Garut, Kampung Naga a Candi Cangkuang - okolí Bandungu aneb jak jsme hledali pyramidu

Tento příspěvek by se dal nazvat "hurá ven z Bandungu" nebo taky "konečně venku". Už tu jsem čtyři měsíce, ale zatím jsem si moc neužila žádný výlet po okolí Bandungu (sice jsem v mezi čase stihla Padangpanjang, Surarakartu i Yogyu, ale to se za okolí Bandungu považovat nedá). Ve středu večer za mnou dojela Nikola, která studuje v Yogyakartě a ve čtvrtek po ránu jsme vyrazily na jih.  

Ještě k původnímu záměru...Nikol mi psala, že by se za mnou ráda stavila ještě než odjede do Vietnamu, a že prej tu někde v okolí Garutu má být nějaká hora-kopec o kterém se do dones s určitostí neví jestli je přírodní a nebo uměle vytvořený, protože má mít tvar pyramidy. Podle internetu by to měla být Gunung Sadahurip u Garutu. Na internetu jsou skutečně fotky a nejrůznější dohady...ve smyslu "velké mystérium" atd...ale jak to tak bývá, celý svět zřejmě ví o něčem o čem místní nemají ani šajna (a nebo je to naopak??)

Takže plán byl: najít pyramidu a Kampung Naga...nemusím vám asi říkat, že ne všechno dopadlo podle plánu.
Z Bandungu jsme vyrazily ve čtvrtek ráno z Terminal bis Leuwi Panjang, autobus to byl nový a krásný...jen jsme tradičně museli asi hodinu a půl čekat než se naplní lidma. Do Garutu (63km) to je za 20tis. Rp. (cca 50kč) a jede se tam asi hodinu. Původní plán byl jet do Garutu a tam pozjišťovat něco o našem plánu jako kam a jak a kdy...ale jak jsme tak jely tím busem a postupně se vyjasňovalo tak jsme se rozhodly, že žádná křeč a prostě vystoupíme někde, kde se nám to bude líbit a v nějakým příhodným warungu vyzpovídáme nějakýho místního dědu. Ono totiž v Bandungu je už asi čtrnáct dní mimořádně hnusně, šedivo a zima (na rovníhové poměry cca 20°C a furt prší). Bandung byl kdysi veliké jezero obehnané sopkami, ale pak se to někde protrhlo a odteklo, takže Bandung je postaven na dně toho původního jezera a má kolem sebe hradbu sopečného pohoří což poměrně zásadně ovlivňuje místní klima. No...je to tu někdy skorem jak v Padangpanjangu :D (viz starší příspěvky). 

Vystoupily jsme někde na půli cesty mezi Cipanas a Garutem a po chvilce jsme to zapíchly u jedné paní co na ulici prodávala nudle nebo tak něco a ta tam měla dva dědky, jeden se vrtal ve starým videopřehrávači a ten druhej si strašně chtěl povídat...a tak jsme zjistili fůru věcí...ale o pyramidě nic...zato nám ale poradil, z kama že se dostaneme na Candi Cangkuang a kolik nás to bude stát. To byla vážně užitečná rada, protože do Candi Cangkuang se dostanete z Leles (to je městečko zhruba na půli cesty mezi Bandungem a Garutem) taže jsme to vzali prvním angkotem co jel kolem zpátky. V Leles jsme vystoupily na Alun-Alun a z tama už se musí koňmo - dilmanem (to je taková brička zažená jedním indonéským pidikoněm, o kterém, jsem chvílema pochybovala, jestli nás vůbec uveze), jedna cesta vychází na 10tis. Rp pro dva lidi, ale znáte, to...musíte se s nima chvíli dohadovat, než pochopí, že víte kolik to má stát a nemůžou po vás chtít dvakrát až třikrát tolik...

Candi Cangkuang je hinduistický "chrámek" z 8. stol.nl. a stojí na vzvýšenině nad Situ Cangkuang, což je takový větší rybník, něco jako náš mácháč. Ale zase, klasika, vstup do areálu byl asi za 4tis.Rp/os. ale za převoz takovýma bamabusovýma loďkama chtěli 85tis.Rp...no, tak jsme si sedli na břeh a postupně šla cena dolů...až jsme zakotvili na 25tis.Rp za dvě osoby, když pojedeme společně s dalšíma třema lidma co už čekali na jedné z loděk, stejně tak jejich matematika je podivná- my jsme platiti 25 a oni 35 že by 10za osobu plus 5 od každý skupinky na víc jako prémie převozníkovi? 

Vystoupili jsme a pomalu vyšli nahoru k chrámu přes takový miniaturní skanzen...

U chrámu je malé muzeum, kde nám chlapík,co tam pracuje dal spousty zajímavých rad a typů kam po okolí Bandungu, když ale přišla opět řeč na pyramidu tak se zasmál a řekl že ví o tom, že si spousta lidí včetně některých vědců myslí, že je to uměle vytvořená pyramaida, jenže on - zaměstnanec archeologického ústavu - tam byl, a je prokázáno, že je to jen náhoda a že celý ten kopec je přírodní, sopečného původu a ten pravidelný tvar má jen náhodou...trochu nám to pokazilo plány, ale co se dá dělat...otázka je, jestli se mu dá věřit, nic méně jsme se rozhodli, že necháme pyramidy na příště a pojedeme do Garutu a uvidí me.

A tak jsme se vrátily do Lelesu a vlezly jsme do angkotu, který měl údajně jet do Garutu. Co čert nechtěl, už jsme se ten den do Garutu nedostaly, protože...ten angkot byl plnej ženskejch a dětí (z jedný rodiny) a ty se jeli koupat do Cipanas (ci = sundanéský výraz pro vodu a panas = horký) a tak jel angkot nejdřív do Cipanas. No a my taky! Nejstarší pani v angkotu byla děsně upovídaná, ale milá a byla s nima všema sranda (teda až na děcka, ty koukali trochu vyjeveně), a když už jsme tedy byly v Cipanas, tak jsme se rozhodly, že tam přespíme a brzo ráno půjdeme na Gunung Guntur a pak už snad konečně do Garutu.

V Cipanasu jsou termální prameny a je to jedno z oblíbených rekreačních míst v okolí Bandungu (dalším je např. Ciwidei - tam mají ale navíc ještě sirné bahno), jenže ani jedna z nás jsme neměly plavky a tak jsme si koupily v jednom místním krámku trenky a šly se porozhlédnout po nějakém ubytování. Bylo to zpočátku poněkud depresivní, protože všichni nám říkali takový děsný sumy a už to vypadalo, že nejlevnější to bude za 200tis/noc. Naštěstí opět oblíbený "systém warung = info" nezklamal a tak jsme se ubytovaly na docela pěkném místě a v relativně čistém pokoji (tím myslím, že tam nebyla zvířátka - ale pod polštářem byl něčí vlas),jenže měly jsme spacáky, tak to ani moc nevadilo. 

Cipanas má zvláštní atmosféru, úplně jako v létě na Mácháči - ne že by tam byly pláže na kterých by se grilovali rekreanti, ale celé to městečko je takové podivně sezóní, všechny warungy jsou jen jako rychlé občerstvení - nudle, čaj a šup do vody - a místní jsou taky takový odevzdaní, je tam taková líná atmosféra o který si člověk nemůže být jistej jestli je ještě příjemná nebo už ne.

Na plovárně jsme opět potkaly naši skupinku z angkotu a tentokrát i jejich babičku. Ta se sice nekoupala, ale už chápu po kom byla ta paní tak upovídaná (myslím, že vám nemusím říkat, že mám adresu a musela jsem slíbit, že přijedu někdy na návštěvu)

 Když jsme se vrátily do hotelu tak bylo něco po sedné, ale my byly tak mrtvé (asi z té teplé vody), že jsme šly brzo spát. Náš plán na druhý den byl totiž ten, že vstanem ve čtyři ráno (plus mínus) a o půl pátý vyrazíme na kopec. Náš spánek a tím i náš plán nám zkomplikoval jeden mejdan, který si udělali místní na dvorku našeho hotelu (což o to, kdyby se jen bavili, tak nás asi neprobuděj, ale Indonésie je motorková země a tak mě z mého sladkého spánku něco po desátý probudil nějaký dobrák, co si tůroval mašinu evidentně před naším oknem). Nevím kdy večírek zkončil, ale mě nějak ukolíbalo k spánku to, že jsem si představovala co zlýho bych jim tak asi na oplátku mohla provést...muhehehe!

...ve čtyři nás probudila mimořádně krásná melodie. Totiž muezín co svolával na raní modlidby ještě před samotným Azánem zpíval nějakou píseň, asi jako budíček, jakou jsem ještě nikdy před prvním Azánem neslyšela, budu se tam muset někdy vrátit a nahrát si to. No, nakonec jsme se tedy na půl ještě v komatu vydaly na kopec, jenže i když jsme se ptaly místních na cestu a pak i jednoho pána s co se najednou jen tak z ničeho nic vyloupnul z křoví s ptačí klíckou, nakonec jsme na kopec nedošly, jen k úpatí, ale i od tamtud byl krásný výhled.

Do Garutu jsme dorazily kolem desáté ráno. Jen co jsme tam dojely, tak jsme pochopily že včerejšek byl asi něčím mimořádný, protože nás nenechal dojet do Garutu. Garut je takové městečko nic moc o ničem a ani jsme se tam necítily dobře a tak jsme se tam jen najedly a vyrazily do Kampung Naga.

Kampung Naga je tradiční Sundanéská vesnice zhruba na půli cesty z Garutu do Taksikmalaya. Cesta stála 15tis/os a za hodinku jsme tam byly. Je vidět jak v období dešťů turismus moc nekvete a tak tam nebyla skorem ani noha. Samotná vesnice leží v údolíčku na jehož svazích je to samé rýžové políčko.

Sestupuje se tam po kamených schodech, které jsou o něco delší než proslulé schody Bechyňské. Je to takový skanzen - domy jsou dřevěné, natřené na bílo s tmavými doškovými střechami. Byl tam klid, příjemě...i když já si vždycky na takovýchto místech připadám tak nějak nepatřičně, ale to bude asi tím neustálým "bule huntingem" a tak se vždycky vcítím do místních obyvatel, kteří tam jsou jak zvířátka v zoologické vydáni na pospas turistům i když z toho do jisté míry profitují. Teď ale mají klid a téměř nikdo je neruší.

Posvačily jsme na břehu řeky u jezu a rozhodly se, že v Garutu spát nebudeme a že pojedeme rovnou zpátky do Bandungu a druhý den pojedeme na sever - na vulkán Tangkuban Perahu...a o tom příště.