Jak jsme si pořídili internet

Zdravím Vás,

Po delší odmlce, kdy jsme odjeli s mužem do Evropy a já tam pak zůstala až do Září, protože Indonéský Imigrační systém je velice zajímavý, jsem zpět. Také jsme se stěhovali a chvíli trvalo, než se nám podařilo zavést do našeho domu internet...jo, to bylo velice zábavné.
Když jsme se nastěhovali do našeho nového domu, začali jsme zjišťovat, jak vyřešit internet, protože telefoní kabel sem zaveden nebyl. Přes takový ten modem co se strká do počítače se nedá pracovat a pro náši práci je internet klíčový. Zajeli jsme tedy na nejbližší pobočku telefoní společnosti. 

Postup by měl být takový, že po té co vlezete do budovy, dojdete k informačnímu pultíku a tam dostanete pořadové číslo na přepážku...tak by to alespoň mělo být, jenže to nám tak trochu nedošlo...

I přes svou lásku k Indonésii musím konstatovat, že vím čím to bylo zapříčiněno - MNOU. Ale nebudu předbíhat...

Takže jsme došli k informačnímu pultíku, kde nám pán s mrožím knírem sdělil, že než vůbec můžeme požádat o zavedení telefoní linky/internetu, musí tam vyslat techniky aby se podívali, kde je nejbližší přípojka od kud by to šlo natáhnout. Mě se to sice moc nezdálo, ale můj muž ve své bezbřehé naivitě prohlásil, že to asi tak bude, a pán si na něj vzal telefon a že se mu technici ozvou. Zajímavé bylo, že se ozvali asi do 15 minut. A tak jsme zrušili jednu schůzku a vyrazili k domovu. Než jsme se tam ale dostali, tak ten člověk už tam zase nebyl a že dojede druhý den. 

Druhý den přijel technik. Zajímavé bylo, že mi byl celou dobu nějakej povědomej a neustále jsem přemýšlela, kde jsem toho chlapa jenom viděla. Takže dostal kafíčko a pak vyrazil na obchůzku okolí...asi za hodinu se vrátil s tím, že v celým  sousedství žádná přípojka není a nejližší se nachází cca 350 m od našeho domu, a že telefonní společnost poskytuje pouze 80m kabelu a zbytek si musíme doplatit (cca 2500 IDR za metr) a on že kabel koupí a nainstaluje. Znova dostal kafíčko a mě to konečně došlo! Tenhle chlápek se tam celou dobu, co jsme byli na pobočce telefoní společnosti, nenápadně vochomejtal kolem informačního pultíku. Když jsem ho požádala, aby mám teda laskavě vydal nějaké písemné stanovisko pro pobočku, tak se začal cukat, a ať prej mu zavoláme až se rozhodneme. Tak jsme mu poděkovali a vypoklonkovali ho pryč. Když jsem to mužovi sdělila, že to bylo nějaký divný, nebyla jsem si jistá, jestli mu došlo to samý co mě. Každopádně jsme začali hledat jiný alternativní metody internetu a po několika dnech jsme opět skončili na pobočce telefoní společnosti. 

Tentokrát vše proběhlo naprosto korektně, došli jsme tam, dostali číslo, došli k pultíku a pověděli slečně za přepážkou o naší zkušenosti s "člověkem od nich". Koukala na nás s otevřenou pusou a bylo jasně vidět, že je zaujatá naší "story s technikem". Pak řekla, že to nechá prošetřit, protože to je velice nestandartní postup. Požádala o telefoní číslo na toho člověka a zjistila, že sice dělá pro onu společnost, ale pro jinou pobočku a že to celý nějak zavání levotou. Pak jsme se dozvěděli, že to co nám milej "technik" nakecal je blbost. A že společnost poskytuje asi 160 m kabelu. Ptala jsem se jí, jak je možný, že tam kde bydlíme, nejsou telefonní kabely - dostala jsem logickou odpověď: Všichni mají mobily a tak už před lety odstranili kabely aby je někdo neukradl (v Indonésii jsou kabely pořád na sloupech, ne v zemi).

Slečna vyplnila nějaké papíry a druhý den přišli ti správní technici. Zjistili, že potřebujeme jen asi 50m kabelu (a jen za 2000IDR za metr) protože přípojka je sice dál, ale mnohem blíž než se nám snažil nakecat ten první chlápek. a za hodinu bylo povšem a voilá...Máme doma internet.

Když ti chlápci odešli, přišel za mnou můj muž a ptal se mě, jestli si myslím to samý co on? "Jako že se nás ten první snažil ochcat protože viděl bílou holku?" odpověla jsem. Souhlasil s posmutnělým výrazem ve tváři.

DAILY LIFE IN INDONESIA V.

Jak se najíst na ulici.

Pokaždé, když jsem se vrátím do Čech, tak se musím zbavovat neochvějného pocitu, že se stala nějaká tragédie nebo možná vypukla epidemie, následkem čehož vymřely dvě třetiny populace a proto na ulici nepotkáte ani nohu (oproti Indonésii) a kdyby vás náhodou přepadl hlad, tak budete muset vykonat složitou a poměrně dlouhou pěší tůru a hledat čím ten hlad na ulici zahnat. V lepším případě narazíte na nějaké okénko rychlého občerstvení, ale jejich nabídka bývá většinou monotóní - párek v rohlíku, smažák, hranolky a variace na hamburger. Zrovna to poslední mě přivádí do dětství, kdy na zastávce metra (tehdy konečné stanici) Holešovice, stával přívěs ve kterým měli ty nejlepší hamburgery s kysaným zelím...když pak onen přívěs zmizel a místo něj vyrostl Mekáč, byli jsme všichni zhnusení (hlavně kvůli nepoměru cena - množství a o chuti ani nemuluvě). Obecně je to spíš jen takové "mezi-jídlo", prostě se něčím rychle zaplácnout než se dojde domů, protože na každodení stravování po restauracích normální člověk nemá dost peněz.

Fastfood po indonésku

V Indonésii je to naopak. Nejen že je jídlo na každém kroku, ale i jeho cena je příznivá a kvalita bývá urcěná množstvím lidí, kteří u stánku postávají a čekají až na mě přijde řada a nebo na lavičkách či na zemi na rohožích konzumují to, co onen stánkař nabízí. Mnohdy dokonce takový stánek nabízí mnohem lepší a čerstvější stravu na rozdíl od některých Rumah Makanů...ale je třeba dávat pozor.

Asi největší rozdílem mezi Evropou (lépe řečeno Českou Republikou) je systém pouličního stravování. 

Rozdělila bych ho do dvou základních skupin:

1. jídlo za kterým se vydáte Vy (Pedagang Makanan Kaki Lima - doslova přeloženo "pětistopý prodejce jídla")

2. jídlo které se vydá za vámi (Pedanag Keliling - obecný název pro "kroužícího prodejce")

Do první skupiny patří ti prodejci, kteří svůj Gerobak (stánek/vozíček) každý den dopraví na učité místo, kde je jejich zákazníci vždycky najdou. Do té druhé skupiny patří ti, kteří obcházejí okolí a obvykle krouží po stejné trase v různých deních i nočních hodinách a podle zvuků, kterými se ohlašují můžete poznat který z nich se kvám zrovna blíží.

1. Pedagang Makanan Kaki Lima (PMKL)

Asi nečastějším prodávaným jídlem v "suchém skupenství" bývá: Nasi Goreng (smažená rýže - takové Indonéské rizoto), Mie Goreng (smažené nudle), Ayam Goreng / Bakar (smažené/grilované kuře), Bebek Goreng / Bakar (smažená/grilovaná Kachna), Pecel Lele Goreng (smažený sumeček), Ikan Bakar (grilovaná ryba) atd... Prodejci s tímto sortimentem bývají nejčastěji označeni bílou (pokud je nová, jinak ušmudlanou šedou) plachtou, na které jsou tyto jídla vypsána a která také chrání zákazníky před vnějšími vlivy v případě konzumace na místě a často na ní bývají vymalována zvířátka která podávají. Pokud prodávají i grilované varianty tak je snadno najdete i po čuchu. Grilují obvykle na kokosových skořápkách což dodává skvělou chuť a aroma.

Klasický stánek se smaženými zviřátky / Bebek Goreng

Dalším velice populárním jídlem je Sate (čti saté). Sate jsou vlastně takové ogrilované mini-špízy z hovězího (Sate Sapi), kuřecího (Sate Ayam) nebo kozího masa (Sate Kambing), podávané s rýžovým knedlíkem (ketupat) a zalité hustou omáčkou (Kuah Saté) z praženého kokosu a buráků. Opět se dá snadno nalést i po čuchu. Mívají mnoho variant podle původu onoho prodejce. Nejčastějšími a také nejoblíbenějšími bývájí Saté Padang a Saté Madura.

Saté  Padang (pán se jmenuje Ajo a má svůj stánek u nás před barákem)

Z částečně tekutých jídel je nejčastějším Bubur (kaše). Buburů je celá řada a mají sladké i slané varianty asi nejčastějšími jsou Bubur Kacang hijau (sladká kaše z fazolek mungo) a Bubur Ayam (rýžová kaše na slano s kuřecím masem). Jsou i další např. Bubur Jagung (sladká - kukuřičná kaše).

Bubur Ayam od naproti...a ktomu křepelčí vajíčka nebo jatýrka na špejli

A dostáváme se k polévkám: Soto Ayam (kuřecí polévka) opět v mnoha variantách podle místa původu. Obvykle to bývá žlutý kořeněný kuřecí vývar s rýží, rýžovými nudlemi, sojovými nebo fazolovými klíčky a nasekaným čerstvým rajčetem, petrželkou, na tvrdo uvařeným vejcem a limetkou. Někdy je vývar smíchaný s kokosovým mlékem což je také nesmírně chutné.

Soto Ayam

Mie Ayam / Jamur jsou nudle s dušeným kuřecím ragů nebo houbami nebo obojím, zalité čirým vývarem a spařenou zeleninou (sawi hijau) a někdy i s klíčky a Pangsitem (smažené křupínky s tenkého těsta).

Mie Ayam Pangsit

Bakso/Baso (knedlíčková polévka) je děsně populární, i když s těmi "knedlíčky" by se dál hrát ping-pong. Naší knedlíčkovou polévku rozhodně nečekejte. "Knedlíčky" jsou obvykle z hovězího masa ale někdy se dají najít i rybí a bývají v mnoha velikostech a někdy jsou i plněné celým vejcem (to je pak takový mega knedlík). Do Baksa se dávají i nudle -klasické nebo rýžové a pro chuť se přidává i chilly omáčka (sambal), sladká sojová omáčka (kecap manis) a ocet. A opět může být celá škála druhů podle zeměpisného původu. Například Bakso Malang - knedlíčky mají hrubší strukturu a místo nudlí tam bývá přidán gorengan pangsit (jakási smaženka z těsta).

Standartní hovězí Bakso s dvěma druhy nudlí

Co se snídaňového menu týká, bývá to obvykle Lontong/Ketupat Sayur (rýžový knedlík/rýžová polenta se středně pálivou zeleninovou omáčkou z kokosového mléka a vejcem) a Ketoprak/Toprak (opět rýžový knedlík s hustou pálivou burákovou omáčkou)

Lontong Sayur s růžovejma křupkama

Ketoprak

Ještě jedním zajímavým jidlem je Martabak (plněná placka, původem ze severní Afriky). Jeho klasická slaná varianta (Martabak Telor) bývá s mletým hovězím masem s vajíčkem a cibulí zabaleného do tenké placky coby do balíčku a zapečené na plotně. Má i bezmasou variantu pouze s vejcem a zeleninou. Podává se k němu pálivá sladko - kyselá omáčka. Existuje i sladký Martabak což je takový veliký tlustý kulatý lívanec, který se po propečení překrojí na půl a plní se čokoládou, sýrem a také nechutně velkým množstvím margarínu (pokud ho budete chtít vyzkoušet, důrazně chtějte bez margarinu "tanpa margarin/blue brand", protože jinak je to něco strašného, ale místní to milují)

Martabak Telor

No a málem bych zapoměla na Gado-Gado a Rujak. Gado-Gado (nebo také Lotek) je zeleninový salát se studenými nudlemi a někdy i s natvrdo vařeným vejcem, přelitý výraznou ostrou burákovou omáčkou. Rujak je salát ovocný, taktéž přelitý ostrou burákovou omáčkou ale obroti Gado-Gado má nakyslou příchuť. Je to "ďábelsky osvěžující".

Rujak

Toto jsou nejčastější z hlavních jídel, která na ulici potkáte, jsou samozřejmě i další a každá oblast Indonésie má i svoje varianty těchto jídel (asi nejlépe je to vidět na Nasi Goreng - to si můžete osobně během cestování vyzkoušet). 

Co se týká daších jídel co se na ulici dají sehnat, tak to bývají "snacky" a sladkosti. ale upozorňuju, že skorem všechno bývá smažené. Jo a taky se nelekejte oblíbené kombinace čokoláda+sýr.

Gorengan - To jsou smažené věci obvykle v těstíčku. Taková Indonéstá Tempura, jestli to znáte. Nejčastější je Bakwan (smaženka z mrkne a zelí, chutná podobně jako náš bramborák), Tempeh Goreng (smažený tempeh), Tahu isi (smažené tofu plněné zeleninou, někdy velice ostré), Jamur Goreng (smažené houby - podobné naší hlívě ústřičné) atd...

Gorengan (tihle dva nám také stánkují před domem, jsou úžasní a jejich smaženky excelentní!)

Z těch sladkých to jsou Pisang Goreng (smažený banán) někdy také Pisang Pasir (neboli písečný babán - nebojte není to písek ale cukr), Kue Pancong (to jsou takové pečené půlměsíčky z kokosu s čokoládou nebo se sýrem), no a pak je tu velká skupina něčeho čemu se obecně říká Roti bakar (grilovanej chleba), to je Indonéský chleba, obvykle potřený margarýnem opečený na plotýnce zasypaný čokoládovýma granulema a sýrem a zalitý slazeným kondenzovaným mlékem (jen pro silné a cukru odolné jedince) atd... jsou jich desítky druhů a jejich variant což by potřebovalo několik daších kapitol, ale pro základní oriantaci si myslím že to stačí.

Když si kupujete gorengan, tak určujete množství nabídnutou částkou...např. za 2000 Rp, 5000 Rp atd...pokud by jste to chtěli na kusy tak jeden kus se pohybuje od 500 - 1000 Rp podle druhu.

A dostáváme se k "jídlu co si vás najde"

To jsou vlastně skorem všechny výše jmenované doplněné o několik daších jako např. zmrzlinář nebo prodejce dušených/vařených hlíz a banánů a Bajiguru. Jak by se mohlo na první pohled zdát, tak nebloumají jen po ulicích a nesnaží se něco prodat ale jdou podle pravidelných tras a taky tam, kde si od nich lidé rádi kupují. Obvykle to bývá v uličkách obytných komlexů, protože PMKL bývají podél hlavních ulic a tak toho Pedagang Keliling využívají. 

Někdy mívají vozíček přidělaný na kolo, nebo jej jen tak tlačí, ale řada z nich používá PIKUL (nosnou tyč) buď ze dřeva, ale častěji z bambusu na jejichž koncích mají vahadlově zavěšeny propriety na vaření nebo koše. Tito prodejci se již předem ohlašují nějakými zvuky, které také do určité míry charakterizují to co prodávají. Například slyšíte-li cinkání o porcelánovou misku, blíží se k vám Bakso a nebo Sekoteng (viz Daily Life in Indonésia III), pokud je ten zvuk spíše kovový, pak se nejpravděpodobněji blíží Nasi Goreng no a když slišíte něco jako zvoneček tak to bude nejspíš zmrzlinář. Zvuků je celá řada a mnohdy nezáleží na tom co přesně onen dotyčný/á prodává, ale snaží se odlišit od ostatních, kteří tou onou čtvrtí také kroužívají, proto vám doporučuji, když uslišíte zvuk misky, zvonku, dutý dřevěný zvuk, trumpetku, parní píšťalku atd...vykoukněte před barák a podívejte se a zapamatujte si jaké že dobroty se kvám blíží. Někdy vám to usnadní i sami prodejci tím, že rovnou vykřikují co prodávají.

Kaki lima zakotvili přes poledne v parku 

Jak sami vydíte, možností je hodně, ale i opatrnosti není nikdy dost. Jedním z problémů Indonéského stravování není ani tak hygiena jak by se na první pohled mohlo zdát ale chemie. Indonésané do všeho rvou Glutaman sodný (nebo také Glutamát Sodný). Když jíte někde v restaurantu (Rumah Makan) tak těžko ovlivníte složení a můžete si být natuty jistí že ho tam bude v každé porci požehnaně. Na ulici to máte více či méně šanci ovlivnit tím, že budete žádat aby to bylo TANPA PECIN (čti Pečin)/Ajino Moto ("Adžino moto" - to je značka nejpopulárnějšího výrobce téhle příšernosti).

Také se nelekejte, když uvidíte na stánku s Baksem napsáno BEBAS FORMALIN (tzn. bez formaldehydu). Před několika lety potravinářská kontrola zjistila, že někteří výrobci Baksa přidávali do knedlíčků formaldehyd "aby dlouho vydržely" i přesto že formaldehyd vážně požkozuje játra, srdce i ledviny. Byla to celkem velká kauza a teď by už mělo být veškeré Bakso bezpečné (doufejme).

No a kdybyste přeci jen neměli odvahu jíst přímo a na ulici a nechat se u toho "očumovat",  můžete prodavači říct, že to chcete "BUNGKUS" a on vám to zabalí s sebou, ale ne vždycky to je zabalené k přímé konzumaci, takže pokud nemáte jak a čím to doma/na hotelu sníst, budete mít možná trochu problém....já si s sebou proto vždycky vozím alespoň lžíci.

Přeji dobrou chuť.

ratingTextUndefined

DAILY LIFE IN INDONESIA IV.

Jak na vedro

Bylo by nefér tvrdit, že veškeré mé rady pocházejí z mých osobních zkušeností a že jsem na ně přišla výhradně sama systémem pokus - omyl. 

Myslím, že jsem na cestách nikdy neměla s ničím příliš veliké potíže (narozdíl někerých mých kamarádů a spolužáků) hlavně díky dobrým radám, kterými mě od dětství bohatě zásobovali moji prarodiče. Dokonce jsem jim svého času přezdívala Africký dědeček a babička, když jsem je jako dítě potřebovala odlišit od těch druhých dvou. Moji prarodiče strávili řadu let při východním pobřeží tropické Afriky a jejich osobní zkušenosti a vzpomínky mi byli velikým zdrojem ponaučení a inspirace. Nikdy jsem sice v rovníkové Africe nebyla, ale tropy jako tropy, ne? Z jejich vyprávění jsem si odnesla mnohem víc rad a poznatků než kdybych ustavičně louskala cestopisy a knihy typu "jak přežít".

Když jsem poprvé jela do Indonésie, představovala jsem si, že to nemůže být o moc horší než v létě v Itálii nebo Tunisku. To se dalo celkem dobře snést. Ale tropy jsou jiné - vlhké. A ta kombinace vysokých teplot a vlhkosti je dobrý test hlavně psychické než fyzické odolnosti a to z toho důvodu, že jsme již od mládí očkováni skrz televizní obrazovky, že jedině suché podpaží je to pravé a být neustále zpocený je naprosto společensky poněkud unappetitlich. Tak na toto prosím vás rychle zapomeňte, protože to by jste se museli natírat antiperspirantem od hlavy až k patě a stejně by vám to vydrželo maximálně do oběda.

Aklimatizace chce čas a není dobré to "lámat přes koleno", mohlo by vás to stát zdraví. A pokud sem pojedete jen na dovolenou, tak to můžete alespoň přiřadit ke svým zážitkům. 

Kombinací mých zkušeností se zkušenostmi mých prarodičů jsem pro vás sestavila pár užitečných rad, jak přežít to vedro a nezbláznit se z něho.

1. Vyrovnejte se s tím hlavně psychicky. Smiřte se stím, že tady prostě hic je a snažtě se tím příliš neobtěžovat svou mysl. Pokud vás to uklidní nejste v tom sami. I Indonésané se potí a vysoké teploty také prožívají, i když by na to měli být zvyklí. To, že je i v největších hicech potkáte v tričku z dlouhým rukávem nebo dokonce v bundě, nemá nic společného s tím, že by jim bylo chladno. V konceptu krásy se Asie s Evropou rozchází mimo jiné v tom, že se neopalují a chtějí být co nejsvětlejší. A tak se chrání oděvem a večer se natírají bělícími krémy a nechápou proč si běloši na plážích s takovou oblibou grilujou svou přirozeně bílou pokožku aby pak celí rudí čekali až zhnědnou.     

2. Nevystavujte se teplotním šokům. Babička vždycky říkala, že je lepší si dát teplý čaj než nápoj s ledem. Je to teorie o vyrovnání teplot. Neříkám, aby jste se prolévali horkým čajem, když je vám z vedra na vzdechnutí, ale pamatujte si, že před tím, než do sebe nějaké ledové pití obrátíte, je dobré se alespoň nějak ochladit. Například tím, že si sednete do stínu a budete pít velice pomalu, v opačném případě by vás taky mohlo klepnout. Já osobně dávám přednost čaji, který má teplotu okolí a to není nijak složité docílit, pijete-li Es Teh ve warungu. Indonésané připravují ledový čaj klasicky (ve většině případů - tady platí ponaučení, že čím dražší rumah makan tím větší chemka na pití) a to tak, že připraví normální čaj zalitý vroucí vodou a když pustí barvu tak do toho hodí led před vámi to přistane ještě půl na půl ledové/horké  a pak už stačí brčkem pomalu upíjet postupně chladnoucí nápoj a jsme z toho venku. 

Jestliže si na led netroufáte (a já se vám nedivím) nechte si nápoj "odrazit", krapet zteplat. 

Další věcí je AC - Klimatizace. To je mor. Já vždycky toto setkání odnesu nastuzením. Indonésané normálně klimatizaci nepoužívají, ale tam kde ji mají (v dopravních prostředcích, obchodech, úřadech atd...) to vohulej na maximum a vy se s polu s ostatními klepete zimou a proklínáte sami sebe, že jste nechali svetr doma. Pokud víte, že vás něco takového čeká, je dobré sebou nosit alespoň nějaký větší šál nebo šátek a zachránit se, protože pak od tamtud vylezete a venkovní teplota vás srazí na kolena.

Jestli máte klimatizaci v hotelu na pokoji tak ji používejte velice opatrně, protože celý den strávený v horkovzdušné troubě kombinované s parním hrcem a potom spánek v lednici vám patrně neudělá dobře a být nastydlí v létě je doopravdy opruz.

3. Deodorant a pudr. Kdo ještě nikdy v životě neměl vlka, tak tady má velice reálnou šanci této zkušenosti nabýt, zejména podcení-li toaletní hygienu (viz. DAILY LIFE IN INDONESIA II.). Kdo se s tímto jevem již setkal, tomu nemusím vysvětlovat, že pudr (chcete-li zásyp) je věc dospělou populací naprosto nedoceněná. Nikoliv však v tropech. Vřele vám doporučuji, vezměte si z domova, nějaké příruční balení dětského zásypu, kterým ošetříte intimní partie, a v Indonéských obchodech se pak podívejte po jedné velice užitečné věci - pudru s mentholem (ten ovšen na oné partie nenanášejte). Pudr s mentholem má jednu úžasnou vlastnost - štiplavě ochlazuje. Nejlepší je nanést ho na celé tělo (krom oněch partií) hned po raní koupeli. Jedním z nejúčinějších, který můžete sehnat je "PRICKLY HEAT", ten je již svým balením v plechové pixle nepřehlédnutený a připomíná tak dávné koloniální časy. Jsou tu samozřejně i jiné, jemnější ale méně účiné.

Pricly Heat powder

Můžete samozřejmě sehnat i celou řadu parfémovaných tělových pudrů bez mentholu. Pokud Nemůžete bez deodorantu/antiperspirantu v podpaždí být, kombinujte jej s pudrem.

Další zajímavou věcí je tzv. minyak angin - větrový olej. Indonésané se jím natírají a nebo ho jen tak čuchají skorem pořád. Má větší grády než minyak kayu putih a je více o aromaterapii...prostě aby vám bylo míň na vzdechnutí. Já osobně si ho nanáším na zátylek a na tepové body a spánky (ale tady pozor na oči!). Jeho účinek je podobný jako u Prickly Heat - pálivě chladí. Ono vás to spíš probere a osvěží než ochladí, ale mě to kolikrát zachránilo před trudomyslností :) Prodává se ve formě rol-onů velikosti cca do dlaně a s různými aromaty. V obchodech jej naleznete v sekci léčiv.

4. Ochlazujte se stravou. Asi budete z počátku překvapeni, ale Indonésané konzumují většinu jídel studených, nebo alespoň zchladlých na "pokojovou teplotu", dáli se to tak říct, to proto, že i velmi pálivé jídlo nemá tak zařívací efekt pokud se nejí horké. Snaže se své tělo nezahřívat příliš pávivým jídlem (to zní možná jako vtip, když víte jak Indonésané milují pálivá jídla). Obecně se snažte vyhnout konzumaci zázvoru, chilly papriček ale i kuřecímu masu. Pokud nejste vegetariáni tak z masa má ochlazující efekt maso kozí, jinak syrová zelenina a ovoce (dobře omyté) v jakém koliv množství. V Indonésii můžete koupit džus z čerstvého tropického ovoce nebo kokosové mléko (vlastně spíš kokosovou vodu) na každém kroku za pár kaček tak toho využijtě - ale chtějte to bez kondenzovaného mléka (tanpa susu) a bez cukru (tanpa gula). Přesný přehled ochlazujících a zahřívacích potravin si můžete sami dohledat, to by bylo na celou samostatnou kapitolu a já nejsem výživový poradce :D

5. Pořiďte si vějíř. Můžete si ho přivést nebo kooupit až tady, ale rozhodně se vám bude hodit. Já ho nosím v kabeli neustále stejně tak jako deštník. Pokud vám vějíř příjde příliš zženštilý způsob ochlazování se, tak můžete sáhnout po kapesním větráčku na baterky, je to na vás.

6. Snažte se odpočívat a pokud jste tedy nepřijeli za účelem ogrilováváníse, tak se příliš neexponujte přímému slunci i přesto, že jste se natřeli "padesátkou", protože ta vám od přehrátí nepomůže.

Hodně zdaru a chladnou hlavu.

DAILY LIFE IN INDONESIA III.

Období dešťů aneb jak nenastydnout v tropech.

Sopečná sezóna téměř za námi a období děšťů (musim hujan) v plném proudu.

Pokud se v tomto období chystáte do Indonésie, je nutné se připravit na to, že budete nejen zpocení, ale také dost často provlhlí a mokří. Indonésie má totiž (narozdíl od severních států jihovýchodní asie např. Thajska, Malaisie či Barmy atd...) období dešťů od podzimu do jara, a tak jsou v zimních měsících letenky za lákavé bezkonkurenční ceny. Období dešťů není nijak tragické a pokud nemáte rádi příliš vysoké teploty, ale toužíte se podívat do tropů, je období dešťů pro vás nejlepší i když je potřeba cestu lépe promyslet...a na opalování to obvykle moc není.

Té vlhkosti se takřka nevyhnete, ale dá se jí přizpůsobit.

Tu máte pár základních rad, snad vám budou k dobru.

1. Myslete pozitivně! Nestresujte se, že vám kvůli dešti něco unikne...čas je v Indonésii relativní pojem, a sami Indonésané déšť také prožívají ( "prší/pršelo" to je jedna z nejčastějších omluv/výmluv proč nedorazit na schůzku, do školy atd...)

2. Neberte si s sebou nic, co snadno zplesniví nebo co nevydrží promočení dešťem. Vetšina kožených věcí (boty, sandály, přezky ...atd) snadno a rychle podléhá plísni. Pokud ale na těchto věcech doopravdy trváte, dá se jim pomoct impregnací (jak jsem psala v článku o komárech, já si napustila sandály Cajuputovým olejem - minyak kayu putih) a při každé příležitosti je exponovat slunci.
Během období dešťů prší nimimálně jednou denně téměř v celé indonésii a to většinou v odpoledních a večerních hodinách.

Já sama během tohoto období chodím ve městě převážně v plastových balerínách, žabkách a občas trackingových sandálech (i když nerada, pásky zůstávají dlouho vlhké a dost pak páchnou).

3. Vemte si dešťník. I když jste zarytí pláštěnkáři, tak deštník vám umožní reagovat rychleji. Déšť se sice dá předvídat, kór když vydíte zamračený nebe. Jenže pak začne pršet z ničeho nic a s takovou vervou, že hledání a navlíkání pláštěnky by bylo kontraproduktivní. Prostě rychle roztáhnout deštník a zdrhat. Pak si tu plášťěnku můžete vklidu někde natáhnout, ale tropický déšť má takovou sílu, že by jste byli mokří tak jako tak...

4. V případě, že se schyluje k dešťi, začněte se okamžitě poohlížet po vhodném místě, kde tu čivu přečkáte, protože v některých případech může pršet i hodiny, takže je dobrý zapadnout někam, kde se můžete posadit a dát si čaj nebo kávu. V klidu, bez stresu. Nespoléhejte na to, že se schováte pod stromem...to vydrží tak na nejvýš pět-deset minut a i když strom poněkud zmírní účinky deště, tak budete za chvíli mokří taky (pokud sebou tedy nemáte deštník viz bod 3.)

5. Zahřejte se. Možná vám to připadá divné, proč byste se měli v tropech zahřívat, ale obzvlášť jestli promoknete je dobré nějak své tělo prohřát nejlépe zevnitř, protože během období dešťu neuschnete rychle a kdo by chtěl být o dovolený nastydlej,že? Pokud sebou máte něco ostřejšího, tak si dejte štampli, ale Je mnohem účinější použít nějaké místní zdroje horkých zázvorových nápojů. Avšak pozor, nic pro měkejše!

Nejoblíbenějšími zahřívacími nápoji jsou:

Air Jahe - to je svařená voda a zázvor , toto je základ skoro všech zázvorovejch "pítí", ale pije se i samostatně, zahřívá a pomáhá srovnat zažívací systém. Nelekejte se, že nemá takovou tu zlatavě mléčnou barvu jako když si uděláte zázvorový čaj doma. Je to spíš takové karamelové. Občas to má doopravdy grády a tak se nestyďtě požádat o zředění nebo o mléko (tambah air panas / susu)

Air jahe

Sekoteng/Sekuteng - původem z střední Jávy. Air jahe obvykle s mlékem, světlým třtinovým cukrem, burákama, fazolkama munggo, želé a kostkami bílého chleba, na Sumatře ho pijí s vyšlehaným vaječným žloutkem, což je výtečné.

Sekoteng

Bandrek - Nápoj původem ze západní Jávy. Bandrek je oproti Sekotengu více kořeněný (bývá v něm skořice, hřebíček, kardamon i citrónová tráva) a slazený je tmavým palmovým cukrem, který mu dodává hnědou barvu a specifickou chuť. Obvykle se pije s kondenzovaným slazeným mlékem, kokosovým mlékem nebo jen tak, bez mléka, jak má kdo rád a někdy se do něj přidává i dužina mladého kokosového ořechu.

Bangrek a Bajigur

Bajigur/Bajigoer - Kokosové mléko svařené s palmovým cukrem a špetkou soli, tentokrát je zázvor jen jako dochucovadlo a nikoliv hlavní ingredience. Bajigur je stejně jako Bandrek původem ze Západní Jávy a je oblíbený zejména v horských oblastech. V původní receptůře je Bajigur dochucen voňavým Pandánovým lisťím, ale dnes bývá často nahrazen vanilínem. K Bajiguru se obvykle podávají dušené banány a vařené sladké brambory a další dobroty.

Dobroty k Bajiguru 

Ještě tu jsou další pití jako například Kopi Jahe - káva se zázvorem a s mlékem, nebo Jahe Merah - pití z červeného zázvoru a nebo třeba klasický zázvorový čaj s medem a limetkou...

Dalším zajímavým pitím je Jeruk Nipis Panas - horká citronáda, ale dávejte si pozor kolik cukru vám tam narvou, je lepší předem říct, že vám stačí je dvě lžíce (tady je měří v polévkových) cukru, jinak vám jich klidně dají pět!!! (kurang manis - dua sendok gula saja)

Prostě hlavně se prohřát a pak vám klidně může kapat za krk a vám už to vůbec nebude vadit.

6. Během období dešťů je problematické si i vyprat a usušit prádlo, takže pokud jen projíždíte tak si sebou vemte dostatečné množství oblečení a pokaždé, když někde "zakotvíte" najděte si prádelnu. Většina to zvládne vyprat do druhého dne, ale někdy to může trvat i tři dny! Jestliže nikam nespěcháte a chcete si vyprat sami, doporučuji si přivstat (tak kolem 6h max.7h ráno) a když nebude obloha zatažená tak si rychle vyprat...někdy se může stát, že počasí je doopravdy natolik nepříznivé, a vlhkost vzduchu taková, že prádlo neuschne ani do třetího dne a zatuchne.

Dettol se dá sehnat ve všech velikostech, což se hodí při cestování.

Na to je poměrně jednoduchá rada (ale trvalo mi pár měsíců než jsem na to tenkrát přišla, tak doufám, že vám ušetřím čas), přidejte do vody na praní Dettol (dá se koupit skorem všude, stačí trocha) a nechte v té vodě to prádlo i s pracím práškem namočené aspoň půl hodiny. Nedávejte tam toho Dettolu příliš ať nepáchnete jak nemocnice. Dettolem vymlátíte všechny bakterie, na které je prací prášek ve studené vodě krátký a tak vám ani při několika dením sušení prádlo nezatuchne, a nebudete smdět jak stará žínka. 

 Dettol je taky super na již zmíněné sandály, i když budou stále vlhké nebudete s nima smrdět na celý kolo a v autobusech, vlacích nebo letadlech tak nebudete přispívat k žaludečním nevolnostem spolucestujících.  I když zrovna u sandálů je potřeba tenhle proces opakovat častěji (pokud je máte permanentně na sobě).

Co na závěr? Období dešťů je prostě jedno ze dvou ročních období, a jako máme my jaro, léto, podzim a zimu, má každé roční období svoje specifika i pozitivní stránky. A období dešťů vám může poskytnout právě tu představu jakou o tropech máme - všechno je zelené, vegetace bují, pralesy jsou zahalené krásným mžným oparem a i mokré opice tolik neprudí.