....Takový malý stručný report ohledně minulého týdne.
V sobotu jsem s Jackie a Daviedem (mým spolužákem, který se mimochodem prohlásil za mého maldšího bratra) jela na výlet do Batu Sangkar - do městečka, kde se nachází Rumah Gadang Pagaruyung (královský palác) původního království Minangkabau, který ale bohužel zhruba před třemi lety vyhořel a jeho replika pořád ještě není dostavěná, ale už se to rýsuje :)
Vyjeli jsme po 8h ráno z Padang Panjangu a okolo půl desáté už jsme byli v Batu Sangkar, kde na nás čekali další kamarádi - Fabio a Dila.
V parku za autobusovým nádražím jsme se na chvilku posadili popíjejíc čerstvou šťávu z cukrové třtiny a když jsme nabrali síly, vyrazili jsme k domu Davidových rodičů na návštěvu. Šli jsme asi 20min pěšky příjemnou a na idnonéské poměry i udržovanou a celkem čistou ulicí až jsme nakonec dorazili k našemu cíli. Davied se nám po cestě stále omlouval, jak je jejich dům "nepěkný" a podobně, ale nebyla to vůbec pravda - byl to jeden z nejpohodlnějších a největších domů jaký jsem tu doposud navštívila. Dali jsme si vklidu kávu a čaj a poté jsme vyrazili za Dillou k jejím rodičům.
Taková malá vsuvka : Když jedete někam na výlet, kde mají vaši místní přátelé nedejbože nějaké příbuzné, tak je holt chtě-nechtě musíte navštívit i kdyby já nevím co...někdy už toho mám vážně dost, ale pak zatnu zuby k permanentnímu úsměvu (což zrovna pro mě není nejjednoudšší) a táhnu :)
U Dilly na nás ovšem čekali další čtyři naši spolužáci a tak se naše řady pěkně rozrostli až do se náš počet vyšplhal na jedenáct...a pak jsme konečně vyrazili za krásami Batu Sangkar...
Poté co jsme shlédli jak králův tak královnin dóm, tak jsme jeli na oběd - k Weliiným rodičům (na motorkách, ostatně jako vždycky). Tendle oběd však nakonec dopal tak, že jsme se prostě vetřeli na jednu svatbu :D se spoustou výtečného jídla.
Víte, já nemám takovéhle chování vůbec v lásce a také jsem z toho neměla nejlepší pocit, obzvlášť když jsem viděla ten vyčerpaný a vyplašený pohled nevěsty za její tváří ve strnulém úsměvu, ale nedalo se jinak....holt Indonesie, znáte to!
A jaký by to byl výlet bez vyhlídky na místní úchvatné panorama - a tak se jelo na panorama. Vždycky když takhle stojím na okraji nějaké takovéto vyhlídky, která mě nutí se posadit na zadek protože to je takovej nářez že to snad není ani možný, tak si vždycky vzpomenu na naší českou krajinu a tak nějak se mi do té indonéské eufórie vkrádá melancholický moment stesku po domově (kdo kdy byl se mnou na Čapu, ten ví :)
Přes týden se toho moc neděje, krom toho, že musím chodit do školy takže asi tak....:D
Žádné komentáře:
Okomentovat