Sawahlunto

V neděli jsme se s dalšíma spolužákama vypravili na jednodenní výlet do městečka Swahlunto severozápadně od města Solok za jezerem danau Sinkarang...a jeli jsme vlakem. Sice jsem se těšila na parní lokomotivu, ale ta prý jezdí jen ve svátky, takže jsme jeli takovým velice pohodlným indonéským courákem.

Musím uznat, že to byla cesta velice příjemná a veselá, přestože to trvalo přes 4 hodiny, než jsme dojeli do cíle.

Vlak jel sice velice pomalu, zato ale s otevřenýma dveřma a na záchodě (mimochodem západního stylu) tekla voda, což se mi v Čechách v motoráku ještě nepoštěstilo :) a dokonce měl i "klimatizaci" v podobě ventilátoru připevněného na stropě. Kromě nás - skupinky studentů z STSI ve vlaku bylo ještě pár "bule"= bělochů, ale to byli takoví ti "lonely planet" turisti, myslím, že si všichni dovedete představit o čem píšu :)

Když jsme dojeli do Sawahlunto, tak jsem si připadala jako na jiné planetě. Tohle městečko je totiž na rozdíl od míst, které jsem doposavad měla tu možnost navštívit ( a to včetně zapadlého Padang Panjangu) velice klidné a ospalé s příjemnou koloniální atmosférou. Nikdo tu nepořvává, netroubí, každý se stará sám o sebe....prostě klídek, tak nějak jsem si tam připadala jako v Bechyni :) jen s tím rozdílem, že tam bylo vážně děsný vedro, asi tak jako v Padangu.

Po obědě jsme se vydali na obchůzku tohoto poklidného městečka. Došli jsme až k místní "atrakci" k tunelům kde se těžilo uhlí za pomoci vězňů...no, prostě klasika.

Ale jelikož tam vážně nebylo dál moc k vidění tak jsme vyrazili z pátky na nádraží, ale bohužel vlak nám ujel (což mě vážně překvapilo, protože naše zpoždění bylo jen půl hodiny...) a tak jsme dumali co a jak až se náhle kde se vzal tu se vzal objevil další ze studentů z Padang Panjangu a ten si půjčil auto a tak jsme pokračovali v naší cestě na čtyřech kolech a tak jsme si zajeli na jednu velice překrásnou vyhlídku na Sawahlunto.

....Takový malý stručný report ohledně minulého týdne.

....Takový malý stručný report ohledně minulého týdne.

V sobotu jsem s Jackie a Daviedem (mým spolužákem, který se mimochodem prohlásil za mého maldšího bratra) jela na výlet do Batu Sangkar - do městečka, kde se nachází Rumah Gadang Pagaruyung (královský palác) původního království Minangkabau, který ale bohužel zhruba před třemi lety vyhořel a jeho replika pořád ještě není dostavěná, ale už se to rýsuje :)

Vyjeli jsme po 8h ráno z Padang Panjangu a okolo půl desáté už jsme byli v Batu Sangkar, kde na nás čekali další kamarádi - Fabio a Dila.

V parku za autobusovým nádražím jsme se na chvilku posadili popíjejíc čerstvou šťávu z cukrové třtiny a když jsme nabrali síly, vyrazili jsme k domu Davidových rodičů na návštěvu. Šli jsme asi 20min pěšky příjemnou a na idnonéské poměry i udržovanou a celkem čistou ulicí až jsme nakonec dorazili k našemu cíli. Davied se nám po cestě stále omlouval, jak je jejich dům "nepěkný" a podobně, ale nebyla to vůbec pravda - byl to jeden z nejpohodlnějších a největších domů jaký jsem tu doposud navštívila. Dali jsme si vklidu kávu a čaj a poté jsme vyrazili za Dillou k jejím rodičům.

Taková malá vsuvka : Když jedete někam na výlet, kde mají vaši místní přátelé nedejbože nějaké příbuzné, tak je holt chtě-nechtě musíte navštívit i kdyby já nevím co...někdy už toho mám vážně dost, ale pak zatnu zuby k permanentnímu úsměvu (což zrovna pro mě není nejjednoudšší) a táhnu :)

U Dilly na nás ovšem čekali další čtyři naši spolužáci a tak se naše řady pěkně rozrostli až do se náš počet vyšplhal na jedenáct...a pak jsme konečně vyrazili za krásami Batu Sangkar...

Poté co jsme shlédli jak králův tak královnin dóm, tak jsme jeli na oběd - k Weliiným rodičům (na motorkách, ostatně jako vždycky). Tendle oběd však nakonec dopal tak, že jsme se prostě vetřeli na jednu svatbu :D se spoustou výtečného jídla.

Víte, já nemám takovéhle chování vůbec v lásce a také jsem z toho neměla nejlepší pocit, obzvlášť když jsem viděla ten vyčerpaný a vyplašený pohled nevěsty za její tváří ve strnulém úsměvu, ale nedalo se jinak....holt Indonesie, znáte to!

A jaký by to byl výlet bez vyhlídky na místní úchvatné panorama - a tak se jelo na panorama. Vždycky když takhle stojím na okraji nějaké takovéto vyhlídky, která mě nutí se posadit na zadek protože to je takovej nářez že to snad není ani možný, tak si vždycky vzpomenu na naší českou krajinu a tak nějak se mi do té indonéské eufórie vkrádá melancholický moment stesku po domově (kdo kdy byl se mnou na Čapu, ten ví :)

Přes týden se toho moc neděje, krom toho, že musím chodit do školy takže asi tak....:D

berjalan dan belajar ....

Za poslední dva týdny se toho moc významného neudálo, tak jen aby blog nestál...

V sobotu jsme s Ritou, Jackie a Oliwii podnikly dvoudenní mikro výlet do Padangu. Puvodní

záměr byl ten, že v Padangu přespíme na koleji místní univerzity, kde mimo jiné studuje i jedna

holčina a chlapec z čech ( mimochodem z FSS v Brně, možná že ho někteří znáte, přezdívaný

"Majda"). Tak jsem té holce asi tři dny před tím naším slavným výletem napsala a bylo mi tedy

odsouhlaseno, že u ní můžem tu jednu noc

byvakovat. Docela jsem se těšila, že si zase po dlouhé době popovídám s někým

česky, protože začínám mít trochu problémy se slovosledem a přesnou formulací toho co chci říct ( mimochodem moje angličtina, i když nikdy nebyla zrovna z nejslavnějších jde také, slušně řečeno, do kopru, zato

se mi pomalu daří obstojně komunikovat v indoneštině. Ale bohužel na úkor dvou předcházejících jazyků, něco za něco, že?)

Z našeho setkání, ale nakonec sešlo, protože mi v sobotu zhruba v poledne, když už jsme byly davno na cestě do Padangu, napsala: že teda jako bohužel, že sice je v Padangu ale bude spát u nějaké kamarádky nebo co, ale že možná můžeme spát u někoho jiného z programu Darmasiswa u nich v kampusu...já moc dobře vím, proč se nestýkat s čechama v zahraničí a divím se, že jsem upustila od svých zvyků..

.tak to jsme zavrhly a holky zavolaly jedněm našim místním

kamarádkám - dvojčatům Lindě a Lině, které jsme sice původně nechtěly s přespáním obtěžovat, ale nedalo se holt nic dělat. Nakonec to ale byl doopravdy velice příjemný výkend a to hlavně díky nim!

Krom courání se po Padangu a nakupování všeho možného co se v Padang Panjangu nedá sehnat jsme se v neděli na chvíli stavili na pobřeží do "opičince". Ony tu jsou sice opice prakticky všude, ale na tomto místě byly za atrakci, tak proč ne!? Jackie se málem s jednou tou opicí porvala o

pytlík buráků, ale nakonec to vzdala a tak milá opice s vítězoslavným výrazem ve tváři zozbalila onen sáček a jeho obsah v mžiku sežrala :)

Ps: Ve škole mám dost nabytý program a tak nestíhám přes týden moc chodit na net, jelikož prakticky celý den od 8 od rána do 10 do večera pořád něco dělám a pak už doopravdy nemám sílu jít ven (jelikož tady není školní wifi a dle mého názoru ani v nejbližších letech nebude) do "netroomu". Tímto se omlouvám všem, kteří na mě čekají na skypu atd...a výkendy jsem většinou na cestách.

Tajemství Indoneskeho vzdělávacího systému aneb na všechno je času dost, ale jinak je tu hezky ne?

Jelikoz tu kromne tance studuji take na katedre umeleckych remesel, rozhodla jsem se, ze bych se tam taky mohla ukazat na nejakych prednaskach, ze!?

A tak jsem se na onen Jurusan Kriya v pondeli dopoledne vypravila a ....nikde nikdo. No jelikoz bylo teprve devet hodin rano ani mne to moc neprekvapilo. Nicmene po chvilce se z jedne kancelare vynorila jedna velice namalovana pani a k memu nememu uzasu umela anglicky - coz se mi tedy na katedre tance jeste nepostestilo. Tak jsem ji rekla, ze jsem teda prisla na vyuku co jsem si nasla v rozvrhu a ze se chci venovat mistni tradicni keramice. Tak na mne chvilku neduverive koukala a pak mi rekla, ze budu muset pockat az prijde vyucujici. Vzhledem k tomu, ze jsem prisla o hodinu pozdeli na ctyrhodinovou vyuku mne zarazilo, ze tu neni ani vyucujici natoz nejaci studenti, ale budiz...tak jsem si sedla a cekal

a, jako vzdycky. Asi za dvacet minut prisel takovy drobny chlapik, ktery jak se ukazalo, byl onim vedoucim keramickeho oboru, na ktereho jsem cekala. Sice neumí skorem vubec anglicky, ale to beztak nevadi, jelikoz tak alespon chte nechte musim hovorit indonesky (i kdyz obcas je to krusne).

Ten ucitel se jmenuje se Mr.Wisnu. Nevim proc, ale tak nejak si vzdycky, kdyz ho oslovuji vzpomenu na Krisna murtiho...:) Chlapik je to velice mily, ale bohuzel o keramice jako takove toho moc nevi a velice mne take zklamala uroven keramicke dilny tady na skole. Nechci se chlubit, ale mam dojem, ze bych spis mela ucit ja je nez naopak :(

Jeste horsi pak bylo, kdyz mi na pocitaci hrde ukazoval svoje prace a a prace jeho studentu. Nechtela jsem ranit jeho city a tak jsem jem kyvala hlavou a radeji nic nerikala...ale uprime, byla to vazne hruza a des. Myslim ze leckere deti z meho keramickeho krouzku v Brne jsou daleko lepsi, nez co jsem tu mela moznost videt jako ze "top". Vazne smutne. Tak jsem jim tam na katedre rovnou rekla, ze mne bohuzel nemaji co naucit, jelikoz jsem daleko dal nez oni a tak se budu venovat radeji samostudiu ohledne tradicni indoneske keramiky. Diky bohu nic nenamitali.

Nastesti se mi povedlo se seznamit s jednim z jejich absolventu, Mr.Hendratnem, ktery je momentalne na studiich v Malaisii a ten nejen ze umi velice dobre anglicky, ale taky o keramice doopravdy neco vi! A tendle clovek se take velice zajima o mistni keramiku, coz mne nesmirne potesilo, protoze nevim, jak jinak bych ji sama hledala, protoze kdyz jsem se ohledne toho ptala na katedre tak se na mne divali jak na blazna.

A tak jsem diky Hendratnovi konecne poznala snad prvni doopravdy tradicni mistni keramickou vyrobu pobliz mestecka Galogandan - totiz, v pondeli, kdyz jsem se snazila dopidit nejake te vyuky ohledne keramiky, mi volal Hendratno ze ve stredu planuje jet prave ke Galogandanu a jestli nechci jet taky, ze by me to urcite zajimalo. Samozrejme jsem souhlasila a tak jsme ve stredu rano jeste spolu s Wisnem vyrazili vstrict tradici! :)

Jeli jsme na motorce (tady doopravdy vsichni jezdi na motorce) asi pul hodiky, az jsme dojeli do takove male vesnicky, kde snad v kazdem dome byla keramicka dilnicka! Byla jsem naprosto unesena, protoze veskera vyroba se odehrava prakticky na koleni, bez jakehokoliv vybaveni a pritom byla absolutne perfektni.

Dalsi veci, ktera mne vazne zaskocila, bylo to, ze ackoliv pali normalne v ohnisti (takze je pak po vypalu vsecho vecinou cerne), samotny vypal trva jen hodinu a nejen ze to nepopraska, ale i samotny strep neni prulincivy. No v pondeli tam planuju jet znova, protoze budou palit a tak to chci videt na vlastni oci!

Pri ceste zpatky jsme se zastavili podivat na tradicni mistni zavody - na zavody krav v ryzovistich. Tyhle indoneske kravy jsou na rozdil od tech nasich ceskych doopravdy rychla svoreni a nikdy by mne nenapadlo ze je mozne s nimi zavodit i kdyz to neni zrovna zvire, ktere pobezi podle vasich instrukci, coz se ukazalo jako docela casty problem - tak napriklad si to kravy rozmyslely a rozbehli se opacnym smerem, dalsi pak malem vbehli do divaku, ale jinak to byla vazne legrace, zvlaste, kdyz nejakeho "zokeje" pekne protahly v bahne :) A taky jsem se doslechla, ze krom krav tu taky maji zavody kachen....holt jiny kraj!

http://picasaweb.google.cz/kristyna.cilkova/Keramika_galogandan_2992010_s_HendratnoVishnu?authkey=Gv1sRgCLCh3-Go0fOvngE&feat=directlink

Svatba na břehu Danau Maninjao

Ve stredu, kdyz Trang prisla domu, tak nam rekla, ze ji vedouci katedry videa a televize (KVT), Mr. Amran, nabidl, ze muzeme jet v sobotu k jezeru Danau Maninjao, protoze se tam pry bude konat mistni velice tradicni svatba Minankabau a jelikoz to budou natácet, tak se tam jede jako ze "skolni akce pro vyvolene". A vzhledem k tomu, ze na sobotu a nedeli nebylo nic v planu, tak jsme tuto nabidku s radosti prijali.

V sobotu po obede pro nas dojeli a tak jsme vyrazili vstric novym zazitkum. Kromne me, Trang, Jackie a Hidai s nama jela jeste Ira (holcina z KVT) a po ceste pres Bukittinggi jsme nabrali jeste jednoho chlapce jehoz jmeno si bohuzel nepamatuju, ale mel nejakou prezdivku...neco jako deph nebo tak nejak, a pak uz jsme si to frceli prez kopce a udoli ke kraterovemu jezeru Danau Maninjao.

Kdyz jsme se "vysplhali" na okraj krateru, otevrel se nam doopravdy prekrasny pohled na jemne mrakama, jako poklickou priklopene jezero s ostrovem.

Dolu k jezeru jsme jeli po Kelok Ampek-Ampek, coz v jazyce Minang znamena 44 zatacek a taky to stalo za to. Ty serpentiny byly doopravdy velice ostre rezane a jestli si vybavujete jak jsou u nas siroke takove ty nejnejnejmensi "okresky", kde maji dve auta problem se vyhnout, tak tady byla silnice snad jeste uzsi, ale mistnim autobusakum to ocividne nijak nevadilo...muzu vam teda rict, ze mne tedy chvilema poleval studeny pot, kdyz jsme se ve velice nepřehledných zatackach mijeli s nejakym mistnim autobusem, ktery uz mel ocividne nejlepsi roky sve existence davno za sebou. A jeste ke vsemu tu maji asi nejaky zvlastni system ohledne zrcadel v zatackach...proste tam neni absolutne nic videt, ale nakonec vse dobre dopadlo a my jsme v poradku sjeli dolu ke brehum Danau Maninjau az do vesnice Koto Kaciak.

Ve vesnici uz byly pripravy na svatbu, ktera byla druhy den, v plnem proudu - pred nevestinym domem byla zrizena takova "polni kuchyne" a varilo se o sto sest!

Ubytovali jsme se v dome pritele Mr.Amrana. Tento pan byl snad nejvyssim indonesanem jakeho jsem tu zatim potkala, predstavte si, ze byl skorem o hlavu vetsi nez ja, pricenz mistni stadart je vetšinou opačny :) Jeho dům byl novy, velky a velice cisty a komfortni. Z venku vypadal klasicky - mel takovou tu tradicni strechu Minankabau co vypada jako buvoli rohy, ale u vnitr to pusobilo spis jako v nejakem loftu. Strop tu mohl mit snad 7 metru a to meli jeste mistnosti v podkrovi, ale abyste si nemysleli, na to, ze ho postavili asi tak pred rokem tak jsem si porad pripadala, jako by ho zkolaudovali predevcirem, podle stavu interieru, ale jina super.

K veceri byla naprosto delikatni smazena ryba v cervenem sambalu (jejiz jmeno si bohuzel nepamatuju), pergedel (vypada to jako bramborak, ale misto brambor date rybi poter) a palai rinuak coz je rybi poter smazeny zabaleny v nejakem velice aromatickem listi, no chutnalo to krapet po kopru, ale bylo to vazne naprosto chutove nepopsatelne!

Po veceri, jsme se sli podivat k one "polni kuchyni", protoze soucasi mistni tradice je, ze zeny, ktere zrovna nevari, protoze treba varily pres den, hraji tem ostatnim na Talompong, a jelikoz nase Jackie studuje v Padanj Panjangu to same, tak se mezi ty babky natvrdo vecpala a pulku vecera s nima hrala a musim uznat ze bravurne!

Druhy den rano jsme se vypravili za svatbou. Cela svatebni ceremonie zacinala v dome zenichovy rodiny, kde bylo pro svatebcany pripravene pohosteni a pak se zenich za doprovodu skupiny tradicnich Karawitan bubeniku vydal na cestu po vesnici az se setkal s nevestou, ktera si taky udelala sve "kolecko". Pri jejich setkani se odehral tradicni Pencak Silak divalo-souboj mezi zenichovymi a nevestinymi bojoniky a pak se odebrali k mistu vyvrcholeni ceremonie.

Tam byl uz pripraven neco jako "trun" na nejz nevesta spolu s zenichem usedli a pak prichazeli hoste s dary atd....znateto, obligatni foceni. Chvilkama mi jich bylo az lito protoze museli pekne vysnoreni pozovat na fotografii s kymkoliv kdo o to pozadal, ale jinak vypadali velice spokojene a mimoradne krasne.

Po obradu jsme se zase vydali zpet, do naseho milovaneho a mraky vytrvale prikryteho padang panjangu.