Úskalí rodinného krbu na cestách

Po té, co jsem tedy zvedla své ctěné "kotvy" ze Sumbaru (= Sumatera Barat /západní sumatra), a neohroženě přistála v Jakartě na Jávě, začalo něco co se dá poměrně těžce popsat, ale možná, že to nejlépe vyjadřuje úsloví "kdo z koho". Jak jistě všichni víte, tak Jakarta má něco kolem 20 milionů obyvatel, přičemž rozlohou není o moc větší než čechy, takže jak si myslíte, že funguje veřejná doprava? Jedním slovem - blbě, tedy pokud přesně nevíte jak a co.

Prvních pár hodin jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Což o to, dostat se z letiště do centra ješte ušlo, zaplať pánbu za přehledný systém letištních autobusů, i když co by jim to udělalo, kdyby krapet ztlumili klimatizaci, aby si tam člověk, poté co nastoupí, nepřipadal jako v mrazáku.

Tak a tady začíná ta pravá a nefalšovaná legrace. Protože jakmile jste jednou v procesu, tak se kolo roztáčí čím dál rychleji a rychleji a mě samotné trvalo přibližně tři dny, než jsem se alespoň trochu začala orientovat v tom, jak celý ten podivný organismus jménem Jakarta funguje a to jen díky tomu, že jsem na to bohudík nebyla sama :)

Do Jakarty jsem přijela dva dny před tím než měla dorazit máti s Lídou. Takže mě čekal takový mikro maraton, jako že jak a kde koupit letenky, pak se pokusit najít hotel ve kterém jsme měly přespat a zajistit dostatečně interesantní program pro den mezi jejich příletem a našim odletem do Yogyakarty. Jak se nakonec ukázalo, nejtěžší bylo najít onen hotel, jenž mamka zarezervovala...ale i to se nakonec povedlo i když cesta z místa, kde jsem přebývala k onomu hotelu, byť to podle mapy je jen pár kilometrů zabrala v přeplněné a totálně ucpané Jakartě asi tři hodiny...

Jo a taky ještě jedna věc, o katalizátoru tu asi ještě neslyšeli, takže jsem si připadala jako v Praze, ale tak před dvaceti lety, no děs. Mám takovej pocit, že tady je úplně jedno jestli člověk kouří, nebo si jinými způsoby huntuje tělo, protože taková jedna cesta přez Jakartu je jakobyste si šli udělat procházku strahovským tunelem během dopravní špičky....fuj.

Nastal den D a tak jsem se vypravila vyzvednout mamku a Lídu na letiště, spočítala jsem si tu cestu asi tak na tři hodiny, což by jako mohlo stačit plus nějaká ta drobná rezerva na víc...jenže specifikum Jakarty je, jak jste již zajisté pochopili, že je až na pozdní noční hodiny prakticky pořád totálně zasekaná a tak ta cesta trvala nakonec něco přez čtyři hodiny a ještě ke všemu se začalo schylovat k takové té tropické bouřce...

...ale všechno dobře dopalo, tedy skorem všechno...jistou chybou v komunikaci, má milovaná máti a její kamarádka nějak nepochopily, navzdory přibližně třem telefonátům od té chvíle co přistály, že mají zůstat u východu z terminálu, protože je potom poměrně obtížné se nahánět na přeplněném indonéském letišti...miluji rodinná setkání!

Druhý den jsme se vypravily navštívit Taman mini. Sice jsem zhruba věděla jak se tam za pomoci místní "veřejné dopravy" dostat, ale pro jistotu jsem se přeptala chlapíka v hotelu. Ten na mě koukal s otevřenou pusou a pořád se mi snažil namluvit, že jinak než taxikem se tam nemáme šanci dostat...tak tady pšenka nepokvete, já nevím jestli sám neměl tušení jak se tam dostat a nebo tu mají jakýsi pakt s taxikáři, že když je "bule" (běloch) požádají o radu tak to vždycky skončí taxíkem...nicmémě jsme se tam pohodlně dostali asi za hodinu míštní dopravou a to jsme přesedaly jen jednou :)

V lonely planet psali, že jde o ukázku architektury a potažmo i kultury ze všech koutů indonesie. Možná, že to je tím názvem, ale z nějakého důvodu jsem si myslela, že jde o miniatury domů, takový ten park po holandském vzoru...a tak jsem byla vážně zaskočená, když jsme tam dorazily. Všechno totiž bylo 1:1 a rozlohou na několika kilometrech čtverečních....každopádně to byl dobře strávený den, ikdyž Lídě se podařilo zakopnout a rozbít si při tom foťák, což hned druhý den po příletu docela nasere

Jo a nejúchylnější z celýho tohohle parku bylo něco po vzoru Disneylandu.

Cesta zpátky k domovu už byla o něco málo dobrodružnější. Což o to, od Taman mini jsme chytli minibus k zoologické zahradě odkud nám měl jet další bus až skorem před hotel, jenže ten z nějakých nejasných důvodů nejel a nejel. Když jsme se, již krapet nervozní, ptala lidí na zastávce tak jedni tvrdili že jede, jiní zase že už nepojede...naštestí asi po hodinovém čekání, přeci jen jeden přijel a tak jsme si oddechly a nasedly...

Jak jsem jela na prazdniny

Koncem ledna, v době kdy vrcholilo zkouškové období, postupně začali odjíždět ostatní studenti z programu Darmasiswa na prázdniny. Někteří se jeli podívat domů, jako třeba naši Thajští chlapci, a ostatní se rozprchli po Indonáském souostroví. Nakonec jsem tu zbyla jen já a Hidayah.

Můžu vám říct, že jsem byla teda pěkně nakrknutá, že takhle prachsprostě vzali kramle a jen já sama samička tu bojuju za čest nás zahraničních studentů a poctivě procházím všema zkouškama....lemry jedny liný!

V posledním lednovém týdnu, když bylo téměř po všem a už probíhali jen prezentace a performance studentů z magisterských ročníků, se vrátila Jackie, která byla na cestách již od začátku ledna, konkrétně se svou matkou na Bali. Takže o jednoho člověka navíc nachvíli trochu povzneslo podivnou melancholili deštivého Padang Panjangu. Ale doopravdy jen na chvilku. Asi tři dny před mým plánovaným odjezdem na vytouženou dovolenou, proběhlo jedno velice divné predstavení.

Mělo patrne jít o reflexi událostí na blízkém východě, a to konkrétně v pásmu Gazi. Což o to, ze začátku se to jevilo docela zajímavě, jenže pak se ukázalo v pravém světle a z toho mi naskočila husí kůže a uvědomila jsem si jak je důležité vzdělání, všeobecný přehled a hlavně svobodná mysl.

Totiž, celé to mělo být jako že zaměřené na konflikt v Palestině, a to z ženského úhlu...tedy z "klišé" toho, co má být jakože ženský úhel, což znamená jak a kolik tam umřelo dělí a pod...což o to, tohle by ještě šlo nějak rozumě uchopit, ale bohužel celé se to pomalu začalo zvrhávat v islamistickou propagandu a i když se pořád oháněli tím jak to reflektuje současné aktivity amerických sil v oné oblasti, tak na zadní projekci bylo jasně vidět, že vojáci jsou za prvé izraelci, a za druhé, použili poměrně staré materiály. Tak například, když si tam Bill Clinton třásl rukou s Arafatem nestačlila jsem se divit...no, co dodat.

Po tomto divadelním začátku přišla na scénu taneční část. To už bylo o něco lepší, ale zase to vůbec nekorespondovalo s tím co proběhlo v první části a i když scénu pojali vcelku dobře ačkoliv k originalitě to mělo značně daleko...bylo to jako tanec v zákopech obehnaných ostnatými dráty. Na scéně leželo šet dívek, zřejmě měli být mrtvé jak se později ukázalo a z jejich věčného spánku je střídavě budila a zase uspávala žena celá zahalená v bílém...když už se tu tedy zmiňuji o kostýmech tak mi krapet uniklo proč měli na sobě tanečnice kostýmy se vzorem hadí kůže, ale to jen taková malá vsuvka... samotný děj se odehrával jakoby na území nikoho a jelikož scéna byla celá pokrytá pískem, efekt tance a létajícího píku na sebe nenechal dlouho čekat, bohužel se jím nechali unést až moc...

když představení zkončilo a my jsme se prodírali davem vycházejícím z divadla, tak jedna z dívčin se obrátila na Jackie s otázkou jestli se teda stydí a když ne tak, by se nad sebou měla asi zamyslet. No koukala jsem na ní s otevřenou pusou a sama Jackie nechápala co se děje, a až když se jí Hidayah zeptala proč to říká, tak jen odsekla "no protože je přece američanka, ne?!".

No ve mě by se v té chvíli kvre nedořezal, a došlo mi co tu doopravdy proběhlo a jak málo objektivních informací projde přes onen fundamentální islamistický filtr a jak málo se tu mladí lidé zajímají o to, kde je pravda jinak by přece nemohli uvěřit téhle velice ubohé propagandě...bohužel.

Šly jsme domů. Mlčely jsme. "Ani bych se nedivila, kdyby nám někdo večer polil dveře benzínem a zapálil" řekla jsem když jsem odemykala dveře našeho domku. Udělalo se mi z téhle mé myšlenky zle od žaludku a uvědomyla jsem si jak nebespečná je v tomto směru výchova islamských základních a středních škol, kterými, jelikož jsou jako jediné neplacené, projde většina z indonéských dětí...a tam se neučí jak se co nejvíce vzělat a udělat si samostatnou představu o současném světě. Věřte mi, byla jsme se tam podívat.

Nic jako "hon na čarodějnice" naštěstí nenastalo, ale tak nějak mi to pěkně otrávilo posledních pár dní před odjezdem a doopravdy jsem se nemohla dočkat až zvednu kotvy.