Jak se jelo na "turné" 2.část

Jak jsem se minule zmiňovala, náš nový pan rektor se nadchl pro "Ranadai Bule" a domluvil nám vystoupení v Padangu (hlavním městě provincie Západní Sumatra)

Poté co jsme se vrátili z Jakarty (21.4. v noci), dali jsme si dva dny oddech...upřímě, bylo to doopravdy potřeba!

Když jsme pak přišli na další tréning, tak nám Bp. Arif oznámil, že vystoupení v Padangu bude za týden (2.5.), a že musí být dvakrát tak dlouhé než je naše dosavadní nejdelší verze (pro Jakartu jsme to museli zkrátit a teď zase natáhnout, ach jo) a tím pádem potřebujeme delší dialogy plus nějaké nové a taky prodloužit choreografii. Takže to, co jsme předtím dřeli necelý měsíc musíme stihnout za sedm dní...welcome to Indonesia!

A tak se zase začlo tránovat, ale tentokrát v daleko ostřejším tempu. Nová Choerografie, nové písně, nové hudební nástroje, nové dialogy...

Ale nejsme žádná ořezávátka a tak jsme zatli zuby, táhli a zvládli!

Nakonec nastal den D. Kolem poledne jsme naložili školní autobus nejen lidmi, ale tentokrát i proprietami pro vytvoření scény.

V Padangu bylo děsný vedro a tak jsme se po obědě vydaly s Ritou a Oliwii pro čerstvý ovocný džus a pak si dáchnout....Jelikož jsme měli začít v osm hodin večer tak jsme měli relativně dost času i když jsme ho většinu prospali :) okolo čtvrté hodiny následoval micro tréning kvůli "osahání" prostoru a pak až do půl sedné volno...

...A tak jsme se bavili sledováním jak si místní hoši krátí odpoledne hip-hopem (místňáci dělají hip-hop a cizáci místní tadiční divadlo :)

V osm hodin už bylo Taman Budaya naplněno lidmy a začlo se, jako obvykle...Salam alaikum, allahu akbar atd....pak sáhodlouhý projev našeho pana rektora (on patrně miluje projevy) ještě než jsme doopravdy vběhli na scénu, tak se nám jeden z profesorů neopomenul zmínit o tom, že se na nás přišel podívat i starosta Padangu, což myslím neměl dělat, protože nás to vystreslo ještě víc a i naši jinak velice odolní Thajští hoši byli ten veřer nějací zamlklí, což u Randaie není dobré...

...pak jsme ještě museli zvládnout diskuzi nad tématem cizinců a kultury Minangkabau...

Ale nakonec jsme to zvládli, nikdo nespald z pódia ani žádný talíř se nerozbil a Nicolson všechny překvapil svou oblibou Indického Bollywoodu.

Dva dny po té jsme měli focení a natáčení v Minang village v Padang Panjangu....no, byla to sranda. Mrvili jsme co se dalo, snad to bylo tím, že se mohlo opakovat všechno do nekonečna, ale já si myslím, že jsme byli zkrátka unavení fyzicky, ale hlavně duševně.

Pak mě taky našval fotograf, když za náma v pauze natáčení došel že chce udělat nějaký fota tari piring. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ted´ to tedy rozhodně není nejlepší nápad, já i Rita jsme absolutně zplavený a já ještě k tomu rudá jak rajče díky vedru a pohybu. No marně. Aspoň že jsem si sebou vzala pudr a trochu jsem zakytovala tu rudou záři...

Na to, že videlo a fotky z Minang village měly být pro reprezentaci tak, i když jsem video ještě neviděla tak si myslím, že to možná nebude nejlepší nápad :)

Setkání studentů Darmasiswa v Jakartě aneb Kdo nemá rád chaos má smůlu

Organizátoři našeho sjezdu v Jakartě mají velice specifický smysl pro humor, jestli se to tak dá říct, protože datum sjezdu studentů programu Darmasiswa bylo stanoveno na 19.-21. dubna a ještě v pátek 15. jsme absolutně netušili, kdy vlastně poletíme, protože nám ještě neposlali letenky a tak když jsme v pondělí zašli na rektorát se optat co a jak, že to je krapet divé tak nám oznámili, že letenky už teda máme a to na 6h ráro z Padangu. Podotýkám, že do Padang je to od nás asi dvě hodiny autobusem, a protože na letišti musíme být minimálně půl hodiny předem tak jsme zrovna radostí do stropu neskákali, jelikož to znamenalo odjet ve tři ráno.

A tak se také stalo. Jeli jsme dvěma školními auty a tak jsme si krapet zdřímli po cestě, ale nikdo z nás toho moc nenaspal. Na letišti jsme se potkali s našimi spolužáky z University Andalas z Padangu, kteří toho věděli ještě míň než my :)

Do Jakarty jsme přiletěli v osm ráno a pak jsme ještě asi hodimu čekali na letišti až nás vyzvednou.

Hlavní stan celého tohoto setkání byl v Taman Mini (viz můj příspěve o úskalích rodinného krbu na cestách), kde jmse se zaregistrovali, dostali účastnickou cedulku na krk a program setkání...když jsme onen program otevřeli, tak jsme zjistili, že máme mít vystoupení již ten den odpoledne. To doopravdy naštve. Byli jsme děsně unavení, nevyspalí a i když jsme byli ubytování jen pár kroků od místa zápisu tak jim to trvalo jetě asi dvě hodiny než jsme se mohli jít na pokoj a trochu si odpočinout a tak jsme se do hotelu dostali asi až kolem dvanácté a ve dvě už nás zase budili, že se máme spakovat a připravit se na odjezd do areálu University UNAN, kde budou performance pro tento den. Děs, ale co na plat.

"Hotel", kde jsme bydleli, byl sice vizáží podobný spíše ložnici v nějakém výchovném zařízení pro dospívající mládež, zato moje madrace byla značky Luis Vuiton!

Nakonec jsme se stihli alespoň na dvě hodinky prospat a pak nás, všechny co ten večer porformovali, odvezli autobusem na místo určení a to do UNANu (Universitas Nasional)

Tak jsem si říkala, že když už tento studijní program existuje už pěknou řádku let a takovéto setkání dělají každý rok, tak snad připravení a to zejména, když se počítá s různými vystoupeními a podobně....asi jsem si pořádně neuvědomila, že jsme pořád ještě v Indonesii :/

No, takže to vypadalo asi tak, že na dvoře UNANu bylo malé podium a veškeré performance se odehrávaly na kusu "jekoru" nataženém před ním...

Pro nás, účinkující to bylo poněkud flustrující, jelikož akustika místa byla takřka nulová, ale diváci (ostatní studenti) se dobře bavili a i atmosféta tam byla velice přátelská a uvolněná.

Po vystoupení jsme už neměli sil a pospávali, kde se dalo...

Druhý den odpoledne následovaly nějaké přednášky a "workshopy", na kterých si ale nikdo nic nemohl vyzkoušet, jen se dívat...ale my se bavili po svém :)

První večer byl sice chaotický ale s dobrou atmosférou, to se ovšem nedalo říct o hlavním večeru druhý den, ten se odehrával v prostorách mnisterstva škloství a i když tam bylo vše skorem perfektní atmosféra by se dala krájet (samej pohlavár a ambasadoři všech zemí, které do Indonesie vyslaly své studenty) a tak jsme nakonec byli docela rádi, že jsme vystupovali první večer :D

Totiž, až na skupinku studentů z Acehu, kteří předvedli Tari Saman, Byl tento veřer ve znamení Jogyakarty a Bali.

A tak jsme ke konci večera natvrdo "zdrhli" a Já s Oliwií a Ritou jsme vyrazili na večeři. A jelikož život si žáda změny tak jsme si zašli do Japonské restaurace...velice chutná změna, to vám povím :)