Čínský večer aneb nejlepší z nejtalentovanějších

Před pár dny se Josh vrátil zase z nějaké návštěvy jednoho z čínských chrámů (vihara)  a nadšeně mával  volňáskama na jaký si večer v čínském kulturním centru, kdesi na okraji Bandungu. No nakonec nás šla jen půlka - klasicky kromě Joshe ještě Lidya a Sasia (ta je taky z Východního Timoru ale studuje na jiné škole) a samozřejmě moje maličkost. Jeli jsme tam taxíkem, protože ani naše domácí neměla potuchy, kde by to mohlo být a tak když se nám podařilo jeden taxík odchytit, zavolal Josh svému čínskému kamarádovy a ten to po telefonu taxikářovi polopatě vysvětlil. Ukázalo se, že se to koná v jedné z nově postavených čtvrtí pro "lepší společnost" a buď to do mapy ještě nedali nebo schválně mlží...ani jednomu bych se tady nedivila.

Přijeli jsme více méně na čas, ale na indonéské poměry příliš brzo (z čehož byl Josh poněkud nesvůj neboť předpokládal čínskou časovou dochvilnost). Když jsme vystoupili z taxíku, stanuli jsme před budovou, která by se dala nazvat místním kulturákem - taková ta univerzální budova především pro monstrózní svatby čínské minority. Jak už jsem se zmínila, přijeli jsme brzo, zato jsme si ale mohli sednout kam jsme chtěli. Vzhledem k tomu, že pro místní číňany není asi úplně normální vídat na svých akcích kohokoliv jiného než sebe, automaticky předpokládali že všichni mluvíme čínsky...což většinou zachraňoval Josch. Pak nás odchytla jedna čínská televize a museli jsme (čínsky) pozdravit na kameru jejich diváky. Mám krapet strach jak to nakonec vyznělo, doufám že jsme omylem neřekli nějakou sprosťárnu.

Program samotný začal cca o půl hodiny později než bylo avizováno, což nesla nejhůř Lidya, která evidentně už po té co vlezla do taxíku a zjistila, že jsem si sebou sice vzala foťák ale zapoměla jsem si ho nabít a tudíž jí nebudu moct fotit (čímž je dost otravná), se začala ošívat že má hlad a že chce domů. Jako malé děcko. Těsně před tím, než začal program a když už byl sál celý naplněný, sedla si přede mě jedna paní s tak mohutně upravenou trvalou, že mi tím zakrývala celé jeviště a mě tak nezbylo nic jiného než se naklánět na jednu stranu nebo na druhou. Což mi ale tato paní zrovna neulehčovala, protože se záhadnou přesností nakláněla hlavu zrovna tím směrem kam jsem se naklonila já....ještě že tam byly po stranách dvě plátna, kam promítali co se zrovna odehrává a tak jsem alespoň něco viděla.

Toto celovečerní představení Chinese Culture Land Talented Juvenile Troupe, bylo přehlídkou dětí - nejlepších z nejtalentovanějších. Samotné vystoupení začalo jakýmsi "poskakováním" všech účinkujících ve školních uniformách na různé rytmy současného čínského popu. Celý večer provázela dvojice patnáctiletých vycházejících hereckých hvězd Xu Yiling a Huang Kedang...naštěstí pro nás všechno co Xu řekla Huang následně přeložil do angličtiny a případně Josh dovysvětlil. Po úvodu, následovalo vystoupení desetiletého chlapečka, Wu Di, pěveckou a hereckou hvězdou Hunanu. Což o to, zpíval vážně skvěle, ale zvukař tomu asi chtěl dát ještě větší grády a tak jsem chvílemi myslela že ohluchnu (což jsem si myslela po zbytek celého večera)

 (omluvte sníženou kvalitu, foťák kleknul a telefon toho moc nepobral)

Po tomhle chlapečkovi následovaly nějaké tanečky, které sice nebyly nic moc, ale jak jsem se dočetla v programu, každá z těch tanečnic (věkový průměr 13 let) dosahuje 12. tanečního stupně a vlastní nějakou zlatou medaili. Po té nastoupilo trio hudebníků - Kang Ruiyang (14) na flétnu, Liu Huanian (15) na guzheng, což je něco takového jako čínská sitár a Wang Shia (16) která hrála na Pipu. Samozřejmě všichni jsou vítězové hudebních soutěží a dosahují nejvyšších možných hráčských stupňů. Jo a ke konci tam naběhl Zuo Hang (14) a troubil na suonu. Po této skvadře pomalu vplul na scénu "čínský barokní anděl" Ouyang Beye (15) a zpíval nějaké čínské sentimentální cajdáky, ale kupodivu, vzhledem k jeho věku, baritonem!  Po něm přišla na řadu tradiční čínská opera v provedení desetiletého Jiang Shujuan, který si po první písni odložil náročný kostým a navlékl opět školní uniformu a pokračoval ve vystoupení, takže bylo přesně vidět pohyby které dělal nejen tělem ale i výrazy ve tváři. Z tohohle chlapečka mi běhal mráz po zádech.

Další z mrazivých a dalo by se říct až kouzelnickým představením, bylo vystoupení Han Wei, 19-ti letého herce tradičního divadla se zaměřením na měnění tváří. Vůbec netuším jak to dělal, ale během asi tří minut vystřídal asi třicet masek! Ale tak rychle že nešlo vůbec postřehnout jak to dělá, prostě měl najednou jinou masku! Konec mu sice trochu nevyšel, jedna maska mu zůstala vyset za ucho, ale jinak to bylo nesmírně působivé. 

Další vtipnou ukázkou bylo Kung - fu vystoupení 17-ti letého Liu Zhe a 16-ti leté Zheng Xuhua. Tihle dva tam předváděli prakticky všechno co známe z Čínských bojových filmů, teda až na to poletování vzduchem, na to jsou asi ještě mladý!

Na závěr zase všichni naběhli na pódium (tentokrát v kostýmech z vystoupení) a zpívali nějaký klasický oblíbený čínský song, (který si Josh zpíval s nima a který si potom zpíval celou cestu domů čímž nám značně znepříjemnil cestu angkotem a mě rozbolela hlava). A pak se samozřejmě společně fotili. 

Když jsme se vraceli domů tak jsme byli tak unavení, že jsme zapoměli přestoupit na jiný angkot a tak se nám cesta domů pěkně protáhla z dvaceti minut asi na hodinu a půl, při čemž si Josh stále zpíval tu čínskou odrhovačku a holky z Timoru ho za to chtěli hodit do kanálu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Domů jsme došli úplně zmožení ale myslím, že to rozhodně stálo za to.

ulang tahun Jawa Barat - 63. výročí provincie Západní Jáva

V sobotu 15. září se v areálu Gedung sate, což je sídlo guvernéra a takový "bandungský hrad", konala oslava na počest vyhlášení provincie Jawa Barat. Jelikož provincie jako taková je mladá (současná podoba hranic jednotlivých provincií vznikla až po vyhlášení nezávislosti 17.srpna 1949), slavilo se 63. výročí. Od nás z privátu je to celkem daleko a tak jsme, já, Lidya a Josh, vyrazili již ráno abychom toho stihli vidět co nejvíc.

Hned po příjezdu nás upoutalo množství motorkářů, kteří si rozbili své stany po cestě k hlavní bráně do Gedung sate. Byly to nejrůznější motorkářské kluby ze Západní Jávy od moderních až po historické. Tuto moto-uličku uzavíral stan cyklistů.

Hned po vstupu do areálu vládní budovy kolem nás proběhla skupinka z místní čínské minority se třema drakama. Z toho měl největší radost Josch. Jakmile je uviděl, tak okamžitě utíkal za nimi a zmizel. Josh se totiž věnuje čínštině a píše dizertačku o čínské minoritě v Indonésii. Po chvilce se vrátil a v červené "kabelce" si přinášel různé suvenýry a pozvání na večerní ceremonii v místním chrámu.

Já s Lidyí jsme mezitím počkali na jednoho chlapíka, který nás na tuto událost pozval. Zval sice všechny, ale Japonka odjela na víkend do Yogyi, Rakušanka do Jakarty, Madagaskarec se vydal na letiště pro svou choť a Jihoafričan zase celý den jen prospal a tak čest Darmasiswa studentů zachraňovalo Česko, Kanada a Východní Timor.

Celý den až do večera probíhaly soustavně na čtyřech pódiích nějaké vystoupení, komentáře nebo konzerty.  My jsme tak kroužili kolem Gedung sate a čas od času se nám podařilo zachytit něco zajímavého. Co nám bohužel uniklo, což mě velice mrzelo, byla výstava jídla kde bylo možné ochutnat místní speciality. Když jsme dorazili na místo tak už tam zbyly jen vystavené vzorky, ale i ty byli zajímavé i když bez popisek a tak se člověk mohl jen domýšlet.

Jídlo nás nabudilo také něco pojíst. Dala jsem si s Lidyí bakso a Josch rýži s něčím zeleným. A jako vždy nastal "lov na bělochy" a tak jsme museli vyfotit se dvěma poměrně dotěrnejma bábama.

Po obědě nás náš kamarád protáhnul dovnitř vládní budovy, až na střechu. Byl odtud impozantní výhled na celý Bandung včetně sopky Tangkuban Perahu, která se momentálně probrala po dlouhé době nečinnosti a když vane vítr směrem na Bandung, zasypává vás takový jemný černý popílek. No, uvidíme, snad to nebouchne.

Program akce trval až do večera, ale po celém dni stráveném na Gedung Saté už jsme na to s Lidyí neměli
sílu a Josch se šel podívat na nějakou ceremonii do čínského chrámu, kam ho pozvali jeho noví přátelé.

STSI Bangung

Jak už jsem psala v předcházejícím příspěvku, do Bandungu jsme dorazili v noci ze soboty na neděli (8/9. září). Neděle se odehrávala více méně v monotóním duchu vyrovnání se s nastalou situací, takže není moc o čem psát. 

Místo kde bydlím je nedaleko školy (cca 5 min chůze), zřejmě má majitelka domu nějaké konexe na škole, jelikož snad všichni studenti programu Darmasiswa prošli tímhle "Kosem" (kos = privát, podnájem). Dům je to celkem velký a na indonéské poměry i relativně čistý (zatím jsem potkala krysu jen čtyřikrát a švába zatím žádného). Většina pokojů je umístěná do dvora, takže jsou mimo dům i hlavní ulici a mají celkem klid...až na mě. Můj pokoj ústí do obýváku a okno mám do ulice. Rodina paní domácí (dědeček, dvě děcka a holka co pomáhá v domácnosti) vášnivě milují televizi a když jde paní domácí, dědeček i děti spát tak Lisis (pomocnice) sleduje dlouho do noci nějaké nemožné indonéské zábavní pořady a já jí musím neustále žádat ať to alespoň ztlumí. Když už se mi konečně podaří usnout (se špuntama do uší nebo MP3) tak mě většinou vzbudí můj jihoafrický spolužák, který se stále ještě nevyrovnal se změnou času a pravidelně noc co noc někam vyráží na motorce a vrací se většinou ve 4 ráno. Pro mě za mě ať si jde kam chce, ale proč proboha tu motorku musí tůrovat o půlnoci před mým oknem to nechápu. Další požehnání jsou kočičí noční, raní, polední, odpolední a večerní zpěvy...s tím bonusem že evidentně jedna z koček slehla pod střechou nad mým pokojem, zní to jako bych tu měla kunu. Ale jinak je tu celkem sranda. Naše domácí je cvičetlou jógy a tak mě protáhla do jednoho z fitcenter kde pracuje, tak jsem si alespoň mohla konečně po těch dnech strávených v dopravních prostředcích protáhnout tělo. 

V pondělí měla začít škola, teda výuka indonéštiny, ale nezačala. Začala až druhý den, kdy před nás nastoupila učitelka se kterou jsme se seznámili den předem a která z toho jak jsme s ní komunikovali nutně musela pochopit, že valná většina z nás (kromě kluků z Jižní Afriky a Madagaskaru) více či méně indonésky umíme, tak začala klasicky od začátku...abecedou atd...

Druhý den už na štěstí pochopila, že to byla blbost, zvlášť po té co jsme se dožadovali rozdělení alespoň dvou skupin podle úrovně. To sice nenastalo, ale naše účast v hodině se ze 7 lidí zmenšila na 6 jelikož  Jihoafričan většinu dne prospí a chlapec z Madagaskaru umí jen madagaskarsky a velice špatně francouzky, a tak se situace vyřešila sama.

Škola sama o sobě vypadá jako jedno velké staveniště, a samotný kampus působí velice klaustrofobně. Budovy jednotlivých fakult jsou na těsno u sebe a na polovině dvora ještě vyrůstá nová mushola. Pořád něco bourají, staví a opravují, takže celý den jsou pořád slyšet nějaký sbíječky. mezi studentama se proplétají zedníci s kolečkama malty a betonu (jelikož na míchačky tu nikdo nehraje a ani by se sem nevlezla).

Světlým, i dkyž né nejčistším, středobodem je opět kantýna. Tady se u čaje, kávy a dosti pochybného jídla na které zatím neměla dost odvahy, setkávají všichni od prvních ročníků až po profesory. 

Myslím že to tu bude fajn,

Jakarta - Bandung

Na letišti v Jakartě mě, podobně jako minule, vyzvedli zástupci Darmasiswa programu a všechny studenty, kteří ten to odpoledne přiletěli, soustředili do jedné odlehlé části letištního terminálu. Asi v osm hodin přijel autobus aby nás odvezl do hotelu. Já měla celkem štěstí protože jsem přiletěla ve čtyři odpoledne a tak jsem čekala jen necelé čtyři hodiny, ale bylo vidět, že někteří lidé už tam čekají o hodně déle než já. Když autobus přijel, tak se samozřejmě ukázalo, že se tam všichni nevejdeme (což bylo zjevné už asi tak dvě hodiny předem), jenže autobus byl jeden a tak tam holt museli někteří čekat dál.

Takhle večer už nebývá provoz po městě nijak hustý takže jsme hladce projeli skrz Jakartu až do našeho "hotýlku". Po zkušenosti z minula jsem se toho poněkud obávala a připravovala se na temnou díru s vůní plísně a hejnem moskitů lačnících po mé krvi. Když jsme ale zastavili, tak mi poklesla čelist, protože jsme stáli před luxusně vyhlížejícím hotelem, nejdřív jsem si myslela že si z nás dělá někdo srandu, ale jak se ukázalo opak byl pravdou.Okamžitě jak to bylo možné zalezla do své, mramorem obložené koupelny a  konečně jsem se začala cítit jako člověk po té upocené cestě.

Potom co jsme se ubytovali a dali se po cestě trochu do kupy byla večeře, ta byla o proti pompéznímu stylu ubytování značně minimalistická. Ale ono stejně po té letadlové stravě by se toho do mě nic moc nevešlo...

po večeři, která se konala asi okolo půl jedenácté nám paní, co más měla na starost vesele oznámila, že tady jen přespíme a druhý den ráno v 7h pojedeme do hotelu kde se bude odehrávat meeting a snídaně bude v od 6h. No co myslíte, v 6:15 jsem se náhodou vzbudila a uvědomila jsem si, že jsem si včera večer nezapla budík a teď nemám čas ani na tu pitomou sprchu.
Po snídani jsme se přesunuli do jiného hotelu, který byl ještě honosnější nežli ten ve kterém jsme spali minulou noc. To by mě zajímalo, kolik asi tak může stát noc v takovémhle hotelu...

Program meetingu začal v 8h a trval s přestávkami na kávu a obědem až do 4h odpoledne, kdy na nás čekali jednotliví zástupci škol. když jsem konečně objevila svojí skupinku tak mi bylo sděleno, že se do Bandungu přesuneme ještě dneska v noci, až skončí večerní ceremonie. Protočily se mi panenky, protože jsem byla vážně přetažená jelikož jsme se mohli ubytovat na novém hotelu až od 3h, takže jsem se nemohla ani po obědě nikde natáhnout (dvě třetiny ze studentů byli v hotelu už od druhého dne) takže po večeři a ceremonii večerního programu jsem se již na půl v komatu odebrala na pokoj pro kufr a cca 21:30 jsme odjeli.

Do Bandungu to autobusem trvalo něro přes tři hodiny a tak jsme byli konečně v 1 hodinu ráno na místě. 3kola nám zajistila prozatímní ubytování u jedné ženské co pronajímá pokoje ve svém domě. Ta nám nabídla, že bokud budeme chtít můžeme u ní i zůstat. No, možná, že kdyby můj pokoj neústil do obýváku kde pořád nědko něco brebentí a kdyby jim nejela televize od rána do večera tak bych to možná zůstala. Takhle ne.

...jo ještě pohled z okna toho superhotelu, kde jsem nakonec nespala...

Cesta na Jávu

Po stopách Konstantina Biebela, byť oklikou a letno nikoliv loďmo se vydávám na Jávu. Momentálně ale trčím v Dubaji a jako posledně to stojí za to. Ty tři jeptišky, co si sedly vedle mě, si patrně petřebovaly pořádně zablbnout v duty free shopu s voňavkama a začínají mi svým odérem působit poměrně akutní žaludeční nevolnost (jinak nic proti jeptiškám). Letiště v Dubaji je pořád stejný...hromada lidí ze všech koutů světa, no skoro jak ve Startracku ale víc "při zemi". Vlastně jo, oproti minule mají v bazénku v "oáze" kapříky.