V sobotu 15. září se v areálu Gedung sate, což je sídlo guvernéra a takový "bandungský hrad", konala oslava na počest vyhlášení provincie Jawa Barat. Jelikož provincie jako taková je mladá (současná podoba hranic jednotlivých provincií vznikla až po vyhlášení nezávislosti 17.srpna 1949), slavilo se 63. výročí. Od nás z privátu je to celkem daleko a tak jsme, já, Lidya a Josh, vyrazili již ráno abychom toho stihli vidět co nejvíc.
Hned po příjezdu nás upoutalo množství motorkářů, kteří si rozbili své stany po cestě k hlavní bráně do Gedung sate. Byly to nejrůznější motorkářské kluby ze Západní Jávy od moderních až po historické. Tuto moto-uličku uzavíral stan cyklistů.
Hned po vstupu do areálu vládní budovy kolem nás proběhla skupinka z místní čínské minority se třema drakama. Z toho měl největší radost Josch. Jakmile je uviděl, tak okamžitě utíkal za nimi a zmizel. Josh se totiž věnuje čínštině a píše dizertačku o čínské minoritě v Indonésii. Po chvilce se vrátil a v červené "kabelce" si přinášel různé suvenýry a pozvání na večerní ceremonii v místním chrámu.
Já s Lidyí jsme mezitím počkali na jednoho chlapíka, který nás na tuto událost pozval. Zval sice všechny, ale Japonka odjela na víkend do Yogyi, Rakušanka do Jakarty, Madagaskarec se vydal na letiště pro svou choť a Jihoafričan zase celý den jen prospal a tak čest Darmasiswa studentů zachraňovalo Česko, Kanada a Východní Timor.
Celý den až do večera probíhaly soustavně na čtyřech pódiích nějaké vystoupení, komentáře nebo konzerty. My jsme tak kroužili kolem Gedung sate a čas od času se nám podařilo zachytit něco zajímavého. Co nám bohužel uniklo, což mě velice mrzelo, byla výstava jídla kde bylo možné ochutnat místní speciality. Když jsme dorazili na místo tak už tam zbyly jen vystavené vzorky, ale i ty byli zajímavé i když bez popisek a tak se člověk mohl jen domýšlet.
Jídlo nás nabudilo také něco pojíst. Dala jsem si s Lidyí bakso a Josch rýži s něčím zeleným. A jako vždy nastal "lov na bělochy" a tak jsme museli vyfotit se dvěma poměrně dotěrnejma bábama.
Celý den až do večera probíhaly soustavně na čtyřech pódiích nějaké vystoupení, komentáře nebo konzerty. My jsme tak kroužili kolem Gedung sate a čas od času se nám podařilo zachytit něco zajímavého. Co nám bohužel uniklo, což mě velice mrzelo, byla výstava jídla kde bylo možné ochutnat místní speciality. Když jsme dorazili na místo tak už tam zbyly jen vystavené vzorky, ale i ty byli zajímavé i když bez popisek a tak se člověk mohl jen domýšlet.
Jídlo nás nabudilo také něco pojíst. Dala jsem si s Lidyí bakso a Josch rýži s něčím zeleným. A jako vždy nastal "lov na bělochy" a tak jsme museli vyfotit se dvěma poměrně dotěrnejma bábama.
Po obědě nás náš kamarád protáhnul dovnitř vládní budovy, až na střechu. Byl odtud impozantní výhled na celý Bandung včetně sopky Tangkuban Perahu, která se momentálně probrala po dlouhé době nečinnosti a když vane vítr směrem na Bandung, zasypává vás takový jemný černý popílek. No, uvidíme, snad to nebouchne.
Program akce trval až do večera, ale po celém dni stráveném na Gedung Saté už jsme na to s Lidyí neměli
sílu a Josch se šel podívat na nějakou ceremonii do čínského chrámu, kam ho pozvali jeho noví přátelé.
Program akce trval až do večera, ale po celém dni stráveném na Gedung Saté už jsme na to s Lidyí nemělisílu a Josch se šel podívat na nějakou ceremonii do čínského chrámu, kam ho pozvali jeho noví přátelé.
Žádné komentáře:
Okomentovat