Vypadá to asi divně, že jsem na vánoce nevyrazila nikam "pařit" v klasickém duchu vánočních večírků osamocených vánoce chtivých křesťanů v zahraničí...no, ale však víte jak dovedu být někdy asociální! Takže jsem se vydala do Jakarty navštívit mojí skororodinu abych se nemusela povině účastnit vánočních mecheche a štědrý den jsem strávila krásně a poeticky v parku...ale abych nepředbíhala.
První z údajně apokaliptických dnů konce světa (21.12.2012) jsem odjela z Bandungu. Nejjednodušší a také nejlevnější je jet z LeuwiPanjang bus terminal, autobus více či méně klimatizovaný vyjde na 35-45 tis. rupií což se krásná cena...a taky ten servis! Jídlo, pití, kapesní výtisky Koránu, holící strojky atd...za váma dojde samo, a několikrát a čím se blíží čas odjezdu (neboť se čeká až se autobus naplní, někdy to bohužel trvá i dvě hodinky) stávají se čím dál neodbytnějšími. Já jsem ale čekala na mého oblíbeného dědu, který prodává takový malý buchtičky plněný banánem, mooooc dobrý. Už jsem začínala mírně propadat panice, protože pořád nešel a nešel ale nakonec, když už jsme se skorem rozjížděli se ukázal.
Po prodavačích nastoupí hudebníci (to už je autobus v pohybu směrem na dálnici), ten den to ale bylo dost zoufalý, byly to samý děcka a zpívat ani hrát moc neuměli a tak to bylo spíš obtěžující a lidi jim dali peníze jen proto aby už proboha konečně zmlkli a opustili náš něžně povrzávající autobus.
Z Bandungu to do Jakarty trvá necelé tři hodiny, když ovšem nechytíte macet (dopravní zácpu) čemuž se ale stejně nakonec nevyhnete po příjezdu do Jakarty, ale je to méně depresivní než na dálnici. A tak jsem byla v Rambutanu coby dup.
V sobotu po obědě jsem vyrazila společně s dalšíma dvěma přáteli z Rambutanu (jihovýchodní Jakarta) do Kampung Tugu (severní Jakarta) vyrazili jsme ve dvě hodiny a dorazili jsme asi v sedm. No není to sranda jet přes dvacetimilionový město z jedný strany na druhou. Z autobusáku v Rambutanu jsme naskočili do odjíždějícího autobusu (zájezdového typu) a dvě hodiny jsme jeli do Plumpang, kde jsme chytli angkot do Tugu a z tama becakem (to je takový ten rikša na kole) do areálu místního kostela (gereja Tugu), kde se odehrávala mše za krontjong hudebního doprovodu.
Krontjong (kroncong) je indonéský hudební styl, který se začal vyjet v době kdy byla Indonésie ještě portugalskou kolonií a současný styl se začal rýsovat někdy v 17. století, kdy v Kampung tugu došlo k osvobození portugalských otroků...portugalský vliv je v této hudbě velice patrný. hudební těleso Kroncongu se zkláda většinou z jednoho až dvou ukulele, violoncella - které může mít v některých případech jen tři struny, kytary a basy, ale může tam být i flétna, housle atd... rytmus Kroncongu je takový ten příjemný oceánský umca umca...tempo se liší od toho odkud dané koroncong těleso pochází, tak například tady v Jakartě je tempo svižnější, kdežto ve střední Jávě v okolí Yogyakarty a Sola je takové pomalejší. Nejsem hudební odborník, tak pro bližší představu: http://en.wikipedia.org/wiki/Kroncong
(video dodám jen co se umoudří internet a podaří se mi něco uploadovat)
Večer po mši měli vystoupení "Krontjong Toegoe Junior" což byli děcka asi tak do třinácti let, ale hráli báječně, do toho jim tanečnice tančili tradiční oslavný tanec kneme Betavi (kmen Jakarta-Batavia), po nich hráli nějací dospěláci, ale to jsme sledovali jen chvilku. Konzert měl začít v sedm ale klasicky po indonésku začal o půl devátý a tak jsme kolem jedenáctý vyrazili nazpět. Naštěstí nás manager té dětské skupiny Bang Andre (Andre Juan Michiels) hodil do Depoku (což je hned vedle Rambutanu) tak cesta přes noční Jakartu utekla rychle a za hoďku ani ne jsme už byli doma. Při cestě zpátky jsem si uvědomila, že povedně jsou tady na severu Jakarty opravdu problém, během období dešťů je většina domů zaplavených, ale protože lidi nemají kam jít většinou se jenom přestěhují do prvního patra (pokud ho mají), magistrát Jakrarty sice slibuje že to bude řešit, ale když to nikdo neřešil do teď, tak protipovodňová opatření jsou v nedohlednu.
V neděli byl děsnej slejvák od rána až do pozdního odpoledne a tak se lenošilo doma - to bylo to druhé apokaliptické datum 23.12 trochu to tak i vypadalo, hromy blesky atak podobně ale nakonec zase nic :)
Na Štědrý den jsme vyrazili do parku Tanam Suropati. Je to park těsně před barákem primátora Jakarty a tak je neuvěřitelně čistý s klidnou a mírumilovnou atmosférou. Chvíli jsme jen tak seděli a užívali si tu oázu klidu po krapet hektické cestě - jeli jsme vlakem z Depoku do Cikini, což je nějakých deset nebo dvanáct zastávek a vlak byl tak přeplněný, že jsme se tam skorem nevmáčkli a samozřejmě celou cestu stáli. V Cikini jsme museli chvíli odpočívat nad čajem, a nabrat nových sil - V SEDĚ! Pak jsme si chitli bemo (motorizovaný rikša) do Taman Suropati. Pochvilce k nám došla paní Yasminka, která organizuje hudební školu v parku...a po Yasmince začali pomalu přicházet děcka, ale i dospělí převážně s houslema, ale i s violoncelly nebo flétnami a po parku se utvořili takové malé skupinky, asi podle úrovně a začali cvičit....mi jsme si mezitím povídali s Yasminkou a pili čaj od místních cyklo-prodejců nápojů a pojízného rychlého občerstvení....
Z parku jsme se jeli podívat do Starého města - původního koloniálního centra Jakarty. Je to škoda, že nechávají pomalu některé ty baráky chátrat, na náměstí už některý z nich nemají ani okna ani střechu...jsou to takové koloniální ruiny. Jinak když tam procházíte těma uličkama, kolem vás ty bílé domy s tmavými okenicemi...jo má to něco do sebe. Rozlohou Staré město veliké asi jako Staromák a těsné okolí tak se to dá pražskou chůzí obejít tak za patnáct minut.
...najednou se nebe zatáhlo a začínalo to vypadat, že se možná doopravdy blíží nějaká ta aplokalypsa...
Tak jsme honem pelášili na nádraží. Doběhli jsme tam s prvními kapkami deště a pak začala tropická bouře, hromy, blesky a vychr. Naštěstí v Depoku, kde jsme vystupovali, už to polevilo, tak jsme domů dorazili jen mírně navlhlí.
