Postapokalyptické vánoce v Jakartě aneb vánoční Krontjong

Vypadá to asi divně, že jsem na vánoce nevyrazila nikam "pařit" v klasickém duchu vánočních večírků osamocených vánoce chtivých křesťanů v zahraničí...no, ale však víte jak dovedu být někdy asociální! Takže jsem se vydala do Jakarty navštívit mojí skororodinu abych se nemusela povině účastnit vánočních mecheche a štědrý den jsem strávila krásně a poeticky v parku...ale abych nepředbíhala.

První z údajně apokaliptických dnů konce světa (21.12.2012) jsem odjela z Bandungu. Nejjednodušší a také nejlevnější je jet z LeuwiPanjang bus terminal, autobus více či méně klimatizovaný vyjde na 35-45 tis. rupií což se krásná cena...a taky ten servis! Jídlo, pití, kapesní výtisky Koránu, holící strojky atd...za váma dojde samo, a několikrát a čím se blíží čas odjezdu (neboť se čeká až se autobus naplní, někdy to bohužel trvá i dvě hodinky) stávají se čím dál neodbytnějšími. Já jsem ale čekala na mého oblíbeného dědu, který prodává takový malý buchtičky plněný banánem, mooooc dobrý. Už jsem začínala mírně propadat panice, protože pořád nešel a nešel ale nakonec, když už jsme se skorem rozjížděli se ukázal.

Po prodavačích nastoupí hudebníci (to už je autobus v pohybu směrem na dálnici), ten den to ale bylo dost zoufalý, byly to samý děcka a zpívat ani hrát moc neuměli a tak to bylo spíš obtěžující a lidi jim dali peníze jen proto aby už proboha konečně zmlkli a opustili náš něžně povrzávající autobus.

Z Bandungu to do Jakarty trvá necelé tři hodiny, když ovšem nechytíte macet (dopravní zácpu) čemuž se ale stejně nakonec nevyhnete po příjezdu do Jakarty, ale je to méně depresivní než na dálnici. A tak jsem byla v Rambutanu coby dup.

V sobotu po obědě jsem vyrazila společně s dalšíma dvěma přáteli z Rambutanu (jihovýchodní Jakarta) do Kampung Tugu (severní Jakarta) vyrazili jsme ve dvě hodiny a dorazili jsme asi v sedm. No není to sranda jet přes dvacetimilionový město z jedný strany na druhou. Z autobusáku v Rambutanu jsme naskočili do odjíždějícího autobusu (zájezdového typu) a dvě hodiny jsme jeli do Plumpang, kde jsme chytli angkot do Tugu a z tama becakem (to je takový ten rikša na kole) do areálu místního kostela (gereja Tugu), kde se odehrávala mše za krontjong hudebního doprovodu.

Krontjong (kroncong) je indonéský hudební styl, který se začal vyjet v době kdy byla Indonésie ještě portugalskou kolonií a současný styl se začal rýsovat někdy v 17. století, kdy v Kampung tugu došlo k osvobození portugalských otroků...portugalský vliv je v této hudbě velice patrný. hudební těleso Kroncongu se zkláda většinou z jednoho až dvou ukulele, violoncella - které může mít v některých případech jen tři struny, kytary a basy, ale může tam být i flétna, housle atd... rytmus Kroncongu je takový ten příjemný oceánský umca umca...tempo se liší od toho odkud dané koroncong těleso pochází, tak například tady v Jakartě je tempo svižnější, kdežto ve střední Jávě v okolí Yogyakarty a Sola je takové pomalejší. Nejsem hudební odborník, tak pro bližší představu: http://en.wikipedia.org/wiki/Kroncong

(video dodám jen co se umoudří internet a podaří se mi něco uploadovat)

Večer po mši měli vystoupení "Krontjong Toegoe Junior" což byli děcka asi tak do třinácti let, ale hráli báječně, do toho jim tanečnice tančili tradiční oslavný tanec kneme Betavi (kmen Jakarta-Batavia), po nich hráli nějací dospěláci, ale to jsme sledovali jen chvilku. Konzert měl začít v sedm ale klasicky po indonésku začal o půl devátý a tak jsme kolem jedenáctý vyrazili nazpět. Naštěstí nás manager té dětské skupiny Bang Andre (Andre Juan Michiels) hodil do Depoku (což je hned vedle Rambutanu) tak cesta přes noční Jakartu utekla rychle a za hoďku ani ne jsme už byli doma. Při cestě zpátky jsem si uvědomila, že povedně jsou tady na severu Jakarty opravdu problém, během období dešťů je většina domů zaplavených, ale protože lidi nemají kam jít většinou se jenom přestěhují do prvního patra (pokud ho mají), magistrát Jakrarty sice slibuje že to bude řešit, ale když to nikdo neřešil do teď, tak protipovodňová opatření jsou v nedohlednu.

V neděli byl děsnej slejvák od rána až do pozdního odpoledne a tak se lenošilo doma - to bylo to druhé apokaliptické datum 23.12 trochu to tak i vypadalo, hromy blesky atak podobně ale nakonec zase nic :)

Na Štědrý den jsme vyrazili do parku Tanam Suropati. Je to park těsně před barákem primátora Jakarty a tak je neuvěřitelně čistý s klidnou a mírumilovnou atmosférou. Chvíli jsme jen tak seděli a užívali si tu oázu klidu po krapet hektické cestě - jeli jsme vlakem z Depoku do Cikini, což je nějakých deset nebo dvanáct zastávek a vlak byl tak přeplněný, že jsme se tam skorem nevmáčkli a samozřejmě celou cestu stáli. V Cikini jsme museli chvíli odpočívat nad čajem, a nabrat nových sil - V SEDĚ! Pak jsme si chitli bemo (motorizovaný rikša) do Taman Suropati. Pochvilce k nám došla paní Yasminka, která organizuje hudební školu v parku...a po Yasmince začali pomalu přicházet děcka, ale i dospělí převážně s houslema, ale i s violoncelly nebo flétnami a po parku se utvořili takové malé skupinky, asi podle úrovně a začali cvičit....mi jsme si mezitím povídali s Yasminkou a pili čaj od místních cyklo-prodejců nápojů a pojízného rychlého občerstvení....

.

..asi po dvou hodinách co šli děcka dom, se vyučující sešli a jak jinak začali improvizovat kroncong...jak jinak

Z parku jsme se jeli podívat do Starého města - původního koloniálního centra Jakarty. Je to škoda, že nechávají pomalu některé ty baráky chátrat, na náměstí už některý z nich nemají ani okna ani střechu...jsou to takové koloniální ruiny. Jinak když tam procházíte těma uličkama, kolem vás ty bílé domy s tmavými okenicemi...jo má to něco do sebe. Rozlohou Staré město veliké asi jako Staromák a těsné okolí tak se to dá pražskou chůzí obejít tak za patnáct minut.

...najednou se nebe zatáhlo a začínalo to vypadat, že se možná doopravdy blíží nějaká ta aplokalypsa...

Tak jsme honem pelášili na nádraží. Doběhli jsme tam s prvními kapkami deště a pak začala tropická bouře, hromy, blesky a vychr. Naštěstí v Depoku, kde jsme vystupovali, už to polevilo, tak jsme domů dorazili jen mírně navlhlí. 

Večer katedry tradiční hudby aneb Indonéský Halloween

Jurusan Karawitan (katedra tradiční hudby) pořádali včera večer něco, co na první pohled připomínalo útroby strašidelných zámků v kombinaci ze zombie landem, jaké známe z nejrůznějších hororů...byly to ovšem semestrální zkoušky.

Již od minulého týdne, studenti připravovali kampus na tuto událost...rozebrali dělníkům, kteří opravují fasádu školy, bambusové lešení co stálo u kantýny, přesunuli rumiště na školním dvoře do jiného koutu kampusu, třídili odpadky a polepovali čerstvě omítnutou fasádu školy novinama atd...

I mě se tento proces dotýkal...například vždycky když jsem chtěla jít na oběd tak se obtížnost dosažení cíle = jídla, každým dnem stupňovala, včera jsem musela přelézat dvoje bambusové zátarasy ...taky dávat pozor kudy jdu a kam šlapu, protože se po cestách objevovali různě natažené provazy a vlasce, které nebyli skorem vidět...vždycky když jsem se někde málem přizabila, tak jsem si až dodatečně všimla cedule s šipkou, že mám jít jinudy...jenže to se stávalo každým dnem obtížnější a najít si cestu kampusem a ve zdraví ji překonat se stávalo logistickým cvičením.

Každopádně všechno dobře dopadlo a tajemný večer mohl začít...

Obrazem...

Vzhledem k tomu, že se nic moc zásadního co by si zasloužilo sáhodlouhý příspěvek nedělo, bude následný příspěvek spíš takovou fotodokumentací toho, co se tak kolem mě dělo od posledního příspěvku.

Na konci září jsem si na víkend "odskočila" na Sumatru do Padangpanjangu, podívat se na promoce mých kamarádů a přátel ze školy, kde jsem studovala posledně. Na to, že PP leží v horách tam bylo děsný vedro (zlatej Bandung), ale hlavně že byla sranda...

...a ta krajina, v Bandungu je nejvíc na prd, že si jako první musí člověk "ošahat" to město a až pak teprv vyrazit na venkov...což o to, já bych i vyrazila, jenže samotný se mi moc nechce, jelikož to všechno jsou výlety tak na dva dny. 

Ve škole to ujde. Sice jsem si (jen ta z hecu) zapsala i nějaký taneční hodiny, ale jinak se převážně věnuju výtvarnýmu umění a prozkoumávání Bandungu z tohle hlediska. Našla jsem i několik dobrých galerií....jenže krapet pozdě, o chlup mi unikly dvě výstavy, který by rozhodně stálo za to vidět. Blbý ale je, že jsou všechny daleko...ne že bych se nebyla schopná obětovat pro umění, ale trmácet se dvě hodiny tam a zpátky anggotem, kde si člověk připadá jak v shakeru je vysilující...každopádně já se nevzdám :)

Aby bylo alespoň nějaké kulturní vyžití, vzal nás náš pan profesor na dějiny indonéského umění do geologického muzea...bylo mi trochu divný, proč zrovna tam, ale budiž. Ono je to tady všechno pojato tak nějak jinak, snad i originálněji než u nás. Protože když jdete u nás do geologického muzea, tak se bude jednat převážně o zemi, šutry atd...kdežto tady máme jak vývoj člověka tak kostry dinosaurů....ale zevšeho nejzajímavější byla expozice "geologovy výbavy" a "geologovy výbavy po té co musel prchnout z vulkánu, který se probral nečekaně k životu"...

Druhý den po muzeu, jsme se třídou Východní estetiky (s tím samým pedagogem) vyrazili do muzea Tionghoa (čínské minority). Průvodkyni nám dělala paní Čuču, naše další profesorka na východní estetiku - zaměření na Čínu samozřejmě. 

...a když už opravdu není coby tak se "sjedem" jahodovým mlékem a vyrazíme na rokový koncert ve školním amfiteatru...

...a ještě dva nejlepší úlovky tohoto týdne: kočovný svářeč a jakési vrhací zbraně co vyseli v jednom warungu tak podivně u stropu....

Čínský večer aneb nejlepší z nejtalentovanějších

Před pár dny se Josh vrátil zase z nějaké návštěvy jednoho z čínských chrámů (vihara)  a nadšeně mával  volňáskama na jaký si večer v čínském kulturním centru, kdesi na okraji Bandungu. No nakonec nás šla jen půlka - klasicky kromě Joshe ještě Lidya a Sasia (ta je taky z Východního Timoru ale studuje na jiné škole) a samozřejmě moje maličkost. Jeli jsme tam taxíkem, protože ani naše domácí neměla potuchy, kde by to mohlo být a tak když se nám podařilo jeden taxík odchytit, zavolal Josh svému čínskému kamarádovy a ten to po telefonu taxikářovi polopatě vysvětlil. Ukázalo se, že se to koná v jedné z nově postavených čtvrtí pro "lepší společnost" a buď to do mapy ještě nedali nebo schválně mlží...ani jednomu bych se tady nedivila.

Přijeli jsme více méně na čas, ale na indonéské poměry příliš brzo (z čehož byl Josh poněkud nesvůj neboť předpokládal čínskou časovou dochvilnost). Když jsme vystoupili z taxíku, stanuli jsme před budovou, která by se dala nazvat místním kulturákem - taková ta univerzální budova především pro monstrózní svatby čínské minority. Jak už jsem se zmínila, přijeli jsme brzo, zato jsme si ale mohli sednout kam jsme chtěli. Vzhledem k tomu, že pro místní číňany není asi úplně normální vídat na svých akcích kohokoliv jiného než sebe, automaticky předpokládali že všichni mluvíme čínsky...což většinou zachraňoval Josch. Pak nás odchytla jedna čínská televize a museli jsme (čínsky) pozdravit na kameru jejich diváky. Mám krapet strach jak to nakonec vyznělo, doufám že jsme omylem neřekli nějakou sprosťárnu.

Program samotný začal cca o půl hodiny později než bylo avizováno, což nesla nejhůř Lidya, která evidentně už po té co vlezla do taxíku a zjistila, že jsem si sebou sice vzala foťák ale zapoměla jsem si ho nabít a tudíž jí nebudu moct fotit (čímž je dost otravná), se začala ošívat že má hlad a že chce domů. Jako malé děcko. Těsně před tím, než začal program a když už byl sál celý naplněný, sedla si přede mě jedna paní s tak mohutně upravenou trvalou, že mi tím zakrývala celé jeviště a mě tak nezbylo nic jiného než se naklánět na jednu stranu nebo na druhou. Což mi ale tato paní zrovna neulehčovala, protože se záhadnou přesností nakláněla hlavu zrovna tím směrem kam jsem se naklonila já....ještě že tam byly po stranách dvě plátna, kam promítali co se zrovna odehrává a tak jsem alespoň něco viděla.

Toto celovečerní představení Chinese Culture Land Talented Juvenile Troupe, bylo přehlídkou dětí - nejlepších z nejtalentovanějších. Samotné vystoupení začalo jakýmsi "poskakováním" všech účinkujících ve školních uniformách na různé rytmy současného čínského popu. Celý večer provázela dvojice patnáctiletých vycházejících hereckých hvězd Xu Yiling a Huang Kedang...naštěstí pro nás všechno co Xu řekla Huang následně přeložil do angličtiny a případně Josh dovysvětlil. Po úvodu, následovalo vystoupení desetiletého chlapečka, Wu Di, pěveckou a hereckou hvězdou Hunanu. Což o to, zpíval vážně skvěle, ale zvukař tomu asi chtěl dát ještě větší grády a tak jsem chvílemi myslela že ohluchnu (což jsem si myslela po zbytek celého večera)

 (omluvte sníženou kvalitu, foťák kleknul a telefon toho moc nepobral)

Po tomhle chlapečkovi následovaly nějaké tanečky, které sice nebyly nic moc, ale jak jsem se dočetla v programu, každá z těch tanečnic (věkový průměr 13 let) dosahuje 12. tanečního stupně a vlastní nějakou zlatou medaili. Po té nastoupilo trio hudebníků - Kang Ruiyang (14) na flétnu, Liu Huanian (15) na guzheng, což je něco takového jako čínská sitár a Wang Shia (16) která hrála na Pipu. Samozřejmě všichni jsou vítězové hudebních soutěží a dosahují nejvyšších možných hráčských stupňů. Jo a ke konci tam naběhl Zuo Hang (14) a troubil na suonu. Po této skvadře pomalu vplul na scénu "čínský barokní anděl" Ouyang Beye (15) a zpíval nějaké čínské sentimentální cajdáky, ale kupodivu, vzhledem k jeho věku, baritonem!  Po něm přišla na řadu tradiční čínská opera v provedení desetiletého Jiang Shujuan, který si po první písni odložil náročný kostým a navlékl opět školní uniformu a pokračoval ve vystoupení, takže bylo přesně vidět pohyby které dělal nejen tělem ale i výrazy ve tváři. Z tohohle chlapečka mi běhal mráz po zádech.

Další z mrazivých a dalo by se říct až kouzelnickým představením, bylo vystoupení Han Wei, 19-ti letého herce tradičního divadla se zaměřením na měnění tváří. Vůbec netuším jak to dělal, ale během asi tří minut vystřídal asi třicet masek! Ale tak rychle že nešlo vůbec postřehnout jak to dělá, prostě měl najednou jinou masku! Konec mu sice trochu nevyšel, jedna maska mu zůstala vyset za ucho, ale jinak to bylo nesmírně působivé. 

Další vtipnou ukázkou bylo Kung - fu vystoupení 17-ti letého Liu Zhe a 16-ti leté Zheng Xuhua. Tihle dva tam předváděli prakticky všechno co známe z Čínských bojových filmů, teda až na to poletování vzduchem, na to jsou asi ještě mladý!

Na závěr zase všichni naběhli na pódium (tentokrát v kostýmech z vystoupení) a zpívali nějaký klasický oblíbený čínský song, (který si Josh zpíval s nima a který si potom zpíval celou cestu domů čímž nám značně znepříjemnil cestu angkotem a mě rozbolela hlava). A pak se samozřejmě společně fotili. 

Když jsme se vraceli domů tak jsme byli tak unavení, že jsme zapoměli přestoupit na jiný angkot a tak se nám cesta domů pěkně protáhla z dvaceti minut asi na hodinu a půl, při čemž si Josh stále zpíval tu čínskou odrhovačku a holky z Timoru ho za to chtěli hodit do kanálu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Domů jsme došli úplně zmožení ale myslím, že to rozhodně stálo za to.

ulang tahun Jawa Barat - 63. výročí provincie Západní Jáva

V sobotu 15. září se v areálu Gedung sate, což je sídlo guvernéra a takový "bandungský hrad", konala oslava na počest vyhlášení provincie Jawa Barat. Jelikož provincie jako taková je mladá (současná podoba hranic jednotlivých provincií vznikla až po vyhlášení nezávislosti 17.srpna 1949), slavilo se 63. výročí. Od nás z privátu je to celkem daleko a tak jsme, já, Lidya a Josh, vyrazili již ráno abychom toho stihli vidět co nejvíc.

Hned po příjezdu nás upoutalo množství motorkářů, kteří si rozbili své stany po cestě k hlavní bráně do Gedung sate. Byly to nejrůznější motorkářské kluby ze Západní Jávy od moderních až po historické. Tuto moto-uličku uzavíral stan cyklistů.

Hned po vstupu do areálu vládní budovy kolem nás proběhla skupinka z místní čínské minority se třema drakama. Z toho měl největší radost Josch. Jakmile je uviděl, tak okamžitě utíkal za nimi a zmizel. Josh se totiž věnuje čínštině a píše dizertačku o čínské minoritě v Indonésii. Po chvilce se vrátil a v červené "kabelce" si přinášel různé suvenýry a pozvání na večerní ceremonii v místním chrámu.

Já s Lidyí jsme mezitím počkali na jednoho chlapíka, který nás na tuto událost pozval. Zval sice všechny, ale Japonka odjela na víkend do Yogyi, Rakušanka do Jakarty, Madagaskarec se vydal na letiště pro svou choť a Jihoafričan zase celý den jen prospal a tak čest Darmasiswa studentů zachraňovalo Česko, Kanada a Východní Timor.

Celý den až do večera probíhaly soustavně na čtyřech pódiích nějaké vystoupení, komentáře nebo konzerty.  My jsme tak kroužili kolem Gedung sate a čas od času se nám podařilo zachytit něco zajímavého. Co nám bohužel uniklo, což mě velice mrzelo, byla výstava jídla kde bylo možné ochutnat místní speciality. Když jsme dorazili na místo tak už tam zbyly jen vystavené vzorky, ale i ty byli zajímavé i když bez popisek a tak se člověk mohl jen domýšlet.

Jídlo nás nabudilo také něco pojíst. Dala jsem si s Lidyí bakso a Josch rýži s něčím zeleným. A jako vždy nastal "lov na bělochy" a tak jsme museli vyfotit se dvěma poměrně dotěrnejma bábama.

Po obědě nás náš kamarád protáhnul dovnitř vládní budovy, až na střechu. Byl odtud impozantní výhled na celý Bandung včetně sopky Tangkuban Perahu, která se momentálně probrala po dlouhé době nečinnosti a když vane vítr směrem na Bandung, zasypává vás takový jemný černý popílek. No, uvidíme, snad to nebouchne.

Program akce trval až do večera, ale po celém dni stráveném na Gedung Saté už jsme na to s Lidyí neměli
sílu a Josch se šel podívat na nějakou ceremonii do čínského chrámu, kam ho pozvali jeho noví přátelé.