já sama samička tu bojuju za čest nás zahraničních studentů a poctivě procházím všema zkouškama....lemry jedny liný!
V posledním lednovém týdnu, když bylo téměř po všem a už probíhali jen prezentace a performance studentů z magisterských ročníků, se vrátila Jackie, která byla na cestách již od začátku ledna, konkrétně se svou matkou na Bali. Takže o jednoho člověka navíc nachvíli trochu povzneslo podivnou melancholili deštivého Padang Panjangu. Ale doopravdy jen na chvilku. Asi tři dny před mým plánovaným odjezdem na vytouženou dovolenou, proběhlo jedno velice divné predstavení.
Mělo patrne jít o reflexi událostí na blízkém východě, a to konkrétně v pásmu Gazi. Což o to, ze začátku se to jevilo docela zajímavě, jenže pak se ukázalo v pravém světle a z toho mi naskočila husí kůže a uvědomila jsem si jak je důležité vzdělání, všeobecný přehled a hlavně svobodná mysl.
Totiž, celé to mělo být jako že zaměřené na konflikt v Palestině, a to z ženského úhlu...tedy z "klišé" toho, co má být jakože ženský úhel, což znamená jak a kolik tam umřelo dělí a pod...což o to, tohle by ještě šlo nějak rozumě uchopit, ale bohužel celé se to pomalu začalo zvrhávat v islamistickou propagandu a i když se pořád oháněli tím jak to reflektuje současné aktivity amerických sil v oné oblasti, tak na zadní projekci bylo jasně vidět, že vojáci jsou za prvé izraelci, a za druhé, použili poměrně staré materiály. Tak například, když si tam Bill Clinton třásl rukou s Arafatem nestačlila jsem se divit...no, co dodat.
Po tomto divadelním začátku přišla na scénu taneční část. To už bylo o něco lepší, ale zase to vůbec nekorespondovalo s tím co proběhlo v první části a i když scénu pojali vcelku dobře ačkoliv k originalitě to mělo značně daleko...bylo to jako tanec v zákopech obehnaných ostnatými dráty. Na scéně leželo šet dívek, zřejmě měli být mrtvé jak se později ukázalo a z jejich věčného spánku je střídavě budila a zase uspávala žena celá zahalená v bílém...když už se tu tedy zmiňuji o kostýmech tak mi krapet uniklo proč měli na sobě tanečnice kostýmy se vzorem hadí kůže, ale to jen taková malá vsuvka... samotný děj se odehrával jakoby na území nikoho a jelikož scéna byla celá pokrytá pískem, efekt tance a létajícího píku na sebe nenechal dlouho čekat, bohužel se jím nechali unést až moc...
když představení zkončilo a my jsme se prodírali davem vycházejícím z divadla, tak jedna z dívčin se obrátila na Jackie s otázkou jestli se teda stydí a když ne tak, by se nad sebou měla asi zamyslet. No koukala jsem na ní s otevřenou pusou a sama Jackie nechápala co se děje, a až když se jí Hidayah zeptala proč to říká, tak jen odsekla "no protože je přece američanka, ne?!".
No ve mě by se v té chvíli kvre nedořezal, a došlo mi co tu doopravdy proběhlo a jak málo objektivních informací projde přes onen fundamentální islamistický filtr a jak málo se tu mladí lidé zajímají o to, kde je pravda jinak by přece nemohli uvěřit téhle velice ubohé propagandě...bohužel.
Šly jsme domů. Mlčely jsme. "Ani bych se nedivila, kdyby nám někdo večer polil dveře benzínem a zapálil" řekla jsem když jsem odemykala dveře našeho domku. Udělalo se mi z téhle mé myšlenky zle od žaludku a uvědomyla jsem si jak nebespečná je v tomto směru výchova islamských základních a středních škol, kterými, jelikož jsou jako jediné neplacené, projde většina z indonéských dětí...a tam se neučí jak se co nejvíce vzělat a udělat si samostatnou představu o současném světě. Věřte mi, byla jsme se tam podívat.
Nic jako "hon na čarodějnice" naštěstí nenastalo, ale tak nějak mi to pěkně otrávilo posledních pár dní před odjezdem a doopravdy jsem se nemohla dočkat až zvednu kotvy.
Žádné komentáře:
Okomentovat