Tangkuban Perahu a Sangkuriang

Po našem divokém výletu na jih musel samozřejmě neodvratitelně následovat ještě divočejší výlet na sever...

Tankuban Perahu je dřímající vulkán asi 30 kilometrů severně od Bandungu a zdálky vypadá jako o něco větší Říp. Jeho jméno zanamená v sundanéštině "převrácená loď" a váže se k němu jedna o Sangkuriangovi. Nejstarší písemná zmínka o této pověsti je z přelomu 15. a 16. století a dochovala se zapsána na palmových listech. Vzhledem k tomu, že legenda se zmiňuje jezeře, usuzuje se že Sundové tuto oblast obývají zřejmě již od prvního tisíciletí př.n.l., to by zhruba odpovídalo geologickým nálezům.

Pani domácí nám radila, jak se dostat na místo určení, ale i když to myslela asi dobře tak ne všechno dobře dopadlo. Totiž...že prý máme jet od nás (od jl.Buahbatu) bledězeleným angkotem stasiun-gude bage a před nádražím vystoupit a přesednout na žlutý (jak se později ukázalo zažloutlý bílý) angkot směr Lembang a z tama že jezdí další k bráně na úpatí Takuban Perahu. Všechno sedělo, až na toho vydřiducha z angkotu co chtěl od nádraží do Lembangu 6ti. Rp/os (mělo to být 4 max.5) no nic. V Lembangu jsme nasedly do oranžového angkotu, který že prý jede na Tangkuban Perahu.

Měla jsem divnej pocit, že tu něco úplně nehraje a když si pak Nikol všimla, že lidi co jeli angkotem nic řidičovi neplatili, došlo mi co se na nás chystá. Nakonec tam zbyla jen jedna ženská, co seděla ve předu u řidiče. Zřejmě netušili, že umíme Indonésky (protože jsme se celou cestu s bavily česky) a tak jsem zaslechla že tý ženský říká že ať si nedělá starosti, že to bule zaplatěj. No a když jsme dojeli k bráně začali s takovejma těma kecama jako že za sto tisíc nás tam odvezou až nahoru a blablabla...do toho přišel sekuriťák že prej lístek stojí padesát tisíc rupií (to jsme věděli a tak jsme hned vytáhli studentský kartičky a tak to bylo za běžnou cenu 13tis.Rp). Postupně přicházeli další, podívat se, jak se dvě bělošky dohadujou s dvěma vydřiduchama, který se už od začátku evidentně dohodli že se šábnou a asi si mysleli že to bude hračka. Postupně slevili i na sedmdesát pět tisíc za osobu...to mě fakt dostalo, připadala jsem si jako důchodce na "předváděcí akci".

Někdy mám pocit, že některý lidi tady nepoužívají mozek, kdyby nám dali rozumnou cenu, tak by se to ještě usmlouvalo a vydělali by na tom tak jako tak, takhle ale když se mi někdo snaží nakecat, že to je jediný a the best a nejlevnější a jiná možnost že není, to mě vždycky tak namíchne a udělá se mi z toho na nic! 

Vystoupily jsme za branou a vydaly se pěšky na horu. Však co, nejsme žádný béčka. Asi po patnácti minutách jel okolo nás jinej angkot s tím, že nás za 20 tis/os hodí až úpně nahoru ke kráteru, tak jsme jeli. Nakonec jsme byly rády, protože by to byla přeci jen štreka do toho krpálu. Angkoťák nekecal a dovezl nás až nahoru.

Tam to vypadalo jak na Václaváku (a to není sezóna!) Foukal pěknej výtr s příměsí síry a byla tam kosa ale jinak tam bylo moc pěkně. Dali jsme si kafe u jedný babky v takový dřevěný boudě, kde se Nikol povedlo upustit krytku od foťáku, která se samozřejmě odkutálela a propadla dřevěnou podlahou neznámo kam a pak následovalo její hledání, do kterého se zapojila další babka, ale nakonec je krytka našla tak to dobře dopadlo. 

Po kafi jsme se vydali kolem kráteru, asi by se dalo jít kolem dokola, ale cesta byla bohužel zavřená, což mě naštvalo. Zato jsme ale došly na místo, které vypadalo jako útočiště bezdomovců kombinované s trampskou osadou. Kde měl být údajně nějaký svatý pramen a jeskyně. Svatý pramen vypadal jako veřejné záchodky a jeskyně byla vybetonovaná chodba asi 15m dlouhá skrz skálu a ústila dál na cestě. 

Okus dál, jen tak z ničeho nic, stál krb. Kamenej i s komínem. Hm. 

Cestu zpátky jsme se rozhodly absolvovat pěšky a za půl hodiny jsme byly dole pod kopcem, kde jsme chytly bus do Ledengu (za 10 tis./os) což se nakonec ukázalo, jako nejefektivnější způsob dopravy, takže příště jedu z Terminal Ledeng.  

Legenda o Sangkuriangovi

Kdysi dávno na nebesích, jedna bohyně a jeden bůh provedli cosi špatného a tak je bůh Sang Hyang Tunggal zaklel do podoby zvířat a seslal na zem aby se káli a prosili za odpuštění aby mohli se navrátit do své původní božské podoby.

Bohyni zaklel do podoby divokého prasete jménem Celeng Wayung Hyang a boha proměnil v psa jménem Tumang.

Jednoho dne se král Sungging Pengankara vydal na lov. Náhle ucítil potřebu a musel jít na malou. Jeho moč se zachytila v listech a skořápce kokosového ořechu. Celeng Wayung Hyang v podobě divokého prasete měla žízeň a omylem trochu královi moči vypila, a protože to byla přeci jen bohyně, zázračně otěhotněla a porodila krásnou holčičku. Tu v lese nalezl král, nevědouc že je to doopravdy jeho dcera, přinesl ji na Kraton (do královského palaláce) a pojmenoval ji Dayang Sumbi. 

Dayang Sumbi vyrostla v překrásnou dívku a mnoho králu a princů se ucházelo o její ruku. Dayang Sumbi však všechny odmítala. To mělo za následek vzájemné boje se sousedními královstvími. Aby zklidnila situaci, požádala Dayang Sumbi krále, zda by se mohla uchýlit do ústraní, na horu, v doprovodu psa,  kterým nebyl nikdo jiný než pes Tumang - zakletý bůh. A tak se stalo. 

Jedno dne tkala Dayang Sumbi látku a člunek jí vyskočil z ruky a spadl na zem. Dayang byla líná se pro člunek ohnout a tak bez rosmyslu pronesla příslib " ten kdo ten člunek sebere se stane mým manželem, jestli že to bude muž, když to bude dívka stanese mojí sestrou". V tom Tumbang uchopil člunek do tlamy a donesl jej Dayang. A protože to Dayang slíbila, musela dostát svým slovům a psa si vzít za manžela. Jenže se obávala králova hněvu a tak odešla s Tumbangem do lesů. V noci za úplňku se Tumbangovi navracela jeho původní podoba krásného boha a i když si Dayang myslela že sní, za nedlouho se jí narodil chlapeček. Pojmenovala ho Sangkuriang a pomalu z něj vyrůstal pohledný chlapec.

Jednoho dne zatoužila Dayang Sumbi po zvěřině, po jeleních játrech a tak se Sangkuriang vydal do lesa na lov. Ten den ale Sangkuriang o divokou ani nezavadil. Náhle uviděl divokého kance a přikázal Tumangovi aby prase ulovil, ten ale poznal že je to Celeng Wayung Hiang - Sankuriangova babička a tak odmítl na prase za útočit. Rozzlobený Sangkuriang ho chtěl vystrašit, a aby ho uposlechl tak po něm vystřelil z luku. Šíp však Tumanga zasáhl a usmrtil. A protože Sangkuriang nic jiného ten den neulovil, rozhodl se, že předloží jeho maso a játra Dayang Sumbi jako divočinu. A tak se stalo. Když však Dayang přišla na to, že uvařila a snědla Sangkuriangovou vinou svého muže, velice se rozhněvala a udeřila Sankurianga do hlavy lžící vyrobenou ze skořápky kokosového ořechu a zranila ho na čele. Sangkurianga to velice zabolelo a tak ze strachu před matkou utekl.

Dayang ho volala aby se vrátil zpátky ale Sangkuriang už byl pryč. Dayang byla velice nešťastná a tak se modlila k Sang Hyang Tunggalovi a prosila ho aby se se svým synem mohla ještě setkat. A kvůli té nešťasné události, kdy díky touze po masu jelena přišla o muže i syna, začala Dayang jíst pouze zeleninu a ovoce.

Sangkuriang se mezitím vydal do světa. Setkal se s mnoha mudrci a studoval magii. Vyrostl v krásného a silného muže. Po nějakém čase se vrátil do míst, kde žila jeho matka Dayang Sumbi.

Sangkuriang nepoznal, že ta krásná princezna je jeho matka a ani ona nejprve nepoznala, že ten krásný a silný rytíř je její vlastní syn. Jelikož se živila jen zeleninou a činila pokání, zůstala Dayang Sumbi stále mladá a velice krásná. A tak se stalo, že se do sebe zamilovali a rozhodli se že se vezmou. 

Jednoho dne, když Dayang česala Sangkuriangovi vlasy, naklonil se a ona uviděla jizvu na jeho čele a v tu chvíli si uvědomila, že je to jizva od zranění, které mu sama způsobila onou kokosovou lžící. Zhrozila se, když zjistila pravdu a nevěděla co si počít. Protože ale byl Sangkuriang pevně odhodlán se s ní oženit, vymyslela plán jak svatbu překazit. Sanovila Sangkuriangovi lstivě nesplnitelné podmínky a že si ho vezme jen když je splní.

Dayang Sumbi požadovala, aby za jednu noc postavil loď a na řece Sungai Citarum vytvořil jezero. Sangkuriang však souhlasil. Vyvrátil strom, který rostl na východě, z jeho kmen udělal loď a z jeho větví začal stavět hráz na řece. Z jeho pařezu se pak stala nedaleká hora Bukit Tanggul. Z hromady drobných větviček se pak na západě stala hora Gunung Burangrang.

Jelikož Sangkuriang ovládal magii, tak za pomoci guriang (zlých duchů) začal se stavbou přehrady a bylo jasné, že s jejich pomocí celou stavbu dokončí ještě před svítáním. Když to Dayang Sumbi viděla, začala úpěnlivě prosit boha Sang Hyang Tunggala aby jí pomohl a Sangkuriang tak nemohl splnit její úkol. Sang Hyang Tuggal jí vnukl nápad, a tak Dayang Sumbi rozprostřela na východě dlouhý pruh bílé látky, která na horizontu zářila jako slunce při úsvitu.

Zlí duchové, kteří Sangkuriangovi pomáhali se polekali že svítá a ze strachu před sluncem zmizeli rychle pod zem. Protože bez pomoci duchů nedokázal Sangkuriang úkol, který mu zadala Dayang Sumbi dokončit, strašlivě se rozčílil. V místě největšího hněvu se hráz protrhla a vzniklo tak místo Sanghiang Tikoro (což v sundanéštině znamená něco jako boží/božské hrdlo, a je něco jako průrva kterou protéká řeka Citarum), uzávěru, kterou  před protržením hráze vytáhl, odhodil Sangkuriang směrem na východ a vznikla tak hora Gunung Manglayang. Tak se voda vylila a na dně jezera dnes leží Bandung. 

Sangkurian ještě ze vzteku kolp do lodě a ta se na severu převrátila dnem vzhůru a vznikla tak Tangkuban Perahu. Když Dayang viděla co se stalo, dostala strach, že se její syn pomátl a ze strachu se dala na útěk. Sangkuriang ji ale pronásledoval. Když ji už téměř dohonil na hoře Gunung Putri, prosila Dayang boha Sang Hyang Tunggala aby ji zachránil a ten ji proměnil v květinu. Nakonec po marném pátrání dorazil Sangkuriang na místo zvané Ujungberung, kde se rozplynul.

...je to krapet Oidipovské, ale jinak je to hezká legenda o vzniku okolních hor.

Garut, Kampung Naga a Candi Cangkuang - okolí Bandungu aneb jak jsme hledali pyramidu

Tento příspěvek by se dal nazvat "hurá ven z Bandungu" nebo taky "konečně venku". Už tu jsem čtyři měsíce, ale zatím jsem si moc neužila žádný výlet po okolí Bandungu (sice jsem v mezi čase stihla Padangpanjang, Surarakartu i Yogyu, ale to se za okolí Bandungu považovat nedá). Ve středu večer za mnou dojela Nikola, která studuje v Yogyakartě a ve čtvrtek po ránu jsme vyrazily na jih.  

Ještě k původnímu záměru...Nikol mi psala, že by se za mnou ráda stavila ještě než odjede do Vietnamu, a že prej tu někde v okolí Garutu má být nějaká hora-kopec o kterém se do dones s určitostí neví jestli je přírodní a nebo uměle vytvořený, protože má mít tvar pyramidy. Podle internetu by to měla být Gunung Sadahurip u Garutu. Na internetu jsou skutečně fotky a nejrůznější dohady...ve smyslu "velké mystérium" atd...ale jak to tak bývá, celý svět zřejmě ví o něčem o čem místní nemají ani šajna (a nebo je to naopak??)

Takže plán byl: najít pyramidu a Kampung Naga...nemusím vám asi říkat, že ne všechno dopadlo podle plánu.
Z Bandungu jsme vyrazily ve čtvrtek ráno z Terminal bis Leuwi Panjang, autobus to byl nový a krásný...jen jsme tradičně museli asi hodinu a půl čekat než se naplní lidma. Do Garutu (63km) to je za 20tis. Rp. (cca 50kč) a jede se tam asi hodinu. Původní plán byl jet do Garutu a tam pozjišťovat něco o našem plánu jako kam a jak a kdy...ale jak jsme tak jely tím busem a postupně se vyjasňovalo tak jsme se rozhodly, že žádná křeč a prostě vystoupíme někde, kde se nám to bude líbit a v nějakým příhodným warungu vyzpovídáme nějakýho místního dědu. Ono totiž v Bandungu je už asi čtrnáct dní mimořádně hnusně, šedivo a zima (na rovníhové poměry cca 20°C a furt prší). Bandung byl kdysi veliké jezero obehnané sopkami, ale pak se to někde protrhlo a odteklo, takže Bandung je postaven na dně toho původního jezera a má kolem sebe hradbu sopečného pohoří což poměrně zásadně ovlivňuje místní klima. No...je to tu někdy skorem jak v Padangpanjangu :D (viz starší příspěvky). 

Vystoupily jsme někde na půli cesty mezi Cipanas a Garutem a po chvilce jsme to zapíchly u jedné paní co na ulici prodávala nudle nebo tak něco a ta tam měla dva dědky, jeden se vrtal ve starým videopřehrávači a ten druhej si strašně chtěl povídat...a tak jsme zjistili fůru věcí...ale o pyramidě nic...zato nám ale poradil, z kama že se dostaneme na Candi Cangkuang a kolik nás to bude stát. To byla vážně užitečná rada, protože do Candi Cangkuang se dostanete z Leles (to je městečko zhruba na půli cesty mezi Bandungem a Garutem) taže jsme to vzali prvním angkotem co jel kolem zpátky. V Leles jsme vystoupily na Alun-Alun a z tama už se musí koňmo - dilmanem (to je taková brička zažená jedním indonéským pidikoněm, o kterém, jsem chvílema pochybovala, jestli nás vůbec uveze), jedna cesta vychází na 10tis. Rp pro dva lidi, ale znáte, to...musíte se s nima chvíli dohadovat, než pochopí, že víte kolik to má stát a nemůžou po vás chtít dvakrát až třikrát tolik...

Candi Cangkuang je hinduistický "chrámek" z 8. stol.nl. a stojí na vzvýšenině nad Situ Cangkuang, což je takový větší rybník, něco jako náš mácháč. Ale zase, klasika, vstup do areálu byl asi za 4tis.Rp/os. ale za převoz takovýma bamabusovýma loďkama chtěli 85tis.Rp...no, tak jsme si sedli na břeh a postupně šla cena dolů...až jsme zakotvili na 25tis.Rp za dvě osoby, když pojedeme společně s dalšíma třema lidma co už čekali na jedné z loděk, stejně tak jejich matematika je podivná- my jsme platiti 25 a oni 35 že by 10za osobu plus 5 od každý skupinky na víc jako prémie převozníkovi? 

Vystoupili jsme a pomalu vyšli nahoru k chrámu přes takový miniaturní skanzen...

U chrámu je malé muzeum, kde nám chlapík,co tam pracuje dal spousty zajímavých rad a typů kam po okolí Bandungu, když ale přišla opět řeč na pyramidu tak se zasmál a řekl že ví o tom, že si spousta lidí včetně některých vědců myslí, že je to uměle vytvořená pyramaida, jenže on - zaměstnanec archeologického ústavu - tam byl, a je prokázáno, že je to jen náhoda a že celý ten kopec je přírodní, sopečného původu a ten pravidelný tvar má jen náhodou...trochu nám to pokazilo plány, ale co se dá dělat...otázka je, jestli se mu dá věřit, nic méně jsme se rozhodli, že necháme pyramidy na příště a pojedeme do Garutu a uvidí me.

A tak jsme se vrátily do Lelesu a vlezly jsme do angkotu, který měl údajně jet do Garutu. Co čert nechtěl, už jsme se ten den do Garutu nedostaly, protože...ten angkot byl plnej ženskejch a dětí (z jedný rodiny) a ty se jeli koupat do Cipanas (ci = sundanéský výraz pro vodu a panas = horký) a tak jel angkot nejdřív do Cipanas. No a my taky! Nejstarší pani v angkotu byla děsně upovídaná, ale milá a byla s nima všema sranda (teda až na děcka, ty koukali trochu vyjeveně), a když už jsme tedy byly v Cipanas, tak jsme se rozhodly, že tam přespíme a brzo ráno půjdeme na Gunung Guntur a pak už snad konečně do Garutu.

V Cipanasu jsou termální prameny a je to jedno z oblíbených rekreačních míst v okolí Bandungu (dalším je např. Ciwidei - tam mají ale navíc ještě sirné bahno), jenže ani jedna z nás jsme neměly plavky a tak jsme si koupily v jednom místním krámku trenky a šly se porozhlédnout po nějakém ubytování. Bylo to zpočátku poněkud depresivní, protože všichni nám říkali takový děsný sumy a už to vypadalo, že nejlevnější to bude za 200tis/noc. Naštěstí opět oblíbený "systém warung = info" nezklamal a tak jsme se ubytovaly na docela pěkném místě a v relativně čistém pokoji (tím myslím, že tam nebyla zvířátka - ale pod polštářem byl něčí vlas),jenže měly jsme spacáky, tak to ani moc nevadilo. 

Cipanas má zvláštní atmosféru, úplně jako v létě na Mácháči - ne že by tam byly pláže na kterých by se grilovali rekreanti, ale celé to městečko je takové podivně sezóní, všechny warungy jsou jen jako rychlé občerstvení - nudle, čaj a šup do vody - a místní jsou taky takový odevzdaní, je tam taková líná atmosféra o který si člověk nemůže být jistej jestli je ještě příjemná nebo už ne.

Na plovárně jsme opět potkaly naši skupinku z angkotu a tentokrát i jejich babičku. Ta se sice nekoupala, ale už chápu po kom byla ta paní tak upovídaná (myslím, že vám nemusím říkat, že mám adresu a musela jsem slíbit, že přijedu někdy na návštěvu)

 Když jsme se vrátily do hotelu tak bylo něco po sedné, ale my byly tak mrtvé (asi z té teplé vody), že jsme šly brzo spát. Náš plán na druhý den byl totiž ten, že vstanem ve čtyři ráno (plus mínus) a o půl pátý vyrazíme na kopec. Náš spánek a tím i náš plán nám zkomplikoval jeden mejdan, který si udělali místní na dvorku našeho hotelu (což o to, kdyby se jen bavili, tak nás asi neprobuděj, ale Indonésie je motorková země a tak mě z mého sladkého spánku něco po desátý probudil nějaký dobrák, co si tůroval mašinu evidentně před naším oknem). Nevím kdy večírek zkončil, ale mě nějak ukolíbalo k spánku to, že jsem si představovala co zlýho bych jim tak asi na oplátku mohla provést...muhehehe!

...ve čtyři nás probudila mimořádně krásná melodie. Totiž muezín co svolával na raní modlidby ještě před samotným Azánem zpíval nějakou píseň, asi jako budíček, jakou jsem ještě nikdy před prvním Azánem neslyšela, budu se tam muset někdy vrátit a nahrát si to. No, nakonec jsme se tedy na půl ještě v komatu vydaly na kopec, jenže i když jsme se ptaly místních na cestu a pak i jednoho pána s co se najednou jen tak z ničeho nic vyloupnul z křoví s ptačí klíckou, nakonec jsme na kopec nedošly, jen k úpatí, ale i od tamtud byl krásný výhled.

Do Garutu jsme dorazily kolem desáté ráno. Jen co jsme tam dojely, tak jsme pochopily že včerejšek byl asi něčím mimořádný, protože nás nenechal dojet do Garutu. Garut je takové městečko nic moc o ničem a ani jsme se tam necítily dobře a tak jsme se tam jen najedly a vyrazily do Kampung Naga.

Kampung Naga je tradiční Sundanéská vesnice zhruba na půli cesty z Garutu do Taksikmalaya. Cesta stála 15tis/os a za hodinku jsme tam byly. Je vidět jak v období dešťů turismus moc nekvete a tak tam nebyla skorem ani noha. Samotná vesnice leží v údolíčku na jehož svazích je to samé rýžové políčko.

Sestupuje se tam po kamených schodech, které jsou o něco delší než proslulé schody Bechyňské. Je to takový skanzen - domy jsou dřevěné, natřené na bílo s tmavými doškovými střechami. Byl tam klid, příjemě...i když já si vždycky na takovýchto místech připadám tak nějak nepatřičně, ale to bude asi tím neustálým "bule huntingem" a tak se vždycky vcítím do místních obyvatel, kteří tam jsou jak zvířátka v zoologické vydáni na pospas turistům i když z toho do jisté míry profitují. Teď ale mají klid a téměř nikdo je neruší.

Posvačily jsme na břehu řeky u jezu a rozhodly se, že v Garutu spát nebudeme a že pojedeme rovnou zpátky do Bandungu a druhý den pojedeme na sever - na vulkán Tangkuban Perahu...a o tom příště.