VÁNOCE V LÉTĚ

Nikdy před tím jsem si nikdy pořádně neuvědomila význam tohoto rčení, až teď........ a taky jsem nikdy před tím nebyla na štědrý den ve škole!

Jelikož jsme na Štědrovečerní večeři pozvali i naše místní muslimské přátele tak jsme s večeří čekali asi až do desíti večer až všichni skončí s nejrůznějšími tréningy, semináři a modlením....a rozjeli jsme to ve velkém stylu :)

...taky jsem uvařila horký jablečný kompot (to bylo to jediný co se tu tak z české vánoční kuchyně dá připravit) ...což většina z nich jedla po prvé a upřímně to ocenili jen ostatní darmasiswa studenti....

Po večeři jsme popíjeli Tua, což je kvašená šťáva z cukrové třtiny smíchanou s něčím o čemž jsme si nejdřív myslela, že je to něco jako obdoba našeho vitacitu, protože to potom bylo sladký a strašně růžový, ale pak se ukázalo že to bylo něco jako Redbull v prášku, což vysvětluje že jsme vydrželi až do rána bílého zpívat a hrát.... :)

....jo a ježíš není mrtvej, přestěhoval se do Padang Panjangu ;)

Tabuik, Pariaman aneb co s odpadky?...do moře!

O výkendu 18.-19. prosince jsme se vypravili do Pariamanu na pobřeží severně od Padangu. Mají tu totiž takovou jakou si zvláštní slavnost Tabuik.

V sobotu dopoledně jsem se s Ritou vypravila do Pariamanu. Jak jinak než místním "busem" který strašně smrděl ( podezřívám majitele, že patrně vyvedl výfuk do vnitř busu, nikoliv ven, protože to bylo chvílema vážně neúnosný), ale co bychom neudělali pro to, abychom viděli něco z místní kultury, že? :) Na konečné zastávce, asi po 1,5 h jízdy, jsme vystoupili, prakticky na území nikoho (jen autobusové nádraží asi jako v Bechyni, jen bez střechy a pár warungů okolo) a čekali na další spoj - místní MHD, jestli se to tak dá nazvat.... když přijel, tedy ten místní mikrobus, byl poměrně čistý a voňavý. Kupodivu cesta na pobřeží odtamtud trvala něco přes hodinu a to i přesto, že řidič jel jako ďábel.... řidiči formule 1 jsou o proti těm místním prostě slabý kafe.....

Když jsme tedy dojeli až k pobřeží, tak jsme si udělali příjemou procházku podél :)...musím uznat, že Pariaman je vážně příjemné místo i když je tam teda doopravdy děsný vedro (myslím, že moholo být tak kolem 40°C ve stínu). Asi za hodinu dorazili na motorce dvě naše místní kamarádky z Padangu a tak jsme společně poobědvali, jak jinak než v jednom z místních Rumah makanů s báječným výhledem na oceán...Místní specialitou jsou takový smažený věci snad ze všeho možnýho co žije v moři...no, kdyby to nebylo tak mastný a nesolený, tak by to bylo snad i poživatelný, ještě že bylo na výběr z dalších jídel....já vážně nejsem žádněj cimprlich, vždyť víte že sním skorem všechno, ale Indonésani skorem nesolej a tak je to holt někdy těžký....i když musím říct, že když se rýže vaří bez soli je vážně mnohem chutnější!

Odpoledne dorazili naši spolužáci z Padang Panjangu a tak se naše řady začali pomalu ale jistě rozrůstat...

Spali jsme u jedné naší spolužačky, která má v Pariamanu rodinu a tak naše ubytování bylo jak jinak, než rodinné :) ...Má strašně sympatickou babičku.

Ráno ( v 5h) jsme vstali, abychom se v 6h šli podívali na přípravy procesí s Tabuik.

Tabuik je vlastně taková obří kreatura ze všeho možného (převážně z bambusu, ratanu a papíru) a má dvě části - mužskou a ženskou polovičku a po rituální "svatbě" jsou obě svrženy do moře....když jsem se pídila po významu oné slavnosti, jako proč a nač tak, mi nikdo z místních nebyl schopný adekvátně odpovědět...prostě slavnost, no!...zaplať pán bůh za wikipedii...takže, Tabuik je oslava na upomínku významného muslimského svátku tzv. vzpomínka na Muharram, při výročí bitvy u Karbaly kde byl zabit vnuk proroka Mohameda.

Tak v těch 6h jsme se vypravili s "mužskou" polovičkou, teda s její základní částí, na průvod městem kde se na různých místech připojovolali další a další části až na hlavním náměstí byl sestaven dohromady úplně....no do výšky to mohlo mít něco kolem 10-ti metrů...a tam pak zůstal stát až do odpoledne. "Ženská" polovička vyla sestavována přímo na pobřeží....bylo asi 7h ráno a tak jsme si šli ještě na chvilku zdřímnout....:)

Ve 4h odpoledne se procesí vydaly k pobřeží, jak jinak než velice pomalu a za velikého hluku, jak je tu zvykem ;)....protože bylo doopravdy děsný vedro, tak jsme raději čekali na pobřeží než se dvě hodiny mačkat na slunci s davem.....jo, ještě taková vsuvka: v Indonesii stále mají dráty elektrického vedení normálně natažený na sloupech, a nikoliv v zemi a to asi ve výšce 5-6-ti metrů, a to dost nahuštěně, takže je mi doopravdy velkou záhadou jak mohli dostak tu desetimetrovou věc skrz město...indonesie je patrně země neomezených možností a zázraků!

...no a jak jsem řekla již v úvodu po té co se tedy oba dva Tabuiky došourali na pobřeží, kde je už horlivě očekávali rozvášněné davy, byly postupně svrženy do moře....a tady začalo takové velice krátké ale zato poměrně intenzivní davové šílenství, protože: oni totiž místní věří, že když si donesou kousek z Tabuiku domů tak budou mít zaručeno štěstí po celý rok....a tak se začali vrhat do vln a rvát různé kusy papíru atd....takže toho v tom moři nakonec naštěstí moc nezůstalo :)

ISI Dies Natalis

Od pondělí 6.prosince do pátku probíhali u nás ve škole oslavy 45. výročí ISI Padang Panjang.

Takže se neučilo v klasickém slova smyslu, ale za to se zde odehrálo řada workshopů, performance a konzertů a divadel, takže každý den od rána do večera byl nabitý.

Při té příležitosti k nám také zavítali i někteří z účastníků SIMFestu ze Sawahlunta a to Sangerel Tserevsamba, Klaus der Gaiger a Ali Keita, kteří poslední tři dny vedli workshop na katedře tradiční hudby s následným konzertem.

Taky na to, že je toto umělecká škola mají zdejší studenti nezřízenou vášeň pro fotbal...ale můžu vám říct, že ač nejsem milovníkem tohoto sportu, tak když hrála katedra televizní tvorby s divadelní tak jsem se málem uválela smíchy...si dovedete představit, jak to asi vypadalo....

Sawahlunto International Music Festival 3.-5. prosinec 2010

O výkendu jsme se s holkama a dalšíma lidma opět vypravili do Sawahlunta, tentokrát ale nikoliv vlakem, protože ten tady jezdí jen v neděli a mimo jiné cesta vlakem trvá přes čtyři hodiny, ale normálně místním busem takže jsme tam byli coby dup za necelé tři hodiny :)

V Sawahlunto tento týden probíhal mezinárodní hudební "mikrofestival" SIMFest a naši spolužáci na těm vystupovali a to jsme si prostě nemohli nechat ujít, že?

Takže jsme se v pátek po škole vypravili na autobus. A protože byl pátek, byly všechny autobusy neskutečně narvaný a tak jsme čekali a čekali a postupně se trousili další naši známí od nás ze školy, kteří se také vypravili na festival a tak jsme se nakonec rozhodli (a tady je to velice snadné něco takového provést skorem okamžitě;)), že si pronajmeme microbus, jelikož to vyjde jen o trochu dráž než jet normálně a vzhledem k tomu jak byly busy ten den odpoledne narvaný tak to byla jediná šance jak se tam dostat všichni najednou a v jeden den...a tak se stalo.

Do Sawahlunta jsme dojeli v podvečer. Tam už na nás čekali další kamarádi co přijeli na motorkách a tak pod...věci jsme si uložili v domě jednoho našeho spolužáka z katedry divala, Riana, jehož rodiče mají v centru dům, který ale používají jen jako skladiště, protože se živí prodejem koberců a tak jsme měli o střechu nad hlavou postaráno.

Po večeři jsme se vypravili podívat na zahájení festivalu. Když jsem v úvodu psala, že to byl mikrofestival tak jsme to myslela doslova...ale co je malé to je hezke, ne? ( jsem si mylela, ale záhy jsem pochopila, že je to jeden z nejironičtějších žertů na tomhle světě)

Z mezinárodního zastoupení tam byla Sangerel Tserevsamba z Mongolska, Ali Keita z Mali, Klaus der Gaiger z Německa a Mohamad Faizal ze Singapuru.

Ti první tři se pak shodou okolností přesunuli na pár dní k nám do školy, ale o tom později. Pak tam byla ještě naprosto úděsná taneční skupina z Malaisie, a to jsem tedy moc neochopila co dělá taneční skupina "tradičních" malaiských tanců na hudebním festivalu, ale ta hudba co jim k tomu hrála (z playbacku) za tu by se nemusel stydět žádný podprůměrný Bolywoodský propadák...a pak tam bylo asi dalších šest kapel...ale abych byla upřímná, tak jediní kdo na tom to festivalu doopravdy uměl hrát a zpívat a nejlépe obojí dohromady (což se například v provedení skup. Keroncong Toegoe z Jakarty vážně nepovedlo) byli bud´ze zahraničí a nebo z ISI Padang Panjang a to si nedělám legraci, bohužel...

Velká vlna aneb když se země zachvějě

Předem se omlouvám, že jsem se dlouho neozvala, ale jaksi nebyl čas...krom zkouškového, které tu je mimochodem skorem každý konec měsíce tu, jak jistě mnozí z vás víte, bylo poměrně zemětřesení. A jak už to v těchto končinách bývá, tak aby toho nebylo málo tak si k tomu ještě přičtěte tsunami a máte tu poměrně kompletní obrázek o tom co se dělo v posledních čtrnácti dnech na západní Sumatře...

Centrum zemětřesení s následnými tsunami bylo u ostrovů Mentawai. Dohromady tu zemřelo cca 500 lidí a přez 300 se stále pohřešuje. Shodou okolností se o pár hodin později po událostech u Mentawai na Jávě probrala sopka Merapi a jak už to tak bývá tak média neví kam dřív skočit a tak jedna katastrofa překryla druhou... ale lidé nezapoměli.

A tak se tady v Padang-Panjangu studenská organizace SPA začala posledních čtrnáct dní systematicky věnovat fundraisingu pro obyvatele ostrovů Mentawai...a znáte mě, tak jsem se taky přidala ještě s dalšími dvěma studentkama z programu darmasiswa. A tak jsme krom Padang-Panjangu začali objíždět další města v okolí a dělat performance a konzerty za jasným účelem .

Dohromady se nám podařilo vybrat něco přes 20 miliomů rupií ( což sice v přepočtu na naše není zrovna žádná sláva, ale tady to jsou slušný prachy) a za ty se nakoupily potraviny a vybavení pro obyvatele ostrovů Mentawai, které jsme pak hezky pěkně roztřídili, zapakovali a vyslali...

ps: V Padang-Panjangu sice otřesy nebyly nijak silné, ale můžu vám říct že je to vážně hnusnej pocit když se s váma houpe krom židle i barák...

Sawahlunto

V neděli jsme se s dalšíma spolužákama vypravili na jednodenní výlet do městečka Swahlunto severozápadně od města Solok za jezerem danau Sinkarang...a jeli jsme vlakem. Sice jsem se těšila na parní lokomotivu, ale ta prý jezdí jen ve svátky, takže jsme jeli takovým velice pohodlným indonéským courákem.

Musím uznat, že to byla cesta velice příjemná a veselá, přestože to trvalo přes 4 hodiny, než jsme dojeli do cíle.

Vlak jel sice velice pomalu, zato ale s otevřenýma dveřma a na záchodě (mimochodem západního stylu) tekla voda, což se mi v Čechách v motoráku ještě nepoštěstilo :) a dokonce měl i "klimatizaci" v podobě ventilátoru připevněného na stropě. Kromě nás - skupinky studentů z STSI ve vlaku bylo ještě pár "bule"= bělochů, ale to byli takoví ti "lonely planet" turisti, myslím, že si všichni dovedete představit o čem píšu :)

Když jsme dojeli do Sawahlunto, tak jsem si připadala jako na jiné planetě. Tohle městečko je totiž na rozdíl od míst, které jsem doposavad měla tu možnost navštívit ( a to včetně zapadlého Padang Panjangu) velice klidné a ospalé s příjemnou koloniální atmosférou. Nikdo tu nepořvává, netroubí, každý se stará sám o sebe....prostě klídek, tak nějak jsem si tam připadala jako v Bechyni :) jen s tím rozdílem, že tam bylo vážně děsný vedro, asi tak jako v Padangu.

Po obědě jsme se vydali na obchůzku tohoto poklidného městečka. Došli jsme až k místní "atrakci" k tunelům kde se těžilo uhlí za pomoci vězňů...no, prostě klasika.

Ale jelikož tam vážně nebylo dál moc k vidění tak jsme vyrazili z pátky na nádraží, ale bohužel vlak nám ujel (což mě vážně překvapilo, protože naše zpoždění bylo jen půl hodiny...) a tak jsme dumali co a jak až se náhle kde se vzal tu se vzal objevil další ze studentů z Padang Panjangu a ten si půjčil auto a tak jsme pokračovali v naší cestě na čtyřech kolech a tak jsme si zajeli na jednu velice překrásnou vyhlídku na Sawahlunto.

....Takový malý stručný report ohledně minulého týdne.

....Takový malý stručný report ohledně minulého týdne.

V sobotu jsem s Jackie a Daviedem (mým spolužákem, který se mimochodem prohlásil za mého maldšího bratra) jela na výlet do Batu Sangkar - do městečka, kde se nachází Rumah Gadang Pagaruyung (královský palác) původního království Minangkabau, který ale bohužel zhruba před třemi lety vyhořel a jeho replika pořád ještě není dostavěná, ale už se to rýsuje :)

Vyjeli jsme po 8h ráno z Padang Panjangu a okolo půl desáté už jsme byli v Batu Sangkar, kde na nás čekali další kamarádi - Fabio a Dila.

V parku za autobusovým nádražím jsme se na chvilku posadili popíjejíc čerstvou šťávu z cukrové třtiny a když jsme nabrali síly, vyrazili jsme k domu Davidových rodičů na návštěvu. Šli jsme asi 20min pěšky příjemnou a na idnonéské poměry i udržovanou a celkem čistou ulicí až jsme nakonec dorazili k našemu cíli. Davied se nám po cestě stále omlouval, jak je jejich dům "nepěkný" a podobně, ale nebyla to vůbec pravda - byl to jeden z nejpohodlnějších a největších domů jaký jsem tu doposud navštívila. Dali jsme si vklidu kávu a čaj a poté jsme vyrazili za Dillou k jejím rodičům.

Taková malá vsuvka : Když jedete někam na výlet, kde mají vaši místní přátelé nedejbože nějaké příbuzné, tak je holt chtě-nechtě musíte navštívit i kdyby já nevím co...někdy už toho mám vážně dost, ale pak zatnu zuby k permanentnímu úsměvu (což zrovna pro mě není nejjednoudšší) a táhnu :)

U Dilly na nás ovšem čekali další čtyři naši spolužáci a tak se naše řady pěkně rozrostli až do se náš počet vyšplhal na jedenáct...a pak jsme konečně vyrazili za krásami Batu Sangkar...

Poté co jsme shlédli jak králův tak královnin dóm, tak jsme jeli na oběd - k Weliiným rodičům (na motorkách, ostatně jako vždycky). Tendle oběd však nakonec dopal tak, že jsme se prostě vetřeli na jednu svatbu :D se spoustou výtečného jídla.

Víte, já nemám takovéhle chování vůbec v lásce a také jsem z toho neměla nejlepší pocit, obzvlášť když jsem viděla ten vyčerpaný a vyplašený pohled nevěsty za její tváří ve strnulém úsměvu, ale nedalo se jinak....holt Indonesie, znáte to!

A jaký by to byl výlet bez vyhlídky na místní úchvatné panorama - a tak se jelo na panorama. Vždycky když takhle stojím na okraji nějaké takovéto vyhlídky, která mě nutí se posadit na zadek protože to je takovej nářez že to snad není ani možný, tak si vždycky vzpomenu na naší českou krajinu a tak nějak se mi do té indonéské eufórie vkrádá melancholický moment stesku po domově (kdo kdy byl se mnou na Čapu, ten ví :)

Přes týden se toho moc neděje, krom toho, že musím chodit do školy takže asi tak....:D