DAILY LIFE IN INDONESIA II.

Jednou z dalších věcí, na které je dobré být připraveni (zejména psychicky), jsou indonéské toalety/koupelny. Indonéský záchod je třeba brát s nadhledem. Nemůžu říct, že by zde záchodky nebyly čistčí nebo hygieničtější než ty naše (no už jsem i u nás zažila ledas co), ale jsou zkrátka jiné.

Záchod (Kamar Kecil čti kamar kečil)

Klasický indonéský záchod je ten, kterému se u nás říká "turecký". Ovšem takový, jako ho známe z jižní evropy nebo Francie, nečekejte. To je dáno i anatomií místního obyvatelstva. Prostě jsou to takové "malé turecké záchodky" a pro středně vzrostlého evropana/evropanku to bude z počátku poněkud komplikované. Chce to fyzičku a jistou dávku obranosti (zváště při zkrácených achilovkách) a přesnou mušku. Jestli jste se ještě nikdy v životě s tureckým záchodem nesetkali, tak hlavním rozdílem je ten, že na tureckém záchodě se vykonává potřeba v dřepu. Další věcí je, že v souladu s asijskou tradicí, není hygienické si pozadí pouze "otřít", ale je daleko lepší se omýt. To to si ovšem nespojujte s nějakou primitivností, ono když se v tropech důkladně neomyjete po vykonání potřeby, dojde prostě k tomu, že chytnete "Vlka". A vzhledem k vysoké vlhkosti a teplu se bakterie v takových podmínkách množí velice rády a velice rychle, takže pokud se důkladně neočistíte, zaděláváte si na zdravotní obtíže.

klasické indonéské WC/koupelna

Indonéský tradiční záchod/koupelna se zkládá z vodní nádrže (Bak mandi), záchodu a prostoru na olpáchnutí. V "Baku" by měla být ve většině případů čistá (nikoliv pitná) voda, tou se omýváte a zároveň i splachujete. Splachuje se takovou velkou naběračkou (Gayung) o objemu cca 1litru. Důležité - DO BAKU ZÁSADNĚ NEVSTUPUJEME A ANI SI V NĚM NEUMÝVÁME RUCE! Veškerý kontakt s vodou zajišťuje gayung. Další věcí je toaletní papír. Toaletní papír je více méně záležitost posledních desetiletí a indonésani ho také většinou nepoužívají. A když už, tak jen v minimálním množství (cca dva útržky) a to jen když jdou "na malou". Jinak se vám vyplatí pořídit si malý ručníček a nosit si ho s sebou. Proč? Protože Toaletní papír by se neměl splachovat do záchodu, jelikož indonéský kanalizační systém na to to není stavěný (něco jako v Rusku - prostě úzký trubky). A v 90% případů není koš na odpadky umístěn na záchodě, ale venku (a to také jen někdy), takže je lepší se ošplouchnout a osušit než prasácky pohazovat použitý toaletní papír po podlaze, potupně si ho odnést ven do koše nebo nedej bože ucpat trubky! Někde je možné narazit i na tzv. bidetovou sprchu, která vaši očistu usnadní.

"Záchodová etiketa"

Jak už bylo řečeno, indonésani se všichni po použití WC omývají. K očistě slouží LEVÁ RUKA. Toto souvisí i s majoritním náboženstvím (většina Indonésanů jsou muslimové). To znamená, že levá ruka jako taková je "nečistá ruka" a tudíž se nehodí aby jste ji používali k určitým konkrétním úkonům. Například: Levou rukou zásadně nesaháme na jídlo (prostě se musíte naučit jak jíst jen jednou rukou), levou rukou nepodáváme peníze (ani při placení v krámě nebo na trhu, bude to chápáno jako urážka), levou rukou na nikoho neukazujeme ani s ní nemáváme na pozdrav atd... prostě, ať už se očišťujete levou nebo pravou, nebo jste levák, některé věci se na veřejnosti prostě levou rukou snažte neprovádět (i když u toho jídla by to bylo asi těžké). No, ale zpátky k záchodkům.

Co je mokré to je čisté

Toto je jedna z dalších věcí, kterou se indonéská toaleta liší od té západní (lépe řečeno české). Podle Indonésanů je suchý záchod nečistý a tudíž špinavý, takže nebuďte překvapeni tím množstvím vody...dalo by se to říct i tak, že z indonéského záchodu sušší nevylezete. V případě dlouhých nohavic doporučuji předem vyhrnout dopůli lýtek, ponožky sejmout. Také jsou-li někde nějaké veřejné záchodky, tak je tam pořád někdo šůruje a oplachuje (i když to vypadá pořád stejně). A toto mě přivádí k západnímu typu WC. Ten se tu vyskytuje tak též, jenže většina Indonésanů (zejména starší generace) neví jak na něj. A to i přez častá upozornění umístěná na proti míse...jako že na záchod si sedáme a nelezeme si dřepnout nahoru na prkénko...bohužel i přes tato upozornění se setkáte s tím, že vstoupíte na záchodek a na prkénku budou otlačeny podrážky cizích bot...Já osobně, když si můžu vybrat, volím indonéský záchod. Jednak vím co od něj čekat a jednak, ruku na srdce, na veřejných WC si nikdy na prkénko nesedám ani u nás.

WC na autobusáku v SOLOKu vedle prodejny "stimulantů" drůbeže.

Jak bývají záchody označené?
W.C. = WC
W.C. Umum = veřejné WC
Kamar Mandi = (obecně) koupelna, ale někdy tak je označena pouze umývárna bez WC
Kamar Kecil = záchod
Pria, Gents, Laki-Laki = Páni
Wanita, Ladies, Perempuan = Dámy

Na veřejných záchodcích se obvykle platí poplatek od 1 do 2 tis. Rupií, tak je dobré mít připravené drobné.

Pokud se nacházíte na místě, kde zrovna žádné W.C. Umum není, tak se dá jít na záchod i k Mešitě ale někdy se vám může stát, že vás tam nebudou chtít pustit s tím, že nejste vhodně oblečení (což se mi stalo v Padangu)... ale obvykle to nebývá problém.

plovoucí záchodky na řece

Kapitolou samou pro sebe jsou "toalety" v odlehlých venkovských oblastech. To je tak trochu pro silnější povahy zvyklé čundrovat, či co si prošli během svého dětství nejrůznějšími tábory atd...

Obvykle připadá jedno "kamenné WC" na vesnici s tím, že bývá postaveno na potoku /řece po proudu za vsí. Moje asi nejkurioznější bylo jedno takové "WC", které sice bylo kamené ale nemělo střechu a když už si člověk do něj čupnul tak mu stejně koukala hlava...to má i svoje výhody, protože na dálku vidíte je li volno nebo obsazeno nebo si při "tom" můžete i s někým popovídat. Jenže si dovedete představit, jak to vypadalo, když si chce běloch dojít na vecko...to se kolem záchodku najednou srotí dav a zvědavě se kouká "jestli to náhodou neděláme nějak jinak" ... takže v mém případě jsem nakonec zvolila další z možností a tou bylo jít "do vrbiček" v mém případě do pralesa.

venkovské "veřejné" WC/koupelna...v pozadí kámen na praní prádla

Štěstí přeje připraveným!

Ať už jste kdekoliv, tak se spolehněte především sami na sebe než na kvalitu WC. Takže krom výše zmiňovaného ručníčku, je dobré mít i papírové kapesníčky/vlastní toaleťák, vlhčeňáky a někdy i mýdlo a lahev s vodou a igelitový pytlík.


A ještě závěrem tu máte link "jak na to"
http://www.wikihow.com/Use-a-Squat-Toilet

DAILY LIFE IN INDONESIA I.

Tak, krásní mladí lidé (jak by řekl docent Kocman), vzhledem k tomu, že v nejbližších měsících se zatím po Indonésii cestovat nechystám, budu mít tak dost času připravit vám tu pár rad a typů jak "přežít v Indonésii" bez nějaké větší duševní či fyzické újmy, zejména pokud se hodláte v Indonésii pohybovat delší dobu a ne jen na týden na dovču na Bali...ale i tam se vám mé rady budou hodit. 

V každém příspěvku se budu věnovat nějakému konkrétnímu problému...jako například jídlu, vedru, hmyzu, hygienickým návykům atd...

Doufám že vám moje osobní zkušenosti budou k něčemu užitečné. Kdybyste potřebovali urgentně nějakou radu tak mi napište. Hodně zdaru!

V tomto prvním příspěvku se zaměřím na  MOSKITY ( indonésky "NYAMUK" čti ňamuk), jak si na ně dávat bacha a jak s nimi zatočit.

Na komáry - moskity se mě ptala už spousta lidí, jelikož u nás v čechách máme poněkud zkreslené představy o tropických formách komárů a jaké nebezpečí představují pro člověka. Ano, komáři tu jsou a ano je jich tu dost. Nemůžu říct, že by jich bylo víc než u nás v létě po vydatných deštích, ale jejich tu hodně a jejich koncentrace závisí na podmínkách každé oblasti - prostě tam, kde se vyskytuje množstní "nepohyblivé" vody je komáří ráj. Takže nejen v pralesích ale i v městských aglomeracích. V prvním případě hrozí malárie v druhém horečka Dengue. Neznamená to ale, že když vás píchne komár tak hned chytíte nějakou nemoc...i když je ještě spousta dalších nebezpečných chorob, které komáři mohou přenášet, pojdmě se bavit o těchto dvou hlavních, jelikož ty bývají v merku cestovatelů. Nebudu se vám tady rozepisovat o přízacích či léčbě, o tom je na internetu dost informací, ale poradím vám, jak předejít panice a abyste se zbytečně neládovali antimalarikama tam, kde to není zapotřebí. Protože, přiznej me si, antimalarika jsou pěkný svinstvo a pro tělo solidní zápřah.

Tak za prvé, je nutné si uvědomit kam vlastně jedete. Pokud pojedete na Kalimantan, ostrovy Mentawai, nebo do oblastí s deštným pralesem jako napr. Severní Sumatru za orangutanama, tak tam vám ty antimalarika vřele doporučuju. Pokud se ale chystáte na Bali, Jávu nebo prostě tam, kde víte, že se nebude prodírat pralesem, tak být váma malarika nechroupu. Jen si je vezměte s sebou pro tzv. "stand by therapy", to máte i u všech malarik napsaný v příbalovým letáku jak na to (nebo opět internet či centrum tropických chorob). Jedna zásadní věc - komáři, co přenáší malárii jsou aktivní od soumraku do úsvitu, takže je důležité se chránit na večer a především během spánku. Komáři, co přenáší horečku Dengue, jsou aktivní v dopoledních hodinách až cca do 12h, pak už to teplo nedávají a zalezou, ovšem v období dešťů můžou být aktivní až do odpoledne. Takže je důležitý se hned po ránu natřít/postříkat repelentem. Ti ostatní komáři, prostě jen obtěžujou, ale i proti nim je dobrý se chránit jinak bude pěkně dožraní.  

Doporučuji si vzít vlastní moskitieru, v indonésii se dost špatně shání...jo a taky si vemte min. 5 m provázku, kolíček, 4 větší spínací špendlíky a univerzální lepící pásku (to se mi osvědčilo jak takovej účinej kit pro zavěšení a ukotvení moskytiery). Indonésani obvykle nemají háček u stropu na zavěšení a i když ho mají, tak zase vy nemáte k dispozici štafle!

Repelenty (obat nyamuk)

Repelenty bych rozdělila do dvou kategorií - ty, které si nanášíte na sebe, na kůži, na oblečení a externí insekticidy - to jsou takové ty spreje, doutnáky a krabičky do zásuvky co komáry v místnosti pozabíjejí nebo vypudí. Předem vám můžu říct, že nemá vůbec smysl utrácet nehorázný sumy za specielní repelenty v našich outdoorových obchodech, jsou drahý jak prase a stejně nefungujou. Jo, můžete si je vzít na začátek aby jste se měli čím namazat než dojdete do obchodu, ale na to vám stačí i běžný český repelent nebo levandulový olej. Indonéské repelenty jsou levné, účinné a NESMRDÍ! Naopak voní, Do teď jsem nepochopila, proč repelenty u nás tak děsně páchnou...

Tu máte do začátku nějaké tipy na repelenty první kategorie. Mě osobně se nejvíce osvědčil SOFFEL ale je k dostání i AUTAN, ale ten mi přijde že trochu smrdí po našich repelentech. Ale z nostalgie proč ne...jsou i další repelenty samozřejmě, ale tyhle dva najdete v indonésii snad všude. Dokonce jsem někde viděla i nějakej levandulovej, chce to zkrátka hledat. Je docela účinné kombinovat repelent mléko a repelent ve spreji. Proč? Protože je dobré si na místa, která nemáte krytá nanést mléko a na oblečení pak sprej a ten s sebou nosit a v případě že ucítíte že vás to zase začíná žrát tak naneste další vrstvu. Taky není moc dobrý se patlat repelentem - mlékem když si potom nemáte jak  umýt ruce. Přeci jen je to chemie a v indonésii se jí často rukama a repelent není zrovna nejlepší příchuť do jídla. Další věcí kterou je třeba mít na paměti, je to, že pokud pojedete do oblastí s deštným pralesem, tak tam je vlhkost vzduchu 100%, a jakýkoliv repelent, co jste nanesli na kůži je do půl hodiny pryč...prostě vám steče z těla! A komárů je tam tolik, že je nestačíte odhánět, proto je nejlepší nanášet repelent na oblečení tam vydrží i když vy jste propocení durch... (předpokládám, že nikdo z vás nepůjde do pralesa v minišortkách, tílečku a žabkách). Mě mají komáři velice rádi, a nejen ti tropičtí, takže já bez repelentu nevylezu před barák a malý sprej s sebou furt nosím v kabelce.

Pokud se někdo z vás nechce mazat chemii, může zkusit "přírodnější" cestu, tak je tady citronela. Citronelový olej je taky běžným prostředkem k odpuzení komárů a dá se koupit prakticky všude. Je ale krapet problém ho v obchodě najít, protože když už se vám podaří objevit sekci repelentů a insekticidů tak tam ho neajdete. Citronelový olej bývá z pravidla zařazen do sekce léčiv (stejně jako olej z bílého dřeva - o tom později). Léčiva se dají snadno nalézt, jelikož bývají situovány poblíž pokladny. I když mám vůni citrónové trávy ráda, tak já tento olej jako repelent nepoužívám, jednak nemá takovou výdrž jako ty výšezmiňované repelenty a taky ta vůně je fakt síla! Další zajímavou alternativou je citronelové mýdlo, ale to asi bude jen pro jedince kteří moskyty nijak nepřitahují. Jako mýdlo je to fajn, ale já osobně ho používám do skříně proti molům ;)

Z té druhé sorty "odpuzovačů" tu mám pár základních typů/druhů, jen tak pro přehled. Takovým tradičním odpuzovačem je doutnající spirála. Pokud vám ale vadí spát v začuzené místnosti tak nedoporučuju, jinak ale funguje dost spolehlivě a dá se používat i venku (pokud tedy zrovna nefouká vítr), já osobně ji používám při práci na terase, aby mě komáři nežrali pod pracovním stolem, taky je to vhodný repelent pro větrané/neuzavřené prostory a místa kde není elektřina. Doporučuju si tu spirálu pálit na něcěm nehořlavým ... třeba jako já - v pixle od sušenek.

Dalším typem je repelent do zásuvky. Tu máte dva příklady, ten menší ten je vhodný na cestování, nebo do malých místností. Je to krabička/přistroj do jejíž horní části se vloží takový polštářek, který působením telpa uvolňuje látky co odpudí komáry. Toto je vhodná alternativa, když jedete do indonésie na dovolenou, nebo když budete chtít cestovat (je to snadno sbalitelné), je ale potřeba si koupit i náhradní náplně. Bohužel tento repelent není vhodný pro spaní při "otevřeném okně", protože jeho princip je ten, že vymlátí komáry co jsou v místnosti a po cca 4h přestává být účinný a noví komáři už čekají...

Toto jsou náplně 

Pro dlouhodobé domácí využití je dobrý repelent s tekutou náplní, princip je stejný jako u prvního, ale tady je místo polštářku, lahvička s tekutinou. Mám vyzkoušeno, že když ho použiji jen na noc (cca 8-9h) vydrží víc jak měsíc. Při celodenním provozu asi jen týden a něco, zato ale zvládne i poměrně velké prostory a to i ty neuzavřené.

Posledním typem je sprej. Já osobně tenhle typ repelentu nemám ráda, ale je dost účinný, jenže opět jen v uzavřených místnostech. Tady na obrázku máte jeden z nejpopulárnějších indonéských insekticidů - tenhle sprej zabírá na komáry, šváby, mravence ale i štěnice a další brebery...ale je to fakt dost silná chemie, takže pokud to není zrovna nutné (třeba v případě mravenců a švábů) tak vám toto nedoporučuji.

Tu je ještě jeden sprej (ten někde koupili moji rodiče když tu za mnou byli, a podezírám je, že si to stříkali na sebe), taková kuriozitka- zmáčknout na vteřinu a mělo by to 10h vydržet...sice více méně funguje, ale ta citronová vůně je tak intenzivní že se v té místnosti pak nedá být :D ...a nebo jsem přecitlivělá.

No, a když už vás, i přes veškeré snahy, něco hryzne, tak tu je malý Indonéský zázrak - MINYAK KAYU PUTIH (Cajuput oil - olej z "Bílého Dřeva")! Je to olej podobný Eukaliptovému oleji, ale není tak agresivní. Tento olej je alfa a omega indonéského samoléčení...Na komáří štípance zabírá skvěle (Fenistil hadr!) a je taky dobrý na nejrůznější masáže, pohmožděniny, při bolesti hlavy, břicha (neužívat vnitřně!), já si sním napustila kožené sandály co mi tu zplesnivěly a spolubydlící tim natírala kočku proti blechám (ale to nevím jestli je nejlepší nápad), každopádně tuhle věc musíte mít! Indonésani ho mají ve všech velikostech/objemech - od lahvičky co strčíte do dlaně až po litrové lahve!

Tak to by bylo asi tak všechno...jo, kdyby ti z vás co už v Indonésii byli, měli pocit, že jsem na něco zapoměla tak dejte vědět.

Out of Bandung

Jelikož změna je život, změnila jsem i místo svého bydliště...chápu když mi někteří z vás budou upírat fantazii a odhodlání, ale to už se nedá nic dělat....pořád je to Indonésie, ale tentokrát Depok, předměstí Jakarty směrem na Bandung....až se zase odstěhuju někam na venkov, dám vědět, ale zatím se moje příspěvky budou týkat spíše městského způsobu života a úskalí s ním spojených.

No a aby ten můj pobyt v Bandungu byl alespoň částečně užitečnej i pro někoho dalšího, zde je mapička angkotů (angkutan kota - ANGKOT, veřejná doprava)...není tam všechno, ale na základní orientaci to stačí...Bandung Zdar!

Pro ty, kteří se vyskytují (či vyskytovat hodlají) na jihu Bangungu, je poměrně strategický angkot barvy tmavě modré v kombinaci s brčálově zelenou na němž je napsáno BUAHBATU-KELAPA, ten jede až na Alun-Alun k hlavní mešitě, a pak ještě další strategický bledězelený angkot s tmavězeleným pruhem STASIUN - GD.BAGE (Gedebage - tam je mega sekáč, když se projde za trh s ovocem, ten taky doporučuji, dá se tam koupit trs banánu od 3 tis. rupií, což je cca 7 Kč) tenhle angkot dělá okružní jízdu centrem Bandungu. Jmenuji strategické body - od Gedebage, jede po Jl. Soekarno-hatta, dál po Jl. Buah batu, u STSI Bandung zahýbá do prava a vydává se na sever oklikou kolem BTC (nákupní centrum na Jl. Merdeka, naproti němu je knihkupectví Gramedia a za ním je Francouský Institut) tam to stáčí zase směrem na jih na Jl. BRAGA (to je ta ulička proslavená hospodama a noční životem, přes den nic moc) a pak to bere kolem hlavního nádraží STASIUN BANDUNG a pak se zase vrací na buah batu přes pasar co je za PASAR BARU, pak to bere přes ALUN-ALUN, Jl. Asia-Afrika kolem centrální Pošty, opět přes Jl. Braga zpátky na Gedebage.
Je dobré vědět, že většina angkotů v Bandungu je okružních, takže se obvykle nevracejí stejnou cestou a někdy je jednodušší se vracet jiným angkotem a někdy člověk musí i přestupovat nebo jít kus pěšky. dobrý přestupní uzel (pokud jedete od Jl. Buahbatu) je UNLA (Universitas Langlangbuana), z tama jezdí angkoty na sever Bandungu směr DAGO a LEDENG (KELAPA-DAGO, KELAPA - LEDENG) jsou tmavě zelený a bleděmodrým a oranžovým pruhem.
A poslední jižní angkot, který se hodí, když chce člověk na autobusák Leuwi panjang (LW.PANJANG - CIWASTRA), tenhle angkot je šedivej se zeleným pruhem.

takže se obrňte trpělivostí
a

lovu zdar

Pro alespoň trochu indonéštiny znalé, přikládám užitečný odkaz
http://alfabetatetameta.wordpress.com/2013/04/20/98/

Poyalisa aneb konečně prázdniny!

Předem se omlouvám, jestli vám tenhle můj příspěvek bude připomínat text z katalogu nějaké cestovní kanceláře, ale nemůžu si holt pomoct!

Do našeho mikro-ráje jsme se Zaňou dorazily lodí z Ampany (z Marina Village) asi po třech hodinách. Poyalisa je malý ostrůvek na dohled od vesnice Bomba při západním pobřeží ostrova Batu Daka (nejjižnějšího z Togeánských ostrovů). Pár bungalovů. Takový tropický "chatkový tábor". Moře je tu azurově modré a průzračné, spousta korálových útesů a hromady neuvěřitelně barevných ryb.

Když jsme dojely, bylo už na ostrově dalších osm lidí - dva postarší katalánští zahradníci, velice relaxovaný pár z Dánska (ti sem prý jezdí každoročně), velice akční pár Francouzů a dva neuvěřitelně plavovlasí finští hoši. Ubytovaly jsme se v jedné z chatiček za 125tis.Rp/os na den (včetně jídla 4xdenně)  - v té kde evidentně nikdo nechtěl bydlet, protože tam vedly takové silně rozpadlé dřevěné schody a dřevěná lávka. Ta chatka vůbec vypadala jako taková ta typická chatrč z nějakého "woo-doo zombie filmu" - vyšisované, šedobílé dřevo, malá verandička a úžasný výhled na moře.

Sice krapet z ruky od koupelny a záchodku (v noci to bylo krapet dobrodružné), ale zato naprosté soukromí. Chatka byla velice klimatizovaná (tzn. že pokud fičel výtr, profukoval chatkou to samé s deštěm!) Spaly jsme pod moskitierou, což se nakonec ukázalo jako velice nezbytné (už z toho důvodu, že jsme tam nebydlely samy. Kromě nás tam bydlelo pár pavouků, mravenců, gekonů (čičaků) a čas od času se stavila krysa (naštěstí místní krysy jsou velice vybíravé a konzumují pouze sušenky Oreo a červené Marlborky o nic jiného nejeví podstatný zájem - pokud na těchto věcech bazírujete, dávejte si pozor).

sváča

Jídlo bylo z devadesáti procent tvořeno rybami, co bylo úžasné i když po několika dnech bych dala přednost nápaditější úpravě (ryba byla buď pečená na ohni nebo smažená). Také odpolední "vtipné" svačiny byly úžasné.

První den jsme se se Zaňou jen tak povalovaly na místní pidipláži. Půjčili jsme si brýle a šnorchly a očumovaly ryby. Což mělo ten efekt, že na Zaňin pomyslný fobický list přibyly další zvířata! 

Předem nás nikdo neupozornil (a popravdě mě nenapadlo se zeptat), že tu není telefonní signál a tak jsme se druhý den přeplavila ještě s pár dalšími lidmi do Bomby. Oni jeli nakupovat a já zlanařila místního tělocvikáře, který mě pak přes les a několik dalších vesnic zavezl na místo, kde je signál.

Jeli jsme a cesta se pořád zužovala a divočela, až jsem si začala říkat jak tohle dopadne, no ale nakonec jsme dojeli na místo, kde na takových špičatých skalkách posedávala řada místních lidí a všichni telefonovali - prostě jediní dostupné místo kde je signál. něco jako když si chci zavolat u nás na chalupě - taky musím na kopec. Tak jsem si vzřídila všechno, co bylo nezbytné před týdnem v "ráji" a jeli jsme zpátky. Tělocvikář se jmenoval Anča!

Po příjezdu do Bomby jsem zjistila, že loď na Poyalisu už odjela a mě tam nechali. Tak jsem tam asi hodinu čekala na molu než pojede loďka s obědem.   

Druhý den po obědě jsme se skupinově (krom Dánů) vydali na půldenní výlet - šnorchlovat na Atol. Bylo to Fajn, jenže jsme si nevzala šnorchl, protože jsme nenašla žádnej do kterýho neteče a tak sem se spíš jen tak potápěla (což stejnak se šnorchlem nejde), ale byla to sranda, Zaňa si sice šnorchl vzala, ale tekal jí do něj taky voda ... no a přesto že jsem se důkladně namazala 50 krémem, tak sem si pěkně spálila zadek, protože jsem si vzala jen tričko a ne trenky. Jo, a taky jsem se přesvědčila, že můj fotoaparát není vodotěsný (byť je to na něm napsané)

Během našeho pobytu se společnost obměňovala. Druhý den po nás přijel Belgický páreček (ti jak v předchozím příspěvku zapadli do bahna) a ještě pár z Maďarska, ale ti se přijeli potápět, tak jsme se potkávali jen na jídle. asi třetí nebo čtvrtý den původní sestava, v četně Belgičanů, odjela a ostrov na půl dne téměř osiřel. S těmi Maďary ještě přijela jedna velice svérázná anglická lady. K večeru dorazil starší manželský pár z Kanady. Jak se kázalo, tak ten pán je půdně Čech co s rodiči v šedesátémosmém emigroval do Kanady. Byla s nimi sranda. I když jeho paní byla někdy děsivá - perfektní drdol šedých vlasů, velice distingované brejličky a výraz učitelky matematiky matematiky či fyziky - byla fajn, ale tak nějak jsem si v její přítomnosti připadala jako bych se vrátila na internát  - upřímně, kdo z vás by chtěl na prázdniny s vychnou z intru? Ale zase jsme se naučili novou karetní hru "Asshole", kterou jsme po té co dojely ještě ty dvě Dánky co jsme je potkaly na Tana Toraja (svět je malej) hrály každý večer. Vlastně ten pocit letního tábora ani nevadil, po večeři jsme se všichni proměnily opět v malé děti a hrály nejrůznější hry. Jo, ještě dojel  jeden Belgičan (který sem prý jezdí taky, každý rok a vždycky to stráví aspoň měsíc) a jedna Francouzka. Takže, někdo hrál Asshole, někdo kostky (english lady na ně měla slabost) no a ještě jsme hráli taové vylepšené člověče nezlob se co nás zase naučil Belgičan. O zábavu bylo postaráno, zvlášť když v jeden okamžik ze stropu spadnul svítivě zelenej had...ale jinak tam bylo vážně krásně ;)

Když jsme z tama po týdnu odjely a když jsme pak čekaly v Ampaně na autobus do Palu, tak na nás na obě padla taková ta "podovolenková" deprese - prázdniny skončily, jede se dál. Vůbec se nám z tama nechtělo!

Už z Toho důvodu že nás zase čekaly tři dny na cestě...brrrrrr 

Hola hola SUMBAR volá!

Jak jsme jely na Togeány

V devět hodin ráno, jsme nasedly do autobusu - relativně prázdného - a vyjely jsme. Původně jsme plánovaly jet do Tentena k jezeru Poso, ale když nám paní v kanceláři řekla, že to je do Tentena cca. 13h (v průvodci psali 10h) tak jsme se rozhodly jet rovnou do města Poso a z tama pak rovnou do Ampana, kde by jsme měly podle plánu stihnout trajekt do Wakai. Plány jsme změnily taky hlavně pro to, že na téhle trase nejezdí žádné noční autobusy a tak vidina toho, že dojedeme v deset večer do Tentena, budeme hledat místo kde přespat a jeden den se tam pohybovat a pak večer zase odjet, nám připadala nepřitažlivá. 

Asi jsme zpohodlněly. Zhruba v pět hodin odpoledne jsme narazili na kolonu náklaďáků, autobusů apod...totiž, před pár dny došlo vlivem deště k sesuvu půdy a strhlo to kus cesty i s mostem. Všichni museli z autobusu vystoupit, vzít si svoje saky-paky a s příslibem odvozu na druhé straně jsme vyrazili vstříc osudu. Šli jsme pěšky kolem kolony až jsme narazili na místo "přechodu". Toho času tam zrovna za pomocí bagru přetahovali jeden náklaďák z jedný strany na druhou a čtyři chlapi přenášeli na bambusových stvolech zavěšenou motorku. Kromě nás se Zaňou jeli v autobuse ještě další čtyři "bělouši", dva páry - jedni Francouzi a jedni Belgičani. My se Zaňou nejsme žádný béčka a přejít po mokré kládě obalené kluzkým jílem pro nás nepředstavoval žádný problém, zato Belgičani tam zahučeli oba dva a pěkně se vyváleli v bahně z čehož měl okolní přihlížející dav děsnou prču, ale okamžitě jim pomohli z bláta ven. Od přechodu jsme zase došli na opačný konec kolony a tam v provizorním přístřešku čekali na odvoz. V mezičase jsem si fotila výhledy než se setmělo a začalo pršet. 

Čekali jsme tam takhle asi hodinu a odvoz nakonec doopravdy přijel - náklaďák s korbou přikrytou plachtou. Tak jsme tam všichni nalezli a jelo se. Toto byla si nejlepší a nejzábavnější část z celé naší cesty z Tana Toraja do Ampana, protože předtím to byla samá serpentina a nevím jak dlouho bych ještě zvládla držet blivný pocit na uzdě. ale ta procházka a pak ten náklaďák na stojáka ta bylo osvěžující. Asi po hodině jsme zastavili u rumah makanu, dali si super véču a čakalo se na autobus. Nakonec jsme tam tvrdly něco přes dvě hodiny, a tak s tím vším zdržením jsme nakonec do Posa (kam jsme měli podle plánů dorazit kolem jedenácté večer) dorazili o půl třetí ráno.

sranda musí bejt!

Dle indonéské tradice nás opět vyšoupli z autobusu někde na ulici a že prej snad ještě něco do Ampany pojede. Bezva. Tak jsme tam čekaly ještě s jedním chlapíkem, ale ten jel jinam. Naštěstí ve tři přijel jeden, ale už z dálky vypadal hodně narvaně - i střechu měl naloženou tak, že takřka o třetinu převyšoval své původní rozměry. a jak se pak ukázalo i vnitřek byl do poloviny zaskládanej věcma a lidi seděli jen prvních čtyřech nebo pěti sedačkách. Nejdřív nás nechtěli vzít, že prej jsou plný, ale nakonec se dvě místa přeci jenom našly a my jsme se díky bohu ocitly zase na cestě. Jenže zase, autobus pro Indonésany = dětské rozměry, takže se nám tam nevešly nohy, tak jsme se musely hodně zkroutit a smáčknout. Cesta začala docela dobře a dokonce to vypadalo, že dojedeme na čas (měli jsme být v Ampana v 7h ráno) a stihneme ještě ten den odjet. O půl páté ráno, jsme zastavili u jednoho zájezdního hostince (zavřeného) a z prvu to vypadalo na obyčejnou "čůrpauzu" a že se řidič trochu občerství a pojedese dál. Jelikož se na záchodkách rojili nějaký veklý a evidentně bodaví hmyzové (asi divocí sršni) tak jsme šli se zaňou čurat do křaku. A furt jsme čekali...nechápu proč, ale tvrdli jsme tam skorem až do osmi hodin, takže se v mezičase udělalo vedro a do Ampana jsme dojeli těsně po desáté. Trajekt nám samozřejmě ujel.

Autobus nás vyhodil před kanclem plavební společnosti, ti nám samozřejmě řekli že smůla a že až za dva dny. Byl tam jeden chlápek a ten se nabídl, že nás sveze do Marina village, kde se můžeme poptat jetli dneska, nebo zítra nepojede loď do Bomba. To bylo sice jinde než jsme původně plánovaly dojet, ale představa, dvou dnů v Ampaně se stávala děsivou. Jenže ten chlápek nás místo toho dovezl k nějakámi domku, kde mám v ústrety vyšla "ULFA"! Kamarádi nás už dopředu varovali, že v Ampaně operuje tahle "šílená" ženština a že je lepší se jí vyhnout, jenže se nám představila pod jiným jménem (znělo to něco jako "Mrs Harbour") a tak jsme včas neodhalily s kým máme tu čest, asi tu taky hrála roli únava po cestě která snížila naše rozlišovací schopnosti :D ... no ale nakonec to zas až tak šílený nebylo, Ulfa nám docela dobře poradila a pomohla, ale každému kdo jedete do Ampany doporučuju být na Ulfu připravený! Když více co chcete a kam chcete a taky to Ulfě narovinu řeknete (dokonce dává studentům slevu, hahaha) není problém. Spaly jsme u její sestra, no ale za 75tis Rp i když se snídaní to teda nestálo. Ale aspoň tam byl klid a Ulfina sestra je moc milá paní. 

Druhý den ráno odjela Ulfa do přístaviště s tím, že nám zařídí lístky na loď (což se nakonec ukázalo jako zbytečné) a poslala pro nás drožku, což bylo příjemný, že jsme nemuseli shánět odvoz do Marina village. Loď měla vyjet v devět hodin, ale jak už tomu v Indonésii bývá " Jam Karet - gumový čas" vyjeli jsme o půl jedenácté a na ostrůvek Poyalisa u Bomby jsme dojeli po necelých třech hodinách, právě v čas na oběd. 

Sulawesi (část třetí) - Tana Toraja

7. 2. 2013

Pro změnu jsme tentokrát se Zaňou vyrazily na sever od Rantepaa. Když jsme na naší pidi mapce zjistily, že tu je taky "Pálava" (Palawa), tak jsme ani chvilku nezaváhaly a zajely se tam podívat. Po cestě na Palawu jsme náhodně objevily jednu pohřební vesnici, o které Zaňa prohlásila, že vypadá jako skautský tábor - kruhové náměstí se vztyčenými kameny.

Oni tady místní buď mají a nebo k příležitosti pohřbu postaví dočasnou vesnici, kam se na těch několik dní pohřebních ceremonii přesune veškerý život a dění, zabije se  někdy i několik desítek buvolů a stovek prasat aby bylo čím nakrmit účastníky pohřbu...v týhle vesnici měli dokonce i kulečník (asi kdyby se někdo nudil) ale pod vrstvou prachu a pavučin. Asi už dlouho nikdo neměl na tak honosný pohřeb dostatek financí.

Pálawa je docela pěkná vesnice - skanzen, ale o proti Ke'te Kesu nic moc, a ještě navíc tam byla hromada otravných děcek co furt chtěly nějaký bonbóny - dala jsem ji poslední tři hašlerky a jeden ovocnej bombon co jsem našla po kapsách s omluvou, že fakt víc nemám. Dívaly se na mě jako na největšího hamouna pod sluncem.

Z Palawy jsme vyjely do hor na Batutomonga. Cesta byla příkrá a dost poničená, v některých úsecích musela Zaňa sesednout a jít kousek pěšky, protože by to motorka ve dvou neutáhla. Ale ten výhled stál za to!

Okolo cesty byly vesničky a terasová políčka a v nich takové skalky - velké kameny, nejspíš pozůstatky nějakých vulkanických aktivit - no a do těj skalek si místní taky vydlabali hroby takže to vypadalo jako takové malé kamenné domečky s vyřezávanými dvířky a okénky. Nad některými z těch dvířek vysely i fotografie či podobizny zemřelého v hezkém rámečku a s květinovou ozdobou. Samá krása, hroby kam člověk dohlédnul!

Do Batutomonga jsme dorazily asi v poledne. Cestou nás na chvilku zdržel krátký déšť. Z tama jsme sjeli asi další dva kilometry do Pana - Tam jsou další skalní hroby a speciální vykotlané stromy kam se pohřbívají miminka a nenarozené děti. No a zase byly všude popadané kosti a vůbec to tam bylo takové celé zanedbané (na to, že vybírají vstupné).

Nechtělo se nám absolvovat tu šílenou cestu zase zpátky a tak jsme z Pana sjely do Tikala, po takové sice provizorní, ale o dost kvalitnější cestě a asi za hodinu a něco jsme byly zpátky v Rantepau. Do našeho Homestay (Wisma Riana) jsme dojely něco po šesté a docela dost promoklé, protože jsme do Rantepaa dorazili současně s deštěm...no, ale co bylo nejvtipnější, že jsme se na homstay potkaly s několika holčinama z Darmasiswa co studují v Jogje a okolí. No a holky nám řekly, že jedou zítra ráno na jednu pohřební ceremonii. A protože my jsme tady ještě na pohřbu nebyly, tak že pojedeme spolu s nima - teda holky busem a my na motorce. Holky měly tip na místo od místních kamarádů od jedné z nich. Ono nemá cenu věřit všem těm "průvodcům" co loví turisty po té co přijedou a slibují, že je vezmou na pohřeb (za nehorázné částky - v našem případě chtěl 200tis.Rp/os, ale potkaly jsme dvě Dánky a ty kývly na skorem 300tis./os - tak jsme jim řekly o našem plánu a Dánky rychle výlet s průvodcem stornovaly a jely pak druhý den s našima holkama)

8. 2. 2013

Pohřeb měl být v jedné z vesnic na cestě do Sangalla (tudy jsme už jeli první den), ale po cestě nebylo nic vidět. Tak jsme to zapíchli do jednoho "zájezdního hostince" který si tam bůhví proč postavil u prostěd ničeho jeden pán. Daly jsme si čaj, to vždycky pomůže. Poklábosila jsem krapet s majitelem a ukázalo se, že  pohřeb je skutečně nedaleko.

Je v jedné z vesniček kam se dá dostat po jedné takové téměř polní cestě. A skutečně, během toho co jsme dopíjely čaj, projelo kolem nás několik náklaďáků (styl Tatra) naložených místními obyvateli v pohřebním - "zájezd na pohřeb v tradiční verzi". Dopily jsme čaj, nasedly na mašinu a za chvíli jsme už "hopsaly" po kamenité cestě do nikam. Tak to alespoň z počátku vypadalo. Za chvíli jsme dojeli na místo. Všude plno lidí, krve a podezřele veselá atmosféra.

Otevřelo se nám náměstíčko zastřešené plachtou (spíš proti slunci než dešti) a tam byl vidět ten "masakr" - všude krev, buvolí hlavy, žebra, nohy, vyvržené vnitřnosti a na cestě natažené buvolí kůže, které se místní psi snažili zbavit posledních kousků ulpělého masa a do toho davy lidí v černém s oranžovými korálky kolem krku a dalšími dekoracemi z nich. Zrovna když jsme přišly, nesli v čele jednoho takového průvodu několik živých prasat (kterým se to evidentně dost nelíbilo).

Připadala jsem si trochu jako nějakej úchyl - takhle se vetřít na cizí pohřeb, ale nikomu o nijak nevadilo. Chvilku jsme jen tak okouněly a pak k nám přiběhla paní, celá rozesmátá, a že prý je ráda že jsme přišli a ať si s ní jdeme vypít čaj. Ukázalo se, že to byla vnučka onoho zesnulého pána.

Tak jsme chvíli klábosily o všem možném - hlavně teda o pohřbech a tak... - tak na tenhle pohřeb padlo deset buvolů a několik desítek prasat (ty se ale zabíjeli jinde) - dědeček zemřel před půl rokem, ale zato babičku prý měli doma čtyři roky! Začalo se mi navalovat z pachu těch mrtvých buvolů a kvičících prasat tak jsme popřály upřímnou soustrast, poděkovaly a vyrazily pryč.

Původní záměr byl jet na Londa, ale ještě před tím jsme se na skok chtěly stavit v Lemo. Tam jsme ale nakonec zkejsly skorem dvě hodiny, protože začal pořádnej slejvák.
V Lemu jsou taky skalní hroby a ještě taková "galerie" vytesaná do skály a tam jsou vystavené figury-podobizny  zesnulých co v tam odpočívají. Moc hezké to tam bylo i když docela maličké. Jenže pak začalo pršet, namokly nám helmy a tak jsme jen tak seděly pod střížkou a dívaly se jak padají trakaře. Kolem nás chodila kuřata a ozobávala nás.

V jedné chvíli déšť polevil a my přeběhly do warungu na čaj k jedné takové babce. Vypadalo to tam s píš jako nějaký čarodějnický doupě než warung a i ta babka co tam byla vypadala tak na sto let. Jenže, když jsem se s ní dala do řeči tak se ukázalo že jí je padesát sedm! No, teda na svůj věk vypadala dost hrozně, měla jen dva zuby, jo a taky říkala, že má doma mrtvolu, teď si nejsem jistá jestli manžela nebo tatínka, už sedm let.

Když déšť výrazně polevil, vyrazily jsme zpátky do Rantepaa, jednak proto, že do pěti jsme museli vrátit půjčenou motorku a taky jsme už byly nějaký utahaný a já jsem ještě krapet nastydla a taky už jsem byly po těch třech dnech na motorce dost vyřízená.

9. 2. 2013
Tenhle den jsme se jen tak poflakovaly po Rantepau, sháněly lístky na autobus na druhý den do Poso (bohužel žádná noční autobus nejede tím směrem) a taky jsme nakupovaly nějaké upomínkové předměty.
Po buvolím baksu (polévka s masovými knedlíčky) jsme se už šly pomalu zapakovat. Už jsme si tak trochu připadaly jako nekrofililové a taky nás to už po těch čtyřech dnech přestalo bavit. Hurá k móóóři!