Nový rok na gunung Merapi

Na oslavu nadcházejícího nového roku jsme se s Ritou, Oliwii a našimi dalšími spolužáky (tentokrát převážně z katedry výtvarného úmění) vydali výlet na nejaktivnější vulkán na Sumatře, Gunung Merapi, který je naneštěstí nad Padang Panjangem.

Za průvodce nám byl náš kamarád Aldi Pudek,student malby a svérázně ortodoxní muslim, když říkám svérázně tak mi věřte, že cesty víry jsou prostě nevyzpytatelné! :)

Čas k odjezdu na onu pouť na "ohnivou horu" byl stanoven na 30.12.2010 v 16h. No tak jsem si říkala, jaký bude asi skutečný čas odjezdu, protože za tu dobu co tu jsem, jediné to fungovalo doopravdy na čas byl vlak ze Sawahlunta do Padang Panjangu (který nám díky své přesnosti ujel) a mezinárodní letecké spojení...

a můj instikt mě buhužel nezklamal. Tak, sice se většina z účastníků dostavila na čtvrtou, jenže začalo lejt jak z konve (ostatně jako skorem každé odpoledne touto dobou...) a tak jsme čekali a čekali a čekali, jako vždycky :)

Když asi po hodině déšť polevil a my se mohli konečně vypravit na cestu, tak se naše řady začali nečekaně rozrůstat, až se náš počet zastavil na čtrnácti jedincích, takže se musel sehnad ještě jeden stan...to zabralo přibližně další hodinu. A tak jsme na konec vyjeli až v sedm hodin večer, jak jinak než po setmění.

Dojeli jsme do Koto Baru (=nové město), které se nachází na půli cesty mezi Pdng-pnjng a Bukittinggi a odkud vede cesta na gunung Merapi.

Jelikož sice indonésané sice vydrží hodně, jako třeba několik dní nespat bez větších potíží, zato ale nevydrží bez jídla (a i sebemenší pocit hladu je prakticky paralizuje), takže se musela zorganizovat večeře. Ta proběhla, jak jinak než kolektivně, na zemi místního zelného trhu, to dobou již naneštěstí prázdného...rýže se vším možným, jak jinak :) Pak se samozřejmě muselo po jídle, které tedy nebylo zrovna vyčerpávající, odpočívat, takže reálně jsme se na cestu vypravili až asi v devět večer.

Z počátku jsem si říkala, jak taková noční cesta džunglí asi bude vypadat, ale nakonec jsem byla mile překvapená a tak nějak mě to vrátilo na pár dní domů...kdo kdy byl na Čapu v CHKO na Kokořínsku a nebyl líný a šel tou delší trasou s brilantním výstupem z rokle na horu na Čap, ten si může udělat poměrně precizní obrázek o tom, jak ta naše cesta přibližně vypadala...s tím rozdílem, že na Čapu, jste asi za 10-15 min....zato my to šli prakticky celou noc.

Jen tak pro orientaci: cca od 21h - 23:30 výšlap, 23:30-00:00 pauza na něco malého k snědku (instantní nudle přímo z pytlíku do něhož se prostě jen nalije vroucí voda a pak se to proštěrchá),

čaj a kávu 00:00-03:30 výšlap, 03:30-05:40 "spánek" (spali asi jen tři lidi, protože náš spolužák ALdi se tak nějak vžil do džungle žě si nemohl odpustit nejrůznější imitace jejích zvuků a věřte že má doopravdy pronikaný hlas!)

V 06:00 odchod a v cca 09:50 jsme konečně dosáhli vrcholu, kde jsme konečně posnídali. Ten poslední úsek cesty by se dal srovnat s Ještědem, kdy měkký terén džungle plynule přešel do kamenitého svahu, jen s tím rozdílem, že sklon kopce byl takřka 80° a místy i 90°...sice to bylo náročné, ale do té doby jsem si tu neuvědomila, jak strašně moc moc mi chyběl nějaký takovýhle pořádný výlet... prostě jako doma :)

Na hoře na vulkánu bylo doopravdy krásně, tak nějak podivně nereálná krajina.

Poté co jsme se tedy nasnídali, následovalo "volno" :) někteří se uložili ke spánku, a já jsem se vydala si tu krásu prohlédnout sama pro sebe :)

....měla jsem chvílemi pocit, že kráčím doopravdy jinou planetou...i když musím vám říct, že ještě že je vrchol vulkánu tak rozlehlý, protože je to velice populární místo k oslavě nového roku a tak to v některých místech vypadalo jak na Václaváku :)

Gunung Merapi(2 891 m n/m), jak jsem již psala v úvodu je nejaktivnějším vulkánem na Sumatře vůbec, má pět kráterů z toho jeden si stále pukuřuje svá syrná oblaka.

Z vrcholu je také vydět druhá nejvyšší hora v této oblasi gunung Singgalang (2 877m n/m), ta již ale není aktivní a v jejím kráteru je jezero (tam se rozhodně také musím někdy z jara vypravit!).

Po západu slunce, který náš Aldi, jelikož si pořídil nový foťák, fotil na můj vkus příliš dlouho, jsme se odebrali na druhou stranu vulkánu k noclehu, abychom tam mohli ráno pozorovatvýchod slunce. Když říkám na můj vkus moc dlouho, nemá to nic společného s tím, že bych byla tak nepřející a nenechala nebožátka si vyfotit západ slunce, mimochodem mimořádně překrásného. Jednalo se o to, že (a to se rozhodně nevytahuju) jen já, ALdi a Rita jsme byli vybavení na pochod přes noční vulkán, tím myslím například to, že jen já a Rita jsme měli baterky-čelovky a Aldi měl také cosi jako lampu :)...a ostatní (světe div se) se vydali na výpravu toho to typu, jen se svítícím zapalovačem!

Tady jen tak pro pořádek taková malá statistika našeho výletu : 14 lidí, 3 stany, 2 vařiče na plyn.bombu, 2 lidi šli v ŽABKÁCH!, 3 lidi bez spacáku, 2 lidi prakticky bez ničeho, 2 čelovky a jedna baterka......dál: 80 balení instantních nudlí, 3 plech. slazeného kondenzovaného mléka, 1kg cukru (který mimochodem druhý večer došel, jelikož Indonésani mají nezřízenou vášeň prosladké), 1kg kafe, 1 balení čaje.... a kdo myslíte že měl vlastní nádobí (Tím myslím plecháčk a vlastní lžící) a lékárničku? Můžete třikrát hádat!...takže zachraňování vyvrknutých kotníků, kolen a jiná zranění zůstala zase na mě.

...tak zpátky k naší cestě přes vulkán. Jelikož se tedy rychle stmívá, tak jsme se snažila co nejvíc popohnat všechny k odchodu, což se mi sice nakonec povedlo, ale i tak nás tma tmoucí zastihla, a to bohužel v jednom z nejnepříjemnějších úseků a to v místech, kde se musela překonat taková poměrně srtmá proláklina. a ještě ke všemu se otočil výtr a jít v noci v syrném dýmu není zrovna procházka růžovým sadem....no nakonec ale všechno dobře dopadlo, všichni sešplhali do strže a pak se svorně vydrápali na horu na planinu a naštěstní nebyl nikdo vážně zraněn. (takhle to zní celkem krásně, že? Jenže to bylo asi tak, že jsem na horu jsem musela jako prní já s Ritou a Aldim, ten pak slezl zase dolů s našema baterkama, protože šplhat se svítícím zapalovačem po skalní stěně byl pro zbytek výpravy vážně krapet tvrdý oříšek...vzhledem k tomu, že většina z oněch zapalovačů už prakticky nesvítila, jelikož holt nejsou na dvě noci plného provozu zkrátka stavěný)

Tak sme tedy spali na východní straně sopky. Nejsem žádný cimprlich, však víte, ale musím uznat, že v noci tam byla vážně kosa. A tak ač sice nerada, jsem se nakonec slitovala nad oněma nebožákama bez spacáků a popůjčovala jim nejrůznější "přebytečné" kusy oblečení i můj sarong (čehož jsme pak trochu litovala, protože k ránu začala být tedy zim i mě)

To místo kde jsme spali se jmenuje Kebun Taman (=květinová zahrada), protože se v těchto místech vyskytuje květina/polokeř Aedelwis, velice populární mezi místním obyvatelstvem a jak můžou tak lezou nahoru a narvou toho co můžou (pak jim to ovšem policajti dole pod horou zase zabaví a napaří pokutu a tak), prý má zajistit něco na celý život, když jsme se teda ptala co všechno, tak jsme dostala odpověď: no, prostě všechno :/....klasika!

Po snídani cca v 8h, jsme se se pomalu vrátili k místu, kde jsme prve vystoupili na vrchol (nahoru, totiž vede jen jedna cesta), čímž jsme završili celý okruh okolo vulkánu.

Před samotným sestupem, ještě nutná pausa na Takran/bola Api (hra s míčem, který je vyroben z proutí) a okolo 11h jsme začali sestup dolů. Ve 15h pausa na oběd a v 17h jsme už byli dole na úpatí hory, kde nám místní policie/sekuritka zběžně prošacovala baťůžky, jestli jsme teda jako nenarvali nějakou Aedelwis a pak už hurá do Pdang-Pnjngu!

A náší výpravu jsme završili jak jinak, než v naší školní kantýně popíjejíc Teh telur (čaj vyšlehaný s cukrem a vaječným žloutkem)

Ps: Když jsem viděla, že dva ze členů načí výpravy jdou v žabkách, tak jsem si nyslela, že se asi pomátli, ale při cestě dolů jsem vyděla, že to je zde doopravdy velmi populární obuv k výpravě do hor...nejenže se jim nic nestalo, ale když jsme viděla jak někteří v těch žabkách BĚŽÍ po kamenitém svahu dolů, bez sebemenšího pocitu, že by si mohli ublížit, tak jsem pochopila, že jsou doopravdy jiná kultura ;)