Jak už jsem psala v předcházejícím příspěvku, do Bandungu jsme dorazili v noci ze soboty na neděli (8/9. září). Neděle se odehrávala více méně v monotóním duchu vyrovnání se s nastalou situací, takže není moc o čem psát.
Místo kde bydlím je nedaleko školy (cca 5 min chůze), zřejmě má majitelka domu nějaké konexe na škole, jelikož snad všichni studenti programu Darmasiswa prošli tímhle "Kosem" (kos = privát, podnájem). Dům je to celkem velký a na indonéské poměry i relativně čistý (zatím jsem potkala krysu jen čtyřikrát a švába zatím žádného). Většina pokojů je umístěná do dvora, takže jsou mimo dům i hlavní ulici a mají celkem klid...až na mě. Můj pokoj ústí do obýváku a okno mám do ulice. Rodina paní domácí (dědeček, dvě děcka a holka co pomáhá v domácnosti) vášnivě milují televizi a když jde paní domácí, dědeček i děti spát tak Lisis (pomocnice) sleduje dlouho do noci nějaké nemožné indonéské zábavní pořady a já jí musím neustále žádat ať to alespoň ztlumí. Když už se mi konečně podaří usnout (se špuntama do uší nebo MP3) tak mě většinou vzbudí můj jihoafrický spolužák, který se stále ještě nevyrovnal se změnou času a pravidelně noc co noc někam vyráží na motorce a vrací se většinou ve 4 ráno. Pro mě za mě ať si jde kam chce, ale proč proboha tu motorku musí tůrovat o půlnoci před mým oknem to nechápu. Další požehnání jsou kočičí noční, raní, polední, odpolední a večerní zpěvy...s tím bonusem že evidentně jedna z koček slehla pod střechou nad mým pokojem, zní to jako bych tu měla kunu. Ale jinak je tu celkem sranda. Naše domácí je cvičetlou jógy a tak mě protáhla do jednoho z fitcenter kde pracuje, tak jsem si alespoň mohla konečně po těch dnech strávených v dopravních prostředcích protáhnout tělo.
V pondělí měla začít škola, teda výuka indonéštiny, ale nezačala. Začala až druhý den, kdy před nás nastoupila učitelka se kterou jsme se seznámili den předem a která z toho jak jsme s ní komunikovali nutně musela pochopit, že valná většina z nás (kromě kluků z Jižní Afriky a Madagaskaru) více či méně indonésky umíme, tak začala klasicky od začátku...abecedou atd...
Druhý den už na štěstí pochopila, že to byla blbost, zvlášť po té co jsme se dožadovali rozdělení alespoň dvou skupin podle úrovně. To sice nenastalo, ale naše účast v hodině se ze 7 lidí zmenšila na 6 jelikož Jihoafričan většinu dne prospí a chlapec z Madagaskaru umí jen madagaskarsky a velice špatně francouzky, a tak se situace vyřešila sama.
Škola sama o sobě vypadá jako jedno velké staveniště, a samotný kampus působí velice klaustrofobně. Budovy jednotlivých fakult jsou na těsno u sebe a na polovině dvora ještě vyrůstá nová mushola. Pořád něco bourají, staví a opravují, takže celý den jsou pořád slyšet nějaký sbíječky. mezi studentama se proplétají zedníci s kolečkama malty a betonu (jelikož na míchačky tu nikdo nehraje a ani by se sem nevlezla).
Světlým, i dkyž né nejčistším, středobodem je opět kantýna. Tady se u čaje, kávy a dosti pochybného jídla na které zatím neměla dost odvahy, setkávají všichni od prvních ročníků až po profesory.
Myslím že to tu bude fajn,
Žádné komentáře:
Okomentovat